[KNIHA] Květa Legátová : Pro každého nebe

Soubor osmi komorních jednoaktovek, které pro rozhlas v průběhu uplynulých šedesáti let napsala pod jménem Věra Podhorná Květa Legátová, vlastním jménem Věra Hoffmanová, proslavená novelou Želary.

Společným jmenovatelem všech her je vyrovnávání se člověka se světem, ale především se sebou samým a svojí odpovědností.

Sestra je příběhem české sestry a německého lékaře v době okupace. Sestra, která věří, že lékař má více společného s ní než s nacisty, jej požádá o pomoc jeho předchůdci, jež utekl ze spárů Gestapa. Lékař, který je navzdory všemu více Němcem, než Člověkem, jí odmítne vyhovět, a jako velkou laskavost umožní svému předchůdci, který již sedí v čekárně, utéci. A jako další laskavost, zcela se vymykající všemu, co může jeden člověk po druhém rozumně požadovat, nevydá sestru Gestapu, ale nechá ji internovat na psychiatrii. Snad považuje za zjevné šílenství, že mu začala důvěřovat.

Ta vteřina znamená čas zmražený do jediného okamžiku, čas mezi zaklepáním Gestapa a okamžikem, kdy je nutno se rozhodnout: střílet, utéct. zabít se, vzdát se? Ale jak se rozhodnout, když každá možnost znamená smrt? V té jedné vteřině potkává stárnoucí profesor sám sebe před dvaceti lety, drzého a vzpurného studenta, plného ideálů, který neví nic o životě. A přitom je to právě on, student, mající život teprve před sebou, který může rozhodnout o osudu obou, až přijde ta chvíle, protože on bude teprve volit: smrt a čest, nebo zrada a možná život…

Titulní hra Pro každého nebe je příběhem aparátčíka, který se po smrti (zabil sebe i kolegu usednuv opilý za volant) dostane do nebe. Do nebe totiž přijde bez rozdílu každý. Nebe je pro každého. Až v nebi se každý sám za sebe rozhodne, zda zůstane v nebi, nebo v pekle. Nebe od pekla nedělí ani prostor, ani čas, navzájem se prolínají, a přesto je odděluje nepřekročitelná hranice. Hranice, kterou si pro sebe svojí svobodnou volbou vytyčí každý sám. Nebe znamená odpovědnost, osobní odpovědnost za svá rozhodnutí. Peklo, to je odpovědnost druhých, v pekle jsou jiní odpovědní za činy a rozhodnutí, které jeden vykoná. A náš aparátčík? Od svého průvodce – anděla – si nechá ukázat nebe a má jasno: chce do nebe, kam jinam. Vždyť tolik dobrého vykonal pro lidi, a i zde v nebi by jim uměl pomoci – stačí aby to on dostal do rukou. Jenže jak tak rekapituluje svůj život, nikdy při tom nezapochybuje o tom, že udělal-li snad on, člověk bezúhonný, někdy něco špatně, či někomu ublížil, nikdy ne ze své vůle, ale vždy za to mohl někdo jiný, osud, okolnosti, kolegové, doba… až najednou zjistí, že je v pekle. Sám, bez anděla, bez naděje…

Superkočka je zamyšlením nad lidským pokrytectvím, pod jehož pláštíkem lidé samozřejmě činí slabším to, co měli-li by pocítit sami na sobě, považují za nemravné a nehumánní. V tomto příběhu nejde o nic víc, než že se prohodily role ve výzkumném ústavu. Vědci vyšlechtili superinteligentní kočku (jak není důležité), kterou nechají připravit a řídit pokusy. Kočka naplánuje pokusy, jichž se mají zúčastnit právě oni vědci, a to v roli pokusných králíků. Žádné násilí není třeba, vědci se sami přihlásili, protože ve své aroganci si ani nepřečetli plán pokusu. Až pozdě zjistí, že kočka na nich chce činit tytéž pokusy, které činí oni na zvířatech. To je najednou řečí o etice a morálce, ale pozdě. Kočka je příliš inteligentní.

Třetí planeta, formálně sci-fi, ve kterém se kosmonaut dostane na cizí planetu, která slouží jako ohromná zoologická zahrada tajemným inteligentním bytostem, které se projevují pouze prostřednictvím antropoidních komunikátorů – mezibytostí. Člověk stále sní o Zemi, krásné a pohostinné planetě, a o velikosti a ušlechtilosti lidského rodu, až jej mezibytost vezme na hraný výlet na jako-Zemi, kterou stvořila podle otisku skutečné Země v mysli Člověka. Po přistání se však ocitnou v kamenité poušti a musejí se neustále skrývat před nepřáteli, kteří jim, aniž by o nich cokoliv věděli, usilují o život. Po návratu na planetu mezibytostí však člověk takovou zkušenost se Zemí a lidmi bagatelizuje a nenechá si vzít svůj ideál pohostinné planety a ušlechtilých lidí. Odmítá připustit, že by se lidstvo mohlo samo zahubit, i když ví, že s největší pravděpodobností právě takový osud lidstvo čeká.

Zajatec se odehrává v Germánii, někdy počátkem letopočtu. Stárnoucí římský voják pronásleduje lesem uprchlého zajatce. Zajatce, ještě klučinu, dostihne, a vede jej zpět do tábora, aby se mohl přihlásit o odměnu. Veterán, který prošel řadou bitev, je samá jizva, klouby bolavé, tělo poznamená lety válčení. Nic však není silnější než Řím a jeho vojáci. Říman vede Germánka do tábora a cestou odpovídá na jeho otázky o Římu, chválí Řím a jeho velikost, líčí Řím jako nejzazší metu, které může dosáhnout pokrok. Co je divné, čemu nerozumí, nad tím se ani nepozastaví, prostě to přejde – tak to je. Vysmívá se Germánům, jejich bohům, jejich životu, má je za zaostalé, on Říman, nejvyšší forma člověka. Třikrát projdou kolem stromu, o kterém je Říman skálopevně přesvědčen, že stačí zahnout doprava a jsou v táboře, přesto Říman nikdy nezapochybuje o tom, že jdou správně. Tak padne noc a ti dva musí přenocovat v lese. Druhý den se opět vydají na cestu a opravdu, zanedlouho jsou slyšet hlasy a po chvíli dojdou – k vesnici, z níž pochází Římanův zajatec. Pyšný Říman, všemocný Říman, Říman pohrdající vším co není Římské, nedokázal najít vlastní tábor a po dvou dnech bloudění došel do vesnice nepřítele, protože bylo pod jeho úroveň vzít na vědomí pravidla, kterými se život v lese řídí.

Fraška Triumf Razumova, do plochy roztažená anekdota, zaujme hlavně jazykem, jakousi exaltovanou a patetickou formou Dostojevského. Ve stručnosti: starý Razumov, spokojený, že alespoň vodka je, se nechá svojí nevěrnou ženou zviklat, aby namísto jejího milence podstoupil souboj. To by to však nebyl Razumov, aby se z toho nakonec nevylhal a nesmyslný souboj (kvůli barvení jejích šedivých vlasů) ženě nerozmluvil. Žádný souboj však není dobrá zpráva pro ženina milence, který se chtěl bít, protože, jak nakonec vyčte Razumovi: Jak jinak se mám zbavit tvé ženy?"

Ostrov slušných lidí je místem, na kterém žijí samí slušní a bodří lidé, kteří jsou navzájem ohleduplní a každý dělá jen to, čím neškodí ostatním. Zločinu se nebojí, protože skuteční zločinci, čert ví jak je to možné, si na ostrově dříve či později přivodí smrtelný úraz. Proto také poskytují azyl všem odsouzencům, protože se nemusejí obávat, že by dlouho chránili zločince. Nemožnost spáchat zločin vede obyvatele ostrova k vzájemné toleranci a harmonii, vše se odbývá v poklidu, zákonů netřeba a institucí už teprve ne. A přesto mají krále i prezidenta – čistě s praktických důvodů, aby nemátli zahraniční delegace, které čas od času na ostrov zavítají. Zemitost a bodrost ostrovanů je jakýmsi zrcadlem vnějšímu světu, ve kterém je lež a přetvářka takřka nezbytností. Bohužel, ostrovní idyla není ani tak dílem lidí, jako spíše hříčkou přírody. J
az
ykem se tato hra jakoby stylizovala do Haška.

* * *

Květa Legátová, Pro každého nebe; Praha, Labyrint, 2003