Poměrně solidní přehled vývoje kolem iránského jaderného programu, zejména jeho snahy o získání jaderných zbraní, a o aktivitách USA kolem něj (Evropa v této záležitosti hraje, jako ostatně v tolika jiných záležitostech, pouhého amerického přihazovače), přináší článek Petra Luňáka Co spatříme, až íránská pěst povolí v Lidových novinách ze soboty 25. dubna.
Jeho [Íránu, pozn. red.] jaderné ambice vyvěrají jak z úsilí hrát prim v regionu, tak z hluboce zakořeněné historické zkušenosti. Nedůvěra ve Spojené státy mezi obyčejnými Íránci je mnohem starší než islámská revoluce. Datuje se od roku 1953, kdy americké a britské tajné služby svrhly demokraticky zvoleného premiéra Mohameda Mosadeka a po několik desetiletí držely u moci zkorumpovaného a neoblíbeného šáha. Po iráckém útoku v roce 1980, který vyústil v mnohaletou válku, se téměř celý svět postavil na stranu Iráku, který neváhal použít chemické zbraně.
(…)
Ajatolláh Chomejní po svém nástupu ukončil jaderný program, započatý s americkou podporou za šáha, s tím, že jaderné zbraně jsou neislámské". Na základě zkušeností z irácko-íránské války však bylo toto Chomejního rozhodnutí změněno a Írán se vydal na cestu jaderných a raketových technologií.
(…)
Šíitský Írán aktivně podporoval americkou kampaň za svržení nenáviděného sunnitského Talibanu a vyhnání Al Kajdy ze sousedního Afghánistánu. Většinu bojového úsilí na sobě nesla Severní aliance, která byla po léta íránským chráněncem, a Írán poskytl Spojeným státům svůj vzdušný prostor.
(…)
Po vítězství nabídl Teherán značnou pomoc při rekonstrukci zbídačelé země. Nicméně slibný začátek nevedl k pokračování. Jako dar z nebes přišlo protiíránským neokonzervativcům zajetí lodi Karine 2, která údajně vezla íránské zbraně palestinským teroristům. Parsi [autor jedné z knih, z nichž Luňák čerpá; pozn. red.] přitom naznačuje – aniž by poskytl jednoznačné důkazy -, že objev mohl být ve skutečnosti zinscenován v Tel Avivu s cílem torpédovat případné íránskoamerické sblížení.
(…)
Přehlídka americké vojenské síly v Perském zálivu během tažení proti Saddámovi totiž íránské imámy znervóznila do té míry, že v únoru 2003 pozastavili vývoj hlavic a obohacování uranu. V květnu 2003, krátce po pádu Bagdádu, pak přišel švýcarský velvyslanec v Íránu Tim Guldimann, jehož země od islámské revoluce zastupuje zájmy Spojených států, s údajnou íránskou nabídkou na normalizaci vztahů. V návrhu, který měl mít podporu v nejvyšším íránském církevním vedení, požadoval Teherán ukončení mezinárodních sankcí, plný přístup k mírovým nukleárním technologiím a uznání legitimních bezpečnostních zájmů". Výměnou nabízel možnost dohody o zárukách ohledně svého jaderného programu, společné s kroky proti mezinárodnímu terorismu, spolupráci při stabilizaci Iráku a možnost vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, resp. uznání Izraele.
Dokument byl příznivě přijat na americkém ministerstvu zahraničí a i první reakce z Bílého domu byla pozitivní. Bohužel iniciativa opět ztroskotala na opozici neokonzervativněimperiálního tábora, soustředěného okolo viceprezidenta Dicka Cheneyho a ministra obrany Donalda Rumsfelda.
(…)
Írán dosud nemá dostatek vysoce obohaceného uranu k výrobě jaderné zbraně a jeho nízko obohacený uran je pod mezinárodní kontrolou. Nicméně je zřejmé, že Teherán disponuje dostatečným know-how a kapacitami tento problém v dohledné době překonat.
(…)
Že by se Írán vzdal svého programu obohacování uranu, je nereálné. Bertram i Heisbourg [jiní dva autoři, z nichž Luňák čerpá; pozn. red.] uznávají, že žádná íránská vláda se nevzdá odstředivek v Natanzu, které jej produkují a které se staly zdrojem a symbolem íránské hrdosti. Vojenské řešení jako v případě izraelského útoku proti iráckému jadernému programu by bylo stěží proveditelné technicky a pravděpodobně by vedlo ke kolapsu v Iráku a Afghánistánu, kde je Írán silným hráčem."
* * *
I když to Luňák otevřeně nepřiznává, z výše uvedeného jasné vyplývá, že klíč k řešení íránské otázky" neleží v Íránu, ale někde úplně jinde, konkrétně ve Washingtonu (a rovněž Tel-Avivu, protože soustavné izraelské výhružky vojenskou agresí rozhodně ochotu Íránu vzdát se svého jaderného programu nepodpoří), který se v oblasti angažuje poměrně intenzivně a zároveň proradně, takže Írán má řadu dobrých důvodů být na základě svých vlastních zkušeností vůči USA ostražitý, nedůvěřovat mu a nevycházet jim vstříc.
V podstatě není nic – kromě absolutného podvolení se, a ani to není jisté – co by mohl Írán udělat, aby od sebe odvrátil pozornost USA, přestal být bubákem" na strašení západní veřejnosti a zamezil vměšování Západu do svých záležitostí.
Irán se jen stal obětí potřeby amerických elit mít svoji říši zla," na kterou by mohly nasměrovat frustrace amerického lidu a kanalizovat je bojem za svobodu", demokracii" a jiné vyšší a ušlechtilejší zájmy."
Ve světle výše řečeného působí pak zcela nesmyslně a zmatečně závěrečná Luňákova poznámka: A budování protiraketového štítu by mělo pokračovat – pro případ, že by ony kontroly selhaly," která je v zarážejícím rozporu se vším, co Luňák napsal výše. Íránu byla totiž v plánech Západu přiřčeno role pouhého pasivního objektu a mezi jednáním Íránu a reakcí" Západu není žádná souvislost.
Ve skutečnosti je to totiž Írán, kdo reaguje na Západ, nikoliv Západ, kdo by reagoval na Írán.
A osobně jsem toho názoru, že spíše než Íránu, který má řadu dobrých důvodů cítit se ohrožen a snažit se proto získat jaderné zbraně k zajištění vlastní bezpečnosti, bychom se měli obávat těch, kteří zaslepeni fanatismem odmítají jednání a nabízené dohody, protože zahraniční politiku nahlížejí optikou boje dobra se zlem, přičemž sami sebe automaticky považují za dobro, jehož povinností je bojovat se zlem všude tam, kde je to možné, a to jakýmikoliv prostředky.
Tribun 
Osobně si myslím, že by bylo navýsost sptravedlivé, aby Írán co chce zahnat židy do moře od nějaké soudružské země, co jaderné zbraně již má anebo je vyvíjí (třeba KLDR)tak aby je získal, a mohl tyto bohulibé cíle naplnit. Aneb jak říká Tribun, já se už 40 let bojím USA, a ta by měla mít v zemích které ohrožuje, náležitě vyzbrojeného oponenta, aby nemohla být jimi vydírána. Zločinná OSN co dává Íránu a KLDR sankce by měla přihlédnout k tomu, že každý má právo vlastnit jadernou bombu pro svoji vlastní bezpečnost. Írán by měl mít také jaderné zbraně, není přeci spravedlivé, když někdo je má, a druhý ne. Buď je budou mít všichni anebo nikdo!..:-))
Snad by taky bylo dobrénepodceňovat nebezpečí, že Irán poskytne své jaderné know-how radikálním organizacím, především Hizballáhu. Teherán si samozřejmě uvědomuje, co by přišlo po případném útoku jadernými zbraněmi. Jenže pokud by íránské zbraně použili nestátní aktéři působící mimo Írán, odveta by byla velice komplikovaná. Tato skutečnost může dávat směr uvažování jak v Teheránu, tak i v Tel Avivu a Washingtonu.
Těm, kteří se zajímají o tuto problematiku mohuvřele doporučit knihu Scotta Rittera "Cíl Irán", která u nás vyšla loni. Autor je bývalý US důstojník a bývalý zbrojní inspektor OSN – o jeho objektivitě tedy myslím může těžko někdo pochybovat.Kniha poskytuje skutečně zajímavý pohled na to, jak se za vydatného přispění Izraele "dělá" US protiiránská politika a zároveň si všímá ještě i útoku na Irák, protože oboje spolu souvisí. Navíc se tam dočtete i o technologiích s uranem spjatých (obohacování uranu, způsoby provádění kontrol MAAE atd.). Mimochodem dozvíte se tam, že Irán trvá na tom, aby měl pod kontrolou celý proces obohacování uranu (bez obohaceného uranu by ani ta elektrárna nejela), nicméně důkazy o atomových zbraních chybí.A malou poznámku na závěr – v mé bývalé firmě jsem spolupracoval s řadou Iránců. Jeden z nich mi jednou, když vyprávěl o tom, jak prožíval irácké raketové útoky v Teheránu, řekl: "Nemám rád ajatoláhy a raději jsem odešel do Evropy. Nicméně, když na jedné straně máme atomový Pákistán a na straně druhé jaderný Izrael, tak namouduši nerozumím tomu, proč by se Irán nesměl atomu věnovat také."A iránské kolegyně to byla zase jiná záležitost – libovaly si v oblečení, ve kterém vynikly svůdbé křivky jejich těl – v Teheránu by tak chodily asi těžko a pokud, tak rozhodně ne dlouho; onen kolega mi s úsměvem líčil, jak při letu do Iránu nastává v letadle u dámské části pasažérů velké převlékání.
…Lidi, uživejte si života, dokud ještě můžete – alan greenspan..)
Když dovolíte, Lagrone,tak mezi Íránem a USA je několik drobných rozdílů, které bych vám rád připomněl: USA, na rozdíl od Íránu, jaderné zbraně a) vlastní a b) již v minulosti použili. To jsou fakta. V kombinaci s tendencí USA řešit spory silou a stále platnou doktrínou preventivních úderů mi z toho USA jednoznačně vycházejí jako větší riziko. Netvrdím, že Írán žádné riziko nepředstavuje, tvrdím, že pravděpodobnost, že bude příčinou dalšího konfliktu (potenciálně jaderného) je u něj řádově nižší, než u USA. Čistě na základě fakt a zkušeností, bez ohledu na ideologická východiska.A ještě jedna věc, Lagrone: mohl byste vysvětlit, jak jste přišel na to, že "Írán chce zahnat židy do moře"? (Předpokládám, že malé "ž" nemá ve vašem případě žádný význam.) Mohl byste to doložit nějakou citací, nejlépe co nejvíce autentickou, tedy nikoliv ze zdroje s důvěryhodnosti FoxNews? Protože co já vím, tak Írán nemá výhrady k Židům (ani k židům), ale sionistickému projektu Izraeli, což je zásadní rozdíl. Írán nesouhlasí s existencí Státu Izrael a jeho modem, podobně jako mnozí jiní nesouhlasí s existencí loutkového pseudo-nakro-státu Kosovo, a jistě by nelitoval jeho zániku, ale genocidu Židů, a tedy jejich nahánění do moře – na rozdíl například od současného izraelského ministra zahraničí A. Liebermana, který chce takto naložit s Palestinci – v úmyslu nemá, ani k ní nevyzývá. To, co zde tak předvídatelně recitujete, Lagrone, je podle mne jen protiíránská (a v důsledku i proti řadovým občanům Západu namířená) propaganda.Jak říkám, nějaký důkaz, kdyby byl, a kdyby původcem toho důkazu byl alespoň někdo na úrovni A. Liebermana, nebo některý z ajatolláhů, a ne někdo svým významem a postavením srovnatelný s D. Dukem.
Tresen,proč by to Írán dělal, vždyť by tak ubral na svém vlastním významu? A je si velmi dobře vědom toho, že by čelil stejným následkům, jako kdyby je použil přímo sám, protože případ Afghánistánu jasně ukazuje, že USA nemají zábrany pomstít se na komkoliv, bez ohledu na míru zavinění. Tedy pokud v Afghánistánu šlo o pomstu, a ne o přípravu "investičního prostředí", či přímo o "investici".
Stanislave,díky za doplňující informace. Je dobře, když se zde objeví někdo "nový zvenčí", kdo přinese čerstvý vítr a jiný pohled do stereotypu nastaveného "starými známými firmami". Protože například od takového Lagrona se nikdy nic nového nedozvíme, ten jenom opakuje stále stejná klišé."Nicméně, když na jedné straně máme atomový Pákistán a na straně druhé jaderný Izrael, tak namouduši nerozumím tomu, proč by se Irán nesměl atomu věnovat také."To je přesně moje řeč. Když chce vlastnictví jaderných zbraní druhým zakazovat stát, který je sám vlastní (a používá, ochuzený uran není nic jiného, než jaderná zbraň), působí to značně nevěrohodně a vyvolává to pochyby o pravých úmyslech toho samozvaného policajta. Vše totiž nasvědčuje tomu, že spíše než starost o světový mír (pokud ji skutečně má, proč vytváří ohniska nepokojů po celém světě?) je za tím obava o ztrátu vlastního mocenského postavení.Používání dvojího metru v zahraniční politice je velmi nebezpečné, bohužel však velmi rozšířené, až principiální.
Nehodlám se přít o interpretaci věty o " vymazání Izraele z mapy " dle agentury MEMRI, která je zpochybňována a ona věta Ahmadínežáda, že zněla ne o zemi, ale o režimu, Tribune. Nakonec toto zpochybnění bylo publikováno i v Haaretzu zde – http://web.archive.org…85149.htmlSvrhnout režim mnohdy znamená otevřený konflikt, válku. O zahnání židů do moře mluvil kdysi generál Násir v roce 1967, a od této doby se pak datují okupace palestinských území, je tedy pak otázkou – jestli chovat se tehdy okolní arabské státy k Izraeli jinak (a to nejen horečnými přípravami na válku ve snaze odčinit první neúspěšný pokus o zničení Izraele z roku 1948) jak by situace na palestinských území vypadala dnes. Tady vidím jisté historické analogie a to i dle siláckých výroků vůdců států, které již párkrát proti Izraeli válku vedli, a to válku v případě, že by se Izrael sám neubránil, pro něj zcela jistě zničující se všemi důsledky – jestli by přitom většina obyvatel židovského padla kulkou nebo jinak, asi není důležité nějak explicitně rozvíjet.Jinak já i přes svůj ironický podtón neříkám, že si snad Íran nemůže sehnat jadernou technologii k výrobě energií (poměrně komické, kolik té energie sám spotřebuje, a jaké má jiné prostředky na získání potřebné kapacity zásob el. energií než jsou právě poměrně nákladné jaderné elektrárny) pak jestli vy osobně si myslíte, Tribune, že je to nějaká jeho diskriminace anebo snad jste přímo proto, aby měl Iran jaderné zbraně, navrhněte to před současnými předčasnými volbami nějaké naší zavedené politické straně, ať toto v zahraniční politice uplatňuje a třeba navrhne do jednání RB OSN, nebo uspořádejte o tom nějaké referendum. Jinak zrovna tato tematika na chatování na internetu je patrně pro hlavně pro ty, co mají problém s ukrácením volného času a co asi neřeší zrovna jim nic bližšího, co se jich bezprostředně týká. Já asi nebudu mít nic čím bych tyto úvahy dále obohatil, takže vaše úvahy na toto téma ponechám dále se "rozvíjet " bez mé účasti.:-)
Tribune,jen tak mě napadá, jestli my jako "protiradaroví aktivisté" opravdu neděláme chybu. Co když ten radar nás nemá chránit, ani proti íránským, ani proti korejským raketám, ale proti raketám někoho úplně jiného. Malá nápověda, ministerský předseda onoho státu nedávno vyhrožoval, že pro jejich jaderné zbraně není problém zasáhnout Evropu, např. Řím.Další ideozločin, dělám si čárku…
Je třeba se bát jaderného Íránu?Ano, je, stejně jako kohokoliv, kdo vlastní jaderné zbraně….
Myslím, Ahuro, že nejen třeba ale i potřeba.Řekl bych že nejvíce se bojí jaderných zbraní právě ti, kteří by jinak už dávno, z různých důvodů, vehnali svět do globálního konfliktu, sami dobře ukrytí "někde za pecí", což před jadernými zbraněmi dost dobře nelze. Jaderné zbraně jsou sice pro civilizaci totální hrozbou ale současně (právě pro tuto hrozbu) tím jediným co nás doposud chrání před třetí světovou válkou. A to zvláště v současné krizi.
Je fakt, že v současnosti jsou jaderné zbraně už jen relikt studené války, to, čím byl, řekněme, yperit po té první. Skutečné páky světa však leží už úplně jinde. Dokonce bych řekl, že pořádná "atomovka" v rozvojových zemích zastala funkci lokomotivy, část průmyslového vývoje, jehož zcestnost narežírovali v úplně jiné krajině než v Íránu.Ostatně, uvidíme za deset, dvacet let, až Írán ohlásí genetické pokusy, volný trh či cenzuru internetu. Kolik lidí asi mrkne?
Stane,[9] riziko, na které narážíš, je sice zcela reálné (i když aktuálně asi nepříliš pravdepodobné), ale proti němu nás radar zcela jistě chránit nemá, takové riziko si nikdo z odpovědných nesmí dovolit ani připustit. Pokud je nějaký reálný důvod pro radar, o kterém se mlčí a místo toho se šermuje Íranem jako záminkou, tak je to Pákistán. Ale obávám, že jiný než ideologický důvod prostě není, alespoň u naší věrchušky.
Jistě, Ahuro,je třeba se ho bát, ale nesmí se kvůli tomu přehlížet riziko mnohem větší a vzhledem k historickým zkušenostem i pravděpodobnější. Dřevo i beznín jsou hořlavina a je nesmysl tvrdit, že dřevo nemůže chytit a hořet, ale je hloupost jednat, jako kdyby bylo nebezpečnější, než benzín.
Kamile,[11] ona je otázka, jestli celý slavný Obamův plán na jaderné odzbrojení není náhodou jen snaha odblokovat situaci pro další velkou válku.
Výborně, Lagrone :-/Takže onu větu, která je systematicky používána k ostrakizaci Ahmadínežáda, řekl někdo jiný někdy jindy, a to docela dávno. A na intepretaci najednou také nezáleží. Když ne, proč je kolem toho takového humbuku? Protože karty jsou rozdány a hra je v plném proudu, a protože rozdává falešný hráč, tak je vlastně jedno, co kdo hraje, protože výsledek je předem dán.Vzato kolem a kolem, režim Rudých khmérů v Kambodži byl také odastraněn z venčí a násilím, ale že by to znamenalo zánik kambodžeského národa, to jsem si tedy nevšiml. Spíše bych řekl, že si všichni oddechli, a to nejenom v Kambodži. Aby z toho, co jsem napsal, zase někdo – Tresen, jste tu? – nevyvozoval, co nemá, tak zdůrazňuji že nesrovnávám Izrael s Rudými khméry, a ani dost dobře nemohu, protože toho o nich vím příliš málo, ale pouze se snažím poukázat na to, že odstranění režimu sice může znamenat válku (některé režimy se ovšem, jak známo, ochotně odporoučí samy), ale nemusí nutně znamenat genocidu, takže dávat rovnítko mezi revizi sionistického projektu Izraele a mezi nový holocaust je nepřesné a zavádějící.Ale jinak vám musím přiznat, Lagrone, že jste půvabný. Dokážete diskutovat do roztrhání těla, ale vždy jen do té doby, než vás někdo nachytá na švestkách. V tom okamžiku důstojně prchnete se slovy o důležitejší práci na rtech, poplácávaje sám sebe po ramenou, až se za vámi práší.