Biografie, či spíše hagiografie Františka Schwarzenberga, příslušníka významného rodu, který zemřel roku 1992. Proč hagiografie? Protože v líčení V. Škutiny se F. Schwarzenberg jeví jako muž převelice vzdělaný, převelice ušlechtilý, nad jiné vynikající a vzácný, bez jediné chybičky. Důvody, proč si to V. Škutina myslí jsou prosté: F. Schwarzenberg je antikomunista, katolík a navíc původem šlechtic. S takovým kádrovým profilem je zcela vyloučeno, aby chyboval. Vše co činí je automaticky správné. Povrchní a schematický úsudek, zajisté, pro V. Škutinu však zřejmě vhodný a postačující.
Takto pojatým textem však dělá V. Škutina F.Schwarzenbergovi medvědí službu, protože F. Schwarzenberg je osobnost mnohem zajímavější a barvitější, než jak ji podává V. Škutina. Toto poznání je však vyhrazeno pouze ukázněnému čtenáři, který se skrze nudné a povrchní stránky Škutinova textu prokouše až na samý konec knihy, kde se nacházejí vlastní Schwarzenbergovy texty.
Kdo je tedy František Schwarzenberg? Sám sebe František skromně označuje za prince, protože titul kníže je vyvrazen pouze vládnoucímu členovi rodu, což František nikdy nebyl. S trochou nadsázky by se dalo říci i to, že František je takový malý český Forest Gump. V dobách První republiky byl snad u všech významných událostí, zejména v tragickém období konce 30. let. Měl úzké styky s E. Benešem i E. Háchou, znal se s J. Masarykem, za květnového povstání jste ho mohli potkat v Praze na barikádách. Do jisté míry je to logické, protože díky svému původu a rodiným kontaktům měl přístup do vyšší společnosti. I za První republiky si Schwarzenbergové stále uchovávali status elity, přestože zrušení šlechtických titulů a pozemková reforma jejich postavení dost oslabily.
Je mi celkem jedno, jestli je F. Schwarzenberg pán, nebo kmán, věrnost církvi mne nedojímá a antikomunismus pro mne nepředstavuje záruku morálních kvalit. Čím se mi však František vryl do paměti tak hluboce, že nemohu než přiznat, že mne obohatil, jsou jeho názory na vznik Republiky v roce 1918.
V dobách První republiky bylo zvykem označovat události z října 1918 za revoluci, i vedly se spory o to, zda se šlo o revoluci, či o převrat. František se důsledně staví na stranu převratu a dokonce jde tak daleko, že prohlašuje, že Československá republika vznikla s přímým svolením císaře Karla I., který je dal ve své reakci na Wilsonových 14 bodů. Takové pojetí se zdá zlehčovat úsilí Čechoslováků o vlastní stát a ubírá na zásluhách odboji i legiím, ovšem ve svém důsledku významně posiluje legitimitu a mezinárodní pozici mládého státu. Podle F. Schwarzenberga totiž v roce 1918 nevznikl nový stát, ale pouze byla obnovena samostatnost státu, který beze vší pochybnosti existoval po staletí a vlastně nikdy existovat nepřestal, pouze byl po jistý čas součástí Podunajské monarchie, ze které byl jejím panovníkem propuštěn. Při tomto pojetí není možno zlehčovat a zpochybňovat ČSR jako separatistický stát, který vznikl zradou svého panovníka, kterému byl poslušen věrností. Přitom to vše nic neubírá na zásluhách Masaryka, Beneše a Štefánika, bez jejichž úsilí a schopnosti využít situace by k restauraci České (Československé) státnosti nikdy nedošlo.
Dále je zde otázka teritoria státu. F. Schwarzenberg uvádí dva principy, které určují, na jaké území má stát právo. První – státoprávní – říká, že území státu je dáno historicky, hranicemi, které byly uznávány v minulosti a územím, na kterém je respektována moc státu. Druhý princip – národnostní – říká, že stát má právo na to území, které obývají příslušníci jeho národa. František je sice stoupencem státoprávního principu, ovšem ani principu národnostímu neubírá na právoplatnosti. Tragédii předmnichovské republiky a kořeny Mnichova vidí F. Schwarzenberg v tom, že Československá republika uplatňovala oba principy současně podle toho, jak se jí to hodilo. Pro historické Země Koruny české uplatňovala princip státoprávní, což v důsledku znamenalo, že hranice státu zahrnovaly i Sudety, obydlené především Němci. Na Slovensku však byl uplaňován princip národností, kdy si ČSR s poukazem na převládající slovenské obyvatelstvo nárokovala historické území Horních Uher. V roce 1938 se tato dvojakost obrátila proti ČSR a výrazně oslabila její pozici při obhajobě územní celistvosti, protože Němci se mohli domáhat platnosti principu, který ČSR sama uznávala, tedy principu národnostního, a požadovat vtělení Sudet do Říše.
Na závěr ještě dvě zajímavé citace:
(…) Já osobně vyrůstal v prostředí, které si soustavně kladlo právě tuto otázku legitimity vzniku republiky. Myslím na tu část české šlechty, ve které žila vzpomínka tehdy ještě nedávných sporů o české státní právo a o nedělitelnost Koruny svatováclavské, prostě: jejich potomci chtěli mít jasno, aby mohli určit svůj postoj k novému režimu, který je mravně a hmotně poškozoval více, než kteroukoliv jinou skupinu občanů.
Události nedávno minulé i současné doby, doufám, dostatečně ukázaly, k jakým závěrům dospěli lidé, jejichž úsudek byl pro naši generaci směrodatný: že totiž svému státu v jeho nové podobě dlužíme tutéž věrnost, kterou naši předkové prokazovali Koruně svatováclavské.
přednáška v Interlaken, 1980:
(…) Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovam našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájit.
Prohlášení příslušníků historické šlechty předané 17. září 1938 presidentu dr. E. Benešovi:
Vladimír Škutina: Český šlechtic František Schwarzenberg, Rozmluvy, Praha, 1990
Tribun 