Včerejší n-tý díl dokumentu o holocaustu mně inspiroval ke kratičké úvaze o tom, jak se Němci vyrovnávají s nacismem.
A není to jenom ten včerejší pořad (od osmi na ČT2). Toho, o čem chci psát, jsem si všiml již dříve, protože pořady tohoto typu sleduji se zájmem. Získávám totiž pocit, že nejlepší dokumenty o druhé světové válce točí právě – Němci. S vysokou informační hodnotou, upřímné a především naprosto nemilosrdné k vlastnímu národu. Obžaloba skutků druhé světové války a vědomí, že by nemělo být nikdo zapomenuto to, co něchtěl nikdy nikdo vědět, je v Německých dokumentech nejsilnější.
Němce to sice jejich viny nezbaví, ale dává to naději do budoucna, že se očistí a že z nich budou dobří sousedé. Teď je jenom potřeba, aby se na takové pořady dívali nejenom Němci, ale i ostatní národy. Aby nikdo, kdo to bude chtít jednou zopakovat, nemohl říct: „Já jsem nevěděl, jak to skončí.“ a abychom mi ostatní věděli, že „Já jsem plnil jenom rozkazy“ nás viny nezbaví.
Tribun 
Přístup, o kterém píšeš, jsme viděli v praxi při návštěvě Berlína.
K historii se tam staví čelem. Na připomínky minulosti člověk naráží nejen v muzejích (kde mimochodem není problémem u nás démonizovaný hákový kříž), ale také přímo v ulicích u budov a míst spjatých se třetí říší.
Chladnokrevně sdělují: Takový jsme byli, tohle se tehdy stalo. Nezamlčují úspěchy, nezavírají oči před zvěrstvy.