Dvojsečná zbraň prohlédnuté manipulace

Dostal jsem (díky, Hanku) odkaz na text Deset strategií manipulace vědomí lidstva podle žijícího klasika sémantiky Noama Chomského. Těch deset strategií sem vypisují pouze názvem pro připomenutí, k definici odkazuji na původní článek.

1. Odvedení pozornosti
2. Problém – reakce – řešení
3. Posloupnost
4. Odklad provedení
5. Infantilizace lidí
6. Důraz na emoce
7. Debilizace obyvatelstva
8. Propagace módy průměrnosti
9. Pěstování pocitu viny
10. Vynikající znalost lidské povahy

Když jsem to četl, napadly mě dvě věci:

I. Že už jsem něco podobného někde četl – v Protokolech sionských mudrců. Znamená to něco? Asi jen tolik, že důstojníci carské Ochranky, kteří Protokoly psali, nebyli žádní blbci, a že lidské myšlení a metody jeho manipulace jsou navzdory vědeckotechnickému pokroky už dlouho stejné. Rozhodně to neznamená, že by Protokoly byly autentické nebo že by Chomský byl Velký Iluminovaný Žid.

II. Že znalost těchto postupů ani zdaleka nezaručuje odolnost proti manipulaci, protože známky jejich použití lze najít snad v každém veřejném projevu, v každé zprávě, v každé události. A prostou negací všeho a apriorním popřením se člověk pravdy nedobere a manipulaci se nevyhne, jen bude zmanipulován jinak a jinam, a to za vydatné pomoci sebe samého. Nějak mě nenapadá, jak z toho ven, protože každá rada, jak se manipulaci vyhnout, může být sama manipulací. Věřit všemu je hloupost, nevěřit ničemu také. Asi nezbude než se smířit s tím, že svět je složitý a nelze je poznat v absolutně objektivním celku, smířit se s tím, že jako lidé jsme nedokonalí a manipulovatelní. Že můžeme mít pravdu, i když ostatní říkají něco jiného, ale že to není zaručený způsob, jak poznat, že ji máme.

Instrumentace politické (ne)korektnosti

Boj proti tzv. politické korektnosti není ani odvážný, ani pokrokový, ale je to reakce jako řemen, jak ukazuje Lukáš pokorný v eseji Politická korektnost je největší punk:

Pokračovat ve čtení „Instrumentace politické (ne)korektnosti“ →

Třeba tahle reklama

Budeme-li vycházet z předpokladu, že kdyby reklama nefungovala, tak by za ni firmy neplatily, pak se nabízí logická otázka, jak může ke všem čertům něco takového vůbec fungovat? Nemyslím teď všechny ty sofistikované metody subtilní manipulace lidského rozhodování, ale do očí bijící paradox, že pokud reklama skutečně funguje, tak to neznamená nic jiného, než že lidé odměňují toho, kdo je obtěžuje, vlamuje se do jejich životů a vnucuje jim svoji agendu, když oni chtějí dělat něco jiného. Jen si to vezměte: chcete se dívat na film nebo na sportovní přenos a najednou vám do toho vpadne reklama. Proč si firmy myslí, že když vám takhle vezmou to, co jste chtěli, tak je za to odměníte tím, že u nich nakoupíte? A proč jim to funguje, protože kdyby to nefungovalo, tak by přece nedělali? Nebo reklamy, ve kterých firmy převádějí svůj úspěch a své bohatství. Proč dělat obchody s firmou, která se chlubí tím, jak vás oškube? A přesto to podle všeho funguje. Divná věc, tahle reklama.