[MUZIKÁL] Golem  kulturní terorismus

Původní český muzikál Golem je možno bez nadsázky označit za vrcholný kulturní zážitek pro zavilé nepřátele českého jazyka a milovníky kouřových efektů. Pro nás ostatní je to za těch několik stokorun příliš drahá sranda.

Každá návštěva divadla začíná – příchodem do divadla. Tedy do budovy. Golema hrají v, pro tento účel nově zbudovaném, divadle Hybernia. Divadlo Hybernia vzniklo přestavbou pražského domu U Hybernů, druhdy kostela mnichů hybernýnů, po josefínských reformách celnice, skladiště a kdoví čeho ještě. Sloh kostela je empírový, což architekta divadelních úprav zmátlo natolik, že zcela zaskočen nasadil do boje syté barvy interiéru a stádo andílků, stejně bezradných jako celá rekonstrukce. Jak jinak si vysvětlit, že andílci zapomněli ruce nohy a ponechali si pouze hlavu a křidélka, takže ze všeho nejvíce připomínají stokrát naklonovanou harpyji bez prsou? Tito dekorativní andílci jsou rozlezlí všude a jejich hlavní předností je možnost točit s nimi zleva doprava; ale to je asi jenom zapomněli při montáži řádně utáhnout. Celek pak doplňuje liberální točité schodiště. To je takové schodiště, po kterém chodí každý sám za sebe a kdo se do hlediště nevyškrábe vlastními silami, má s muzikálem utrum. Mladý starý, zdravý nemocný, těhotné ženy, staré dámy, nikomu z nich schodiště nepodá pomocnou ruku. Zábradlí, snad aby ho lidé neohmatali, se schovává na té straně, na které nejsou stupně a u zdi, u které je místo na nohy, zase není zábradlí. Platící divák je platící divák a tak se jich do divadla musí vejít co nejvíce. Bez ohledu na to, že vnitřek je stísněný a přetížený, takže celá budova působí více dojmem kulturního hypermarketu, než stánku umění. Neměli na architektovi tak šetřit.

Jádrem každého muzikálu je hudba a zpěv. Jak si stojí Golem v této oblasti? Snad nejjistější v kramflecích je v hudbě. To proto, že hudbě příliš nerozumím, takže se při jejím hodnocení musím omezit na binární škálu líbí-nelíbí, na které musím Golemovi přiznat známku líbí. S tou výhradou, že podruhé bych to slyšet nechtěl. Hudba je prostě tuctová a nezachrání ji ani za uši tahající bicí ala Michal David, ani fakt, že jejím autorem je ze světa spektakulárně odejivší Karel Svoboda. Druhou stranou muzikálové mince je zpěv. Je to mince výjimečná, protože tato má dva ruby, ale ani jeden líc. Zpěv je totiž, stejně jako hudba, fádní a tuctový. Od protagonistů etablovaných na české hudební scéně tak, jako jsou Kamil Střihavka (Vojta) či Petr Muk (rabi Loew), bych čekal výraznější a sebejistější projev, než je mastné neslané kuňkání v rozsahu půl oktávy. Čest zpěváků tak brání především Zdenka Trvalcová (Rebeka) a několik ostřílených harcovníků ve vedlejších rolích.

Stejně důležitá jako hudba a zpěv je však i libreto. Jak je to tedy s těmi nepřáteli českého jazyka? Vždyť libreto je přece česky. No ano, slova jsou česká, i gramatika odpovídá, ale čeština je přece mnohem silnější a bohatší jazyk, než co předvedl libretista Golema Lou Fanánek Hagen. Libreto je těžkopádné, křečovité, chybí mu rytmus, spád a dynamika. Králem je rým, a tak se rýmuje za každou cenu, poetická stránka musí jít stranou. Docela fuška s tak omezeným slovníkem, s jakým si musí vystačit Golem. Nic nepomůže ani simultánně promítaný překlad do angličtiny, který je stejně klopotný, jako český originál.

V každém správném muzikálu se též tančí. Pouze Golem je ona pověstná výjimka. Choreografie Golema se totiž omezuje na poskakování a mávání rukama – nohama. Skutečnost, že každý z herců si mává jak chce by také mohla nasvědčovat tomu, že na choreografovi se šetřilo ještě více než na architektovi. A propos, každý z herců. V případě Golema se o hercích mnoho mluvit nedá. Jediný, kdo jakž takž hraje, je představitel Mordechaje (Tomáš Trapl). Vida, mám rým a zadarmo. Jeho židovský vetešník je sice potvora pitvorná a stereotypní, ale alespoň se celou dobu pitvoří konzistentně a vytváří tak postavu čitelnou a výraznou.

Na vině bude asi režisér Filip Renč. Asi určitě, protože režíroval již muzikál Kleopatra, další ze zástupců žánru kulturní teror". Co padá na vrub režiséra zcela jistě je nezvládnutá stavba příběhu. V místech, kde by mělo dění na scéně přirozeně gradovat, vše vyznívá do ztracena bez jakéhokoliv vrcholu. A klíčová scéna stvoření Golema? Zcela znehodnocena pitvořením se rabínových pomocníků. Na omluvu režiséra však nutno dodat, že s tak zrůzněnou legendární předlohou se asi mnoho dělat nedalo. Není kšeftu bez love story a tak se prostě musí dodat a tradice nesmí být na obtíž. A hned se z ní také udělá ústřední dějová linie, odehrávající se na pozadí barvotiskově pojatých střetů Židů z gheta s křesťanskou majoritou. V duchu nejlepších tradic politicky korektního dramatu musí být obě strany řádně vyváženy a nikdo nesmí z příběhu vyjít jako lepší. A Golem? V důsledku chyby v obřadu stvoření (vzpomínáte, jak se pomocníci pitvoří?) přijde Golem na svět vybaven schopností milovat, kterou nikdy neměl získat. Modří již vědí. Golem se zamiluje do Rebeky, kterou miluje i Vojta, chce ji mít jen pro sebe a neváhá kvůli tomu vraždit a kout pikle. Pak se chvilku něco děje, všichni pějí, bubny bijí, jeviště v dýmu skrývá a – happyend. Golem spáchá sebevraždu a vzdá se Rebeky. Z rázu na ráz, nikdo neví proč, asi aby to už mohlo skončit a Petr Muk jít na pivo.

Finále se ztrácí v mlze a není samo, protože za peníze ušetřené na architektovi a choreografovi producenti zřejmě nakoupili generátory kouře a mocně dýmí. Takového dýmu na jevišti jako v Golemovi jsem snad ještě neviděl. Zato jsem viděl, co se na jevišti děje.

Pečlivému čtenáři je již jasné, že můj verdikt musí být nemilosrdný. Muzikál Golem opravdu nemohu s čistým svědomím nikomu doporučit. A to jsem se na něj vyloženě těšil. Nové zpracování prastaré legendy mne opravdu lákalo, a snad proto je zklamání tím větší. Z legendy totiž nezbylo nic než jméno – Golem.