Jsou díla, jež se tolikrát probírají ve škole, až připadají člověku důvěrně známá. A pak si najednou uvědomí, že z nich vlastně nezná nic víc, než název. To je i případ lyrické pohádkové opery" Antonína Dvořáka RUSALKA (libreto Jaroslav Kvapil). Novosvětská, Humoreska, Anglická symfonie, Slovanské tance… to vše jsou díla, jejichž jména se mi spojují s konkrétním obsahem, vím, jak znějí; Dalibor či Jakobín pro mne naopak byla vždy jen jména a byl jsem si toho plně vědom.
Ale Rusalka mi přišla známá. Až nedávno mi došlo, že syžet znám jen na velmi hrubé úrovni, totiž že tam vystupují on, ona a vodník, o áriích mám jen velmi matné ponětí, v němž je celá opera zkarikována do dvou veršů Ó Rusalko bledá" a Měsíčku na nebi hlubokém" a hudba, ta mi neříká už vůbec nic. Proto jsem se rozhodl, že to napravím. Volba padla na nastudování ve Státní opeře v Praze.
Protože Dvořákovu hudbu alespoň rámcově znám a věděl jsem proto, co mám očekávat, bylo pro mne asi největším překvapením scénické pojetí. V dobách, kdy scéně všeobecně dominuje úspornost (viz Richard III), a například Bludný Holanďan (rovněž ve Státní opeře) byl vyloženě minimalistický, působí výpravná a vizuálně opulentní scéna Rusalky osvěžujícím dojmem. Zejména les s Rusalčiným jezírkem je ztvárněn velmi impresivně. Iluze mlžného oparu, měsíčné noci, bouře, či kuropění je velmi silná, v některých momentech až jako by zatlačovala do pozadí dění na jevišti. K dosažení tak silného dojmu je využita práce se světlem a barvou (tak jako mívají jednotlivé postavy svůj motiv hudební, mají v tomto případě i svůj motiv barevný – Rusalka bílou, Vodník zelenou, Ježibaba červenou), intenzivně využívány jsou i obě projekční plochy, kterými jeviště Státní opery disponuje.
Na vizuální stránce se dozajista podepsal i režisér Zdeněk Troška. Ano, ten Troška, který točí výpravné pohádky a přiblblé veselohry. Sice mi poněkud zatrnulo, když jsem těsně před představením zjistil, že režii měl právě on, ale musím přiznat, že práci odvedl kvalitní a výsledek je velmi vydařený, možná i lepší, než v případě jeho tvorby filmové. Kdo ví, možná se na divadlo jeho vypravěčské postupy nakonec hodí lépe, než pro film.
Na závěr jsem si nechal to, co dělá operu operou – hudbu a zpěv. Nikoliv proto, že by hudba nestála za řeč, ale proto, že o ní stačí říct jediné slovo: úchvatná. Neslyšet ji, byl bych o hodně ochuzen. A. Dvořák je geniální skladatel (a není nejmenší důvod toto prohlášení jakkoliv relativizovat) a Rusalka je geniální dílo, obohacující a nebojím se říct povznášející. A to říkám jako člověk, jemuž, co se hudby týče, nebylo do vínku dáno, a jemuž se Euterpé vyhýbá obloukem. Dvořákova hudba je tak akorát", má ty správné proporce, aby nebyla ani neuchopitelná, ani podbízivá. Je nápaditá, melodická, ale ne povrchní. Není to popík" jako u G. Verdiho, ani programová a systematická hudba jako u R. Wagnera.
Výkony interpretů byly rovněž vynikající, alespoň dle mých měřítek. Vynikl zejména L. Hynek-Krämer v roli Vodníka (ale já mám slabost pro basové party, takže to berte s rezervou), Rusalka P. Vykopalové rovněž excelovala a přes poměrně složitý sopránový part jí bylo dobře rozumět (obzvláště ve srovnání s Cizí kněžnou A.-L. Bogzy), nezklamal ani Princ Aleše Brisceina, rovněž Ježibaba G. Ibragimové byla výtečná a její jedinou vadou na kráse byl až příliš zřetelný ruský akcent (na druhou stranu, možná to v případě Ježibaby byl režijní záměr; mě to sice poněkud rušilo, ale k postavě jako takové se to celkem hodilo).
Pokud máte rádi operu, nelze Rusalku než vřele doporučit (a to i toto konkrétní nastudování), pokud operu zrovna dvakrát nemusíte, nebo se do ní chystáte poprvé, i v takovém případě je Rusalka dobrá volba pro vás. Poutavá, srozumitelná a nabízející, co je na opeře nejlepší.
Jen bych si dovolil připomenout: až půjdete do opery, nezapomeňte, že nejste hotentoti ze Západu, ale kulturní lidé ze Střední Evropy a oblečte se podle toho. Košili, sako a kravatu má snad doma každý. Turisté ze Západu, kteří jdou do opery ve vytahaném svetru a ošoupaných džínách, na mne působí až urážlivým dojem.
Úplný závěrem nabízím ochutnávku", kterou jsem našel na YouTube:
Pro mě byl Eduard Haken nepřekonatelný, i když ho znám jenom z televize a desek. Zrovna tahle árie, to je snad moje nejmilovanější, když zpívá Rusalce „Byť měl tě člověk stokrát rád, navždy ho nemůžeš upoutat“ tak bulím jak želva… L. Hynek-Krämer, no, to bych si docela ráda poslechla, pro srovnání, jestli bych taky brečela :-).
Omlouvám se, to jsem byla já ty „???“, ještě možná i jinde, já jsem předtím zkoušela u sebe vkládání komentářů, zdálo se mi, že to zase nefunguje…
Že bych břečel, to zrovna ne,ale zážitek to je silný, s tím souhlasím. Dvořák zkrátka rezonuje s něčím ve mně, takže ho vnímám intentzivněji, než třeba Martinů.
krásné
překrásné opera a taky jsou obě okouzlující :-)(-:
tak zas za dva roky
Krásné :)