Výstava, která sice již dávno skončila, ale přesto stojí z zmínku. Průřez českou fotografickou 20. století je natolik rozsáhlý, že nemá význam zastavovat se u jednotlivých jmen. Je otázkou, nakolik výstava skutečně odráží století české fotografie a nakolik pouze nálady a názory svého kurátora. Ale to je beztak podružné, protože hledat v umění objektivitu je čiré zoufalství.
Protože však vystavená díla skuteně vznikla a vznikla ve své době, je možné si nějaký obrázek o předmětu výstavy udělat. Obrázek, který jsem si udělal já, je k mému velkému překvapení nepříliš lichotivý. Měl jsem o kvalitě a úrovni české fotografie mnohem vyšší – asi dost idealistické a nerealistické – mínění. Měl jsem vždy za to, že rozdíl mezi díly věhlasných tvůrců a mými vlastními dílky musí být zcela propastný. Jenže on není. Některé z vystavených exponátů nebyly nepodobné mým vlastním zvetšeninám, které jsem pro jejich nezajimávost nemilosrdně vyhodil. Z neplyne, že mám ambice být přítomen na příští výstavě, spíše mne to utvrdilo v přesvědčení, že to, co je obecně uznáváno za krásné, se ještě nemusí líbít mně. A nemusím z toho mít výčitky.
Z hlediska české fotografie pak ve mě výstava vyvolala dav základní dojmy: 1.) ne každé dílo, které pochází od známého umělce, musí být excelentní; to však neznamená, že mnoho z velmi kvalitních snímků skutečně nevytvořily autoři známých jmen. 2.) kvalita tvorby závisí víc na tvůrci samém, než na vnějších podmínkách. Tvůrce je důležitější, než momentální politický režim; míra politické svobody není přímo úměrná svobodě tvůrčí.
Zajímavé je srovnání 90. let se zbytkem století. 90. jsou ve znamení experimentu a nových médií. To samo o sobě není na závadu, léta třicátá byla také plná experimentů. Moderní tvorba mne však připadá rozplizlá a zbytečná. Jako kdyby deformace obrazu v počítači, nebo co největší bizardnost, mohly samy o sobě zaručit kvalitu.
Tribun 