Někteří lidé kupují převážně encyklopedie, jiní se zaměřují na kuchařky z pera celebrit, další jsou vděčnými zákazníky nakladatelství specializujících se na sladkobolné romány pro ženy. Já mám – bůh suď, kde jsem k ní přišel – slabost pro tematiku církve římsko-katolické a Vatikánu. Ne snad, že bych jí byl posedlý, nicméně když jsem u Kanzelsberga držel v ruce knihu, jejíž záložka hlásala: O něco později vystoupí hlava římskokatolické církve na balkón nad Svatoperstkým náměstím. Ve stejném okamžiku padne výstřel a mrtvý papež padne k zemi. Ostřelovač je okamžitě zadržen, ale odmítá vypovídat a ustavičně žádá, aby jej vyslechl biskup Corsetti.", neváhal jsem příliš, a knihu zakoupil.
Neodradil mne ani podivný název, ani vydavatel Mladá fronta, která rozhodně nepatří mezi mé dvorní dodavatele hodnotné literatury. To obé mne mělo varovat, leč nevarovalo.
A tak se mi do ruky dostala autorova prvotina – řemeslně velmi dobře zvládnutý příběh, čtivá a napínavá kniha, která čtenáře udrží až do konce (zajisté i díky velmi solidními překladu). Udrží, ale nepřekvapí. Alespoň ve mne tedy po jejím přečtení nezůstal onen příjemný pocit, že kdybych právě tuto knihu nepřečetl, byl bych o hodně chudší.
Základní kostra příběhu je dosti banální a obvyklá – tvoří ji spiknutí, které po mnoha desítkách let už už dosáhne svého cíle, aby jej těsně před jeho naplněním překazil… kdo vlastně? Osud? Náhoda? Neúprosná logika, která řídí lidské životy?
Spiklenci jsou tentokrát nacisté, kteří přečkají pád Třetí říše a rozhodnout se pokračovat v plánu na ovládnutí světa, ovšem zásadně jinými metodami, než svého času NSDAP. Moc nacistů již nemá vycházet zdola, nemá se nadále opírat o zmanipulované, svedené a poslušné masy, ale má naopak přicházet shora, skrze ovládnutí těch, kteří ovládají – katolického kléru. Jedná se o dlouhodobý plán, který je v jádru prostý – z výkvětu mladých mužů vychovat oddané stoupence nového řádu, dát jim nejlepší možné vzdělání, dostatek prostředků, a tak vybavené je vyslat do kolejí a seminářů, kde mají získat příslušnou kvalifikaci, která jim posléze umožní infiltrovat klérus, kurii, kongregace. Mají se z nich stát nejhorlivější a nejobětavější kněží, aby si je sama církev žádala a povyšovala je ve své hierarchii. A až se pevně uchytí v těle církve, začnou ji rozkládat, jen aby mohli posléze přijít s lékem" a církev ovládnout. Protože kdo ovládá pastýře, ovládá stádo.
Za tímto účelem je spiklenci pod vedením Hermana von Settlera krátce po válce vybudováno v Jižní Africe lyceum a výcvikový tábor v jednom, kde se mladí, pečlivě vybraní Němci připravují na svůj úkol. Celý projekt získá krycí název Bratrstvo Šimonů podle Šimona Mága, rozporuplné postavy z temných věků prvopočátku křesťanství. Odtud též titul Mág, který přísluší hlavě celého spiknutí. Získat adepty – Šimony není v poválečném rozvráceném Německu velký problém, rodiče ochotně pošlou své děti navždy daleko od domova, jenom za prchavý příslib, že se jim skýtá světlá budoucnost a že nebudou muset žít v marasmu vyvrácené Říše.
Ani s financováním projektu nejsou problémy, protože celá řada průmyslníků, bankéřů a dalších vysoce postavených osob se denacifikaci, která dopadla především na špičky NASDAP a její ikony, elegantně vyhnula. Ať již za to vděčili svému majetku, kontaktům, postavení, či své užitečnosti pro další plány vítězů, jejich politická a ekonomická moc zůstala uchována a tak mohli štědře podporovat Bratrstvo Šimonů.
Mezi prvními chlapci, kteří do Jihoafrické republiky přijdou, je i Friedrich von Keipen, který se z řady ostatních chlapců vymyká svým intelektem, cílevědomostí a chladnou pragmatičností. Von Settler si hned zkraje von Keipena vyhlédne jako svého nástupce a začne jej připravovat na roli příštího Mága. Celý proces však dramaticky urychlí von Settlerova smrtelná nemoc a von Keipen se své nové úlohy, se kterou se pojí pravomoci až diktátorské, ujímá jako velmi mladý.
Friedrich von Keipen je velmi výkonný, velmi sebevědomý, velmi ambiciózní a velmi krutý muž, které nesnese odporu a vše podřizuje své vůli. Nikdy o sobě nepochybuje a bez zaváhání jde do velmi ostrých konfliktů i se sponzory celého projektu, kdy neváhá sáhnout k výhrůžkám a zastrašování, jenom aby vše šlo podle jeho představ, přestože se stále více odchylují od plánů, s nimiž bylo bratrstvo založeno. Stejný jako v pracovním životě (lze-li to tak nazvat) je von Keipen i v životě osobním. Tak jako ke sluhům se chová i ke své ženě, kterou si vzal proti její vůli, stejně se chová i ke svým synům. Vše se musí podřídit dosažení cíle, kterým není nic menšího než světovláda.
Když končí konkláve a nový papež je představen světu, ocitne se von Keipen na dosah od naplnění svého života. Mužem, který vystupuje na balkón nad Svatopetrským náměstím, je totiž jeden z Šimonů. A mužem, který nového papeže zastřelí a rázem tak pohřbí všechny von Keipenovy naděje, je – von Keipenův syn.
Syn, kterého svým nemilosrdným a necitelným chováním od sebe zapudil, syn, který po mnoha letech konečně dokonal pomstu za svoji matku a především za svého mladšího bratra, kterého jejich otec doslova zabil, když jej uštval k smrti v poušti, protože jej bezohledně nutil pokračovat v dalším z řady vyčerpávajících dálkových pochodů, navzdory chlapcovu špatnému zdravotnímu stavu. Jenže von Keipen zdravotní stav svého syna odmítal tolerovat, protože jeho syn přece nemůže být žádný chudáček, a když on, von Keipen, rozhodl, že to vydrží, tak to vydrží. Nevydržel.
Ve vyvrcholení příběhu jako by byla zakódována umně schovaná a zároveň polopatická (jaký to paradox) moralita: boží mlýny melou pomalu, ale jistě, čím kdo zachází, tím také schází, a zlo a krutost vedou nakonec vždy k pádu, i když se v daný okamžik mohou jevit jako úspěch a nepopiratelné vítězství. Jakoby se celým textem vinula nikdy nevyřčená myšlenka, že kdyby von Keipen nebyl krutý a samolibý a nebyl lhostejný k tomu, že si z lidí dělá nepřátele, tak by nakonec uspěl, protože by nebyl sám a nepostavili by se proti němu lidé, jejichž loajalitu považoval za samozřejmost.
* * *
Arno Strobel, Mág. Bratrstvo, Mladá fronta, Praha 2008
Tribun 