Vláda není lid

Díky základno!" Pravdivé, však hořké zvolání. Není v něm ani za mák vděčnosti za ochranu před neexistujícím nebezpečím, či radosti nad tím, že už jsme velcí kluci, a ve hře na četníky a na zloděje nám Američané dovolí hrát za četníky.

Prostě jsem jenom díky nápadu na zřízení americké vojenské základny v ČR a způsobu, kterým je tento (nejenom podle mne šílený) nápad prezentován a prosazován, něco pochopil. Pochopil jsem, jak hluboká propast dělí vládu a lid, bez ohledu na politické zřízení.

Konečně mi dávají smysl některé hollywoodské filmy, které pro mne zatím byly španělskou vesnicí. Mám na mysli ty filmy, ve kterých osamělý renegát stojí proti vládě, filmy, ve kterých armáda kuje pikle a provádí si jakési zvrácené experimenty, nedbaje následků. Ještě nedávno jsem si ťukal na čelo: co je to na blbost? armáda je zde přece od toho, aby chránila lid a bojovala za něj, a ne aby si z něj dělala pokusné králíky. A vláda, to je něco jako starší bratr, moudrý vládce, který bez ohledu na své nepohodlí dělá vše pro blaho lidu. Ach, jak jsem byl bláhový! Už rozumím tvůrcům takových filmů, už vím, jak lhostejná umí být vláda k názorům a citům lidu, jak bezohledně a podle je schopna prosadit svou. A armáda? Inu, hlavně když má pocit, že je silná a kdekdo se jí bojí. Bude bojovat třeba za ďábla, jen když jí ďábel na chvíli půjčí na hraní svoje vidle. A lid nakonec sám rád musí uznat, že je báječné mít armádu, která si smí hrát s tak velkými vidlemi, a vládu, která se nebojí ničeho, a především ne lidu, který ji svěřil moc.

A tak jsem, snad alespoň částečně, pochopil i pramen odporu ke komunistickému režimu. Protože má vlastní zkušenost s totalitou je mlhavá (byl jsem ještě dítě), jsem v tomto směru odkázán na vzpomínky a vysvětlení jiných. Jenže tato vysvětlení byla většinou velmi povrchní a malicherná, jako že kněží museli pracovat, byl nedostatek banánů, cestování nesnadné až nemožné, občas někoho zavřeli a bylo obtížné legálně hromadit pokoutně nabytý majetek. Ale čím dál tím víc mám pocti, že skutečná příčina nespokojenosti byla skutečně jinde. Že to, co lidem nejpalčivěji vadilo, byla absolutní bezmoc vůči státu (tedy straně), nemožnost jakkoliv ovlivnit rozhodnutí, která určovala soukromý i veřejný život, naprostá bezvýznamnost občana, navzdory tomu, že stát byl formálně zřízen jako demokratická republika.

Společným jmenovatelem obou případů je propast mezi lidem a vládou. Už vím, že vláda není lid! To platí pro USA, stejně jako pro Českou republiku; to samé platilo i pro KSČ a československý proletariát; to samé platí i pro iránské ajatolláhy a iránský lid. Nezáleží na tom, zda je stát demokratický, či totalitní, moc má svá pravidla a kdo ji chce mít, musí je respektovat. Kroky vlády mohou být (a bývají) často zcela opačné, než kam by šel lid, kdyby měl možnost rozhodovat sám o sobě. Protože vlády věří, že lid je tak hloupý, že neumí žít samostatně a svobodně, a vláda se o něj musí postarat a vnutit mu jeho dobro třeba i násilím.

A k nemalé radosti vlád se vždy najde dost jedinců, kteří tomu věří a nacházejí pocit uspokojení v poslušnosti a služebnosti. Je brzy volat Lidé bděte!" vždyť většina se ještě ani neprobudila.

Tak tedy: Lidé, probuďte se!, vstávejte!, jde přece o vás. Jde o nás.