Celým jménem „Kosmonautův poslední vzkaz ženě, kterou kdysi, v bývalém Sovětském svazu, miloval“; hrají v Divadle Na zábradlí.
Jméno děsné ale budiž, jméno divadlo nedělá. No abych to neokecával – byl jsem zklamán. Vcelku by se představení dalo označit za večer zmařených příležitostí. Z tématu se podle mého dalo vytěžit mnoho, ale realizační tým to nějak nedokázal. Měl jsem pocit, že pokaždé, když se děj vydal směrem, kde by se mohl dostat dál než za povrchní zábavnost, režisér se lekl a cukl zpět. Jenže za komedii představení považovat také nemohu. Že jsem se nesmál já, to ještě nic neznamená, ale již jsem viděl mnoho komedií, u kterých v hledišti řádila bouře smíchu. Což v tomto případě rozhodně neplatí. Hra byla zřejmě psána ve stylu cool dramatiky. Tedy pokud správě rozumím tomu, že cool dramatika je když se na jevišti mluví sprostě. Mluvilo se a to já ocenit nedokážu. Vždycky z toho mám pocit, že když autor neví kudy kam, nechá si některou z postav verbálně zašukat, však on už se někdo zasměje.
Příběh sleduje tři v podstatě nezávislé dějové linie (kosmonauty zapomenuté sovětskou vládou kdesi na orbitu, již dospělou dceru jednoho z kosmonautů a ženu milence kosmonautovy dcery), které se klipovitě střídají. Celou dobu jsem čekal happyend v podobě setkání kosmonauta s dcerou. Happyend se nekonal, nevadí. Ale nesetkla se ani nikdo jiný. Osudy všech zůčastněných se paralelně míjejí a protnou se až v závěru, a to dosti trapně a povrchně.
Tak snad zbývá jen pochválit nápaditou výpravu, která dokázala z minimalistické scény vytěžit maximum možných prostředí.
Konečný ortel – z představení jsem si nic neodnesl a kdyby ho neviděl, ani bych nelitoval.
Tribun 