Po demonstraci blivno

Kterak jsem se nejprve nechal vyvést z konceptu ministrem Langrem, aby se mi poté přitížilo při čtení internetových diskusí tak, že mne ani večerní demonstrace nepotěšila. A to jsem ještě netušil, že mne večer ve zprávách čeká hřebíček do rakve v podobě nejnovějšího uměleckého angažmá ministryně obrany.

Abych věděl, kde nakonec večerní demonstraci proti radarové základně a politice G.W. Bushe bude, sledoval jsem od rána internet. Měl jsem totiž své pochybnosti o tom, že policie skutečně umožní její konání na Hradčanském náměstí. Ukázalo se to jako velmi prozíravé, protože ministr Langr nezklamal a demonstraci u hradu zatrhl (pak se sice vymlouval, že to ne on, že to policie, ale sakra – jednou je to ministr vnitra, nebo ne?). Tak jsem zdravě rozčílil nad tím nekompetentním úřednickým blbem, který neumí než vyhrožovat, vyzrazovat tajné zprávy a špulit pysky. Pak jsem se zase uklidnil a panu Langrovi v duchu odpustil. Uvědomil jsem si totiž, že žádná vrchnost nemá ráda, když ji poddaní obtěžují se svojí nespokojeností hned pod okny. A navíc – ani k Bushovi by to nebylo dvakrát zdvořilé. Přeci jenom, jednou je to host. Přijede na návštěvu a co nevidí – demonstrace svých odpůrců. Jako by jich doma neměl dost.

Ke škodě svého duševního zdraví jsem však při snaze neztratit přehled o momentálně platném místě demonstrace zabrousil i na diskuse pod příslušnými články. Jej, to vám byla mela. Jenom jsem to četl, ale popisy pendreků, tančících po zádech rudo-bolševických socek, jak své představy o správném přístupu policie k demonstrantům líčili zapřísáhlí obhájci svobody projevu, byly natolik sugestivní, že jsem si držel hřbet. Je zvláštní, jak lidé, kteří vyčítají komunistům omezování svobody projevu a politického názoru, projevují radost nad tím, že policie demonstraci přesunula. Kdyby policie demonstraci zakázala, jejich nadšení by zřejmě neznalo mezí, a do nirvány by je dostala zpráva o tom, že policie několik komunistů" zastřelila. Kombinace násilí, nenávisti a tuposti je po čertech smrtelná nemoc – především však pro okolí postiženého.

Nakonec to však s přesunem nebylo tak žhavé, protože demonstrace se napoprvé přesunula jenom kousek, na Loretánské náměstí. Toho ruče využili stoupenci radaru a základen vůbec, a na jeden z domů na Loretánském náměstí vyvěsili ohromný transparent s nápisem: Jsme pro radary a rakety." (nebo tak nějak). Ale asi se nějak špatně domluvili s policí, či co, protože policie přeložila demonstraci ještě jednou, zase o kousek dál, a sice na Pohořelec, kde už také zůstala. Takže obří plakát civěl na prázdné náměstí a chudáci demonstranti přišli o jedinečnou příležitost prohlédnout, uznat svůj omyl a kajícně se vrhnout do prachu u amerických nohou (což trochu přeháním, protože tam by se nevešli, jelikož tam již leží jak široká tak dlouhá celá naše vláda).

A demonstrace samotná? Inu, smutek. Nikde nikdo, prázdné náměstí. Pravda – ne tak úplně prázdné. Ale vzhledem k závažnosti tématu bych čekal desetitisíce lidí. Jsme asi nenapravitelný optimista, přišlo jich totiž jenom několik stovek. ČT uvedla tisíc, čímž mě dosti překvapila, protože několikrát překročila mé vlastní odhady. I pár komunistů bylo, ale ti dlouho nevydrželi, protože je ostatní vyštípali a na cestu je počastovali nadávkou paraziti." Pak jsem napočítal jednoho opilce a tři zkouřené (s výhledem na cca 15 v době skončení akce). To jenom na upřesnění, jak vypadá 120 opilých komunistů," jak demonstrace iniciativy NE základnám zhusta popisují česká média. Účast na demonstraci byla opět poznamenána českou lhostejností a fatalisme vtěleným do věty: však oni si páni stejně rozhodnout, jak sami chtějí, tak co bych se obtěžoval." Kde jsou ty doby, kdy se na Letné scházeli statisíce lidí jenom proto, že nebyl toaletní papír a banány. I když tehdy vlastně chtěli i něco víc, totiž aby se o nich nerozhodovalo na ÚV, ale aby o sobě mohli rozhodovat sami, a aby se nemuseli povinně klanět čelem k Moskvě. Tak to nějak nevyšlo. Premiér se klaní čelem k Washingtonu a mezi prostracemi ukazuje národu vztyčený prostředníček, aby dal lidem najevo, že ne oni sami o sobě v referendu, ale on o nich rozhodne. Jenom on a ÚV jeho strany.

Smutný příběh? Ještě není konec. Doma zapnu televizi a co se nedozvím – ministryně obrany nazpívala (sic) spolu s J. Vyčítalem píseň pro G.W.Bushe. Na nápěv zapomenuté písně Dobrý den majore Gagarine" se oba naši čelní umělci vyznávají ze své lásky a obdivu k USA, přísahají věrnost vlajce a vůbec se vemlouvají do přízně amerického prezidenta způsobem, který musí i pro něj samotného urážlivý. Ach bože, jak hluboko jsme klesli. Jak hluboko ještě klesne tato vláda? Jak hluboko nás chce strhnout? My, Češi, prastarý kulturní národ. My jsme se vraždili už v době, kdy Američané ještě lezli po stromech, a teď se před nimi ponižujeme jak vesnický kouzelník před nejvyšším satrapou. Nakonec Američanům toho Bushe skoro i závidím. Je to sice tyran a nebezpečný šílenec, ale neponižuje se a není trapný. Topolánkova vláda, a není to jenom záležitost radaru, mne naučila jednu věc, kterou jsem zatím nikdy nepoznal – stydět se za svoji národnost.