[KNIHA] Ivan Alexejevič Bunin: Proklaté dny

Pro ruskou literaturu mám slabost a tato je navíc balena v umně vyvedené knize, takže jsem kolem ní chodil jako mlsný kocour asi tři týdny, než jsem se plácl přes kreditní kartu a knihu koupil. Do ruky se mi tak dostaly deníkové záznamy významného ruského básníka I.A. Bunina (mimo jiné Nobelova cena) z období bolševické revoluce a občanské války v Rusku. Nejedná se o historii či literaturu faktu, ale o silně subjektivní záznam toho, jak ony dny prožíval a vnímal muž, u nějž lze s ohledem na to, že se jedná o básníka, očekávat zvýšenou citlivost.

Dokumentární hodnota ve smyslu záznamu faktů je dosti omezená již jen tím, že doba občanské války se vyznačovala citelným nedostatkem zpráv, a pokud již nějaké byly, nejenom že si navzájem protiřečily, ale navíc bylo velmi těžko rozlišovat zprávy, opřené o reálný základ, od čistých fám. Velice cenné jsou však ukázky z dobového oficiálního (tedy rudého) tisku, které dokladují jak těžkopádným, neohrabaným a zároveň nabubřelým jazykem se vyjadřovali apologeté nastupující moci. Protože I.A. Bunin sám je zarytým, i když spíše pasivním, stoupencem Bílých, má čtenář možnost nahlédnout do myšlení a názorů strany, která, alespoň v té naší části světa, skončila v propadlišti dějin. Je zajímavé sledovat jak to, co se nám jeví jako nepřijatelné vměšování se do vnitřních záležitostí Ruska, tedy zahraniční vojenské intervence (Anglie, Francie) ve prospěch Bílých, bylo (bílou) částí Rusů nejenom schvalováno, ale přímo vítáno jako jediné možné řešení. Například obyvatelé Oděsy (kde Bunin po jistou dobu pobýval) se chodili pravidelně dívat do přístavu, zda v něm stále ještě kotví jediný francouzský křižník, ke kterému upínali všechny své naděje na porážku Rudých. Dokud kotví, je naděje, odpluje-li, přijde konec světa.

Proklaté dny jsou obrazem utrpení, které Bunin ve svém nitru prožívá jako bezmocný svědek událostí, které jsou pro něj nanejvýš traumatické. Jako červená nit se celými Proklatými dny táhne Buninova vražedná nenávisti k bolševikům. Bunin je v této své nenávisti natolik důsledný, že při jakékoliv zmínce o bolševikovi neopomene poznamenat a náležitě zdůraznit sebemenší tělesné nedostatky takového člověka. Protože fyziognomie člověka odráží i jeho duši (v 19. století uznávaný vědecký názor), musí být všichni bolševici ohavní a znetvoření lidé. Možnost, že by bolševik byl pohledný člověk, je pro Bunina asi stejně pravděpodobná, jako suchá voda. Kořeny této nenávisti je však nesnadno vystopovat, protože Bunin sám revolucí netrpí více než jiní; přinejmenším si na vlastní tělesné útrapy nestěžuje. Mezi buninovými řádky ovšem prosvítá, že v Rusku před revolucí nežil jediný ruský národ, ale přinejmenším národy dva – na jedné straně národ inteligence, měšťanů, statkářů a šlechty, a na druhé straně národ mužiků a námezdních dělníků. I.A. Bunin, sám intelektuál a původem šlechtic, je pevně zakotven mezi prvními, mezi panstvem," a velice nelibě nese to, co je z jeho pohledu nebetyčná drzost, tedy snahu mužiků a proletariátu získat si pro sebe práva a lidskou důstojnost, kterou jim Bunin odmítá přiznat. Buninova nenávist vůči bolševikům pramení z toho, že se odvážili porušit řád a že bez dovolení opustili místo, které jim bylo určeno. Je vlastně jedno, že tuto svoji vzpouru vedli bolševici násilně a brutálně, to je malichernost vedle skutečnosti, že se postavili samotnému Bohu. Protože řád, kterému se vzepřeli, pochází přímo od Boha a je věčný a neměnný. Je to řád, ve kterém stojí nejvýše Bůh, po něm car, po něm statkáři, pak dlouho nic a pak mužici; přičemž platí, že čím blíže Bohu, tím nevyhnutelně lepší člověk. Vzepřít se tomuto řádu znamená rouhat se, znamená to zpochybnit samotnou podstatu světa.

Pro Buninovy city vůči bolševikům mám pramálo pochopení. Nemám radost z toho, že žili (a žijí i dnes) lidé, kteří jsou tak jako Bunin upřímně přesvědčeni o tom, že mezi lidmi není rovnost, a že jedni jsou vyvoleni k tomu, aby panovali nad druhými, či hůře – že druzí byli (Bohem) určeni za sluhy prvým, a jsou více dobytek, nežli lidé. Přesto nemohu Proklatým dnům upřít literární kvality a považuji je za velmi významnou a hlubokou, i když asi nezamýšlenou, sondu do myšlení člověka, který je mi tak vzdálený.

Ivan Alexejevič Bunin, Proklaté dny; Argo 2006