Past na paměť národa

V parlamentu leží a po náročném prvním čtení odpočívá návrh zákona, kterým má být zřízen Ústav paměti národa. Jeho hlavním účelem je institucionalizovat a zastřešovat historické bádání zaměřené na čtyřicet let vlády KSČ, přispívat k pochopení této epizody a napomáhat vypořádání k vyrovnání s touto naší nedávnou minulostí.

Na první pohled bohulibý účel, chtělo by se říct. Bohužel, jenom na první. Moderní česká historie není tabu a ač se na pomyslné historické mapě možná bělá víc, než by bylo záhodno, mnozí historici si již odvážně a neotřele razí cestu k poznání oněch dob. To pouze pro masmédia jsou výsledky těchto studií nezajímavé, takže se o nich veřejnost mimo komunitu historiků nedozví. A nyní má přijít historikům na pomoc Ústav paměti národa. Nepracují snad historici dostatečně zodpovědně i bez dohledu státem řízeného úřadu? Bude se jim snad pod blahosklonným dohledem Ústavu bádat lépe a radostněji? Žádný Ústav přece nikoho nedonutí k poznání, pokud dotyčný sám nechce. Tak proč nenechat na vůli a stavovské cti historiků, jak a o čem budou bádat?

Odpověď možná nabízí sama preambule příslušného zákona: Parlament České republiky, vědom si povinnosti vyrovnat se s komunistickým režimem, vyjadřuje vůli zkoumat a připomínat existenci zločinných a zavrženíhodných organizací založených na ideologii Komunistické strany Československa, které v letech 1948 – 1990 ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému." Legitimita současného režimu je založena na popření režimu minulého. Není náhodou hlavním úkolem Ústavu dodávat důkazy proti minulému režimu a tím upevňovat ten současný?

Nemám nižádných námitek proti poznání, ale dost pochybuji o tom, že tím správným řešením je instituce pod kontrolou politiků, která již ve své zakládací listině předjímá, jaký má být výsledek její činnosti. Trochu mi to připomíná dnes v Evropě nijak výjimečnou snahu podávat normativní výklad historie na legislativní bázi. Je například zakázáno popírat holocaust. Ve Francii je zakázáno popírat tureckou genocidu Arménů. V Turecku je naopak zakázáno vůbec zmiňovat genocidu Arménů. Zatím to jsou víceméně prkotiny, protože holocaust nemá nikdo soudný potřebu zpochybňovat. Ale kde se tento vývoj zastaví? Abychom se nedočkali toto, že bude zakázáno popírat zmrtvýchvstání Ježíše Krista a pouhá znalost slova Alláh bude abonentkou to žaláře.

Nepovažuje za šťastné, aby historická věda vstupovala do služeb politiky a nechávala se svazovat v tom, co a jak má zkoumat. Máme-li poznat svoji minulost, musíme tak učinit z vlastní vůle a vlastní potřeby, a ne nechat politiky, aby nám zřidli Ústav, který nám vysvětlí, co a jak si máme myslet.