[KNIHA] Dějiny Spojených států amerických

Dějiny USA jako výpověď nejenom o minulosti USA, ale i o jejich přítomnosti, ba i o přítomnosti Evropy – Republikánská podstata USA – Síla federace – Prastará traumata ovlivňující americkou mentalitu – Tři tváře zahraniční politiky – Syndrom vyvoleného národa – Spirituální kořeny americké duše – Komplex západní hranice – Jedinec a stát – Společenská odpovědnost – Nedostatek pokory a potřeba rovnováhy

Nelze vyprávět děj dějin, leda je převyprávět celé. Lze však zachytit dojem a poučení, které je v každých dějinách obsaženo. A dějiny USA poučné jsou. Říkají nám totiž nejen mnohé o minulosti Spojených států, ale především o jejich přítomnosti – a co je zvláště důležité – o přítomnosti nás, Evropanů.

Vznik USA lze bez nadsázky označit za akt revoluce. USA nevznikly evolučním vývojem kmenových společenství, tak jako evropské státy, nevznikly ani z rozhodnutí mocností jako uměle vytvořené území, protektorát či kolonie (i když ve svém počátku USA kolonií byly). USA vznikly jako důsledek rozumového, morálního a volního rozhodnutí svých občanů a od svého prvopočátku byly konstituovány jako republika. To je důležité, protože právě tento rozdíl určuje vztah občanů ke státu a především legitimitu státní moci, jež je odvozena pouze a výhradně od občanů, jejichž vůle se manifestuje volbami (v počátcích samozřejmě nikoliv všeobecnými).

Étos doby vzniku USA se stále odráží v Prohlášení nezávislosti a dodnes platné Ústavě. Obojí je velice inspirativní a stále aktuální čtení, ve kterém se snoubí právní dokument s filozofickým traktátem. Zejména v případě ústavy je přímo fascinující její stručnost a přitom výstižnost, která umožňuje, aby i po více než 200 letech byl původní text stále v platnosti s minimem změn (dodatků). Právě toto je jedno z míst, kde by se mohla inspirovat Evropská unie. EU rozhodně potřebuje ústavu, ale jasnou a stručnou, takovou, kterou si může přečíst každý, od bretaňského sedláka po polského instalatéra, a pochopí ji. Nemožnost přečíst a pochopit Ústavu v podstatě znamená nemožnost ztotožnit se státem, který se touto ústavou zakládá.

Pro pochopní USA je nebytné uvědomit si jeden zásadní fakt: Spojené státy americké jsou ve skutečnosti spojené státy americké. Jedná se o svazek zemí, konkrétně federaci, která je tvořena mnoha (v současné době padesáti) státy, které si všechny ponechaly vlastní svébytnost, vlastní zákony, vlastní specifika, a federaci předaly pouze ty pravomoci, na nichž se usnesly a které jsou v souladu s ústavou. Je to ovšem federace (sami Američané říkají spíše Unie), která reprezentuje všechny státy navenek, vůči okolnímu světu. Tak na Olympiádě soutěží sportovci USA, nikoliv Nebrasky či Oregonu, velvyslanec v OSN zastupuje USA, nikoliv Vermont nebo Utah, ve Druhé světové válce bojovaly USA, nikoliv Texas či Wyoming, vězně v Guantanámu nedrží Florida, ale USA a jsou to USA, kdo vede válku v Iráku, nikoliv Iowa, Indiana nebo Kansas. A právě toto, tedy uvnitř pestrost a rozdílnost, ale navenek jednota, je hlavním zdroje síly USA. Přesně v duchu devízy, kterou si USA vetkly do svého erbu: z mnoha jediné."

Troufám si tvrdit, že mezi kosmopolitními megapolemi východního pobřeží a farmářským středozápadem je větší materiální, a především kulturní, rozdíl, než kdekoliv v současné Evropě. Přesto dokáží Spojené státy jednat rozhodně a společně, zatímco Evropa se věčně hašteří a nemálo své energie spotřebuje ve svých vnitřních půtkách. Spojené státy se již dávno vydaly cestou, kterou se bude muset vydat i Evropa. My Evropané tak máme úžasnou příležitost poučit se ze z historie Spojených států, převzít bez zbytečného tápání to dobré a přitom se vyvarovat opakování chyb, které udělali Američané. Bohužel, minimálně v českém prostředí platí, že ti politici, kteří nejvíce obdivují USA, jsou zároveň těmi, kteří mají nejsilnější výhrady k EU. Paradoxně jim přitom na EU vadí nejvíce to, co dává USA jejich sílu. I v USA probíhal a probíhá poměrně lítý boj mezi jednotlivými státy a federací o to, komu přísluší jaká pravomoc, co ještě může federace nařizovat, a kde platí svrchovanost jednotlivých států. Ovšem USA si toto své špinavé prádlo neperou na veřejnosti před celým světem, jako to dělají Evropané, kteří neváhají vykřikovat do světa, jak je Brusel utiskuje a co všechno jim chce diktovat, a vůbec si přitom neuvědomují, že tím možná posilují sebe, ale oslabují celou Evropu.

USA vznikly jako odvážný republikánský experiment, který si do svých základů postavil svobodu a demokracii. Tento ideál do jisté míry stále přetrvává a je často, zejména jejich obdivovateli, se Spojenými státy ztotožňován a USA jsou stále vnímány jako bašta svobody a demokracie a zářný příklad těchto ideálů. Ovšem mezi ideální teorií a praxí bývá značný rozdíl, a to platí i pro USA, v jejichž případě je tento rozdíl obzvláště bolestný a nebezpečný. V historii USA existuje totiž několik prvků povahy spíše morálně-filozofické, než vojensko-politické, které z ideálu svobody a demokracie činí sice krásná, přesto prázdná slova, a v jejichž důsledku je nejpříhodnějším popisem politiky USA – pokrytectví.

V podstatě se jedná o některá prastará traumata, která však stále určují nazírání amerických politiků na světové dění. Jakkoliv je možno důvody, které vedly k propuknutí americké války za nezávislost, považovat za malicherné, pravdou zůstává, že Británie se snažila zlomit odpor kolonií velmi nemilosrdně. K tomu se v jeden čas přidalo i Španělsko, které se ve své doméně chovalo i k Američanům evropského původu stejně přezíravě a panovačně, jako k domorodým Indiánům. V Američanech tak vznikl dojem, že je každý chce jenom zneužívat a zotročovat, a vlastní nezávislost postavili na nejvyšší příčku svého hodnotového žebříčku. Vše další, jako jsou lidská práva, mír, spravedlnost, zejména jde-li o jiné národy, je až druhořadé a je podřízeno primárnímu zájmu – ochraně nezávislosti USA. Lapidárně řečeno, pro Američany je bližší košile, nežli kabát, řečeno sofistikovaněji – Američané neuznávají rovnost mezi národy.

Dalším význačným americkým traumatem je občanská válka, známá též jako válka Severu proti Jihu. Ta zasáhla duše Američanů stejně hluboko, jako První světová válka duše Evropanů, a Američané od té doby trpí nesnesitelnou úzkostí z toho, že by se území USA mohlo opět stát místem vojenských operací. To je jeden z důvodů, který vede USA k agresivní vnější politice a snaze udržet všechny války mimo severoamerickou pevninu. Skutečnost, že i jinde žijí lidé a jejich utrpení je stejné jako utrpení Američanů, je pro Američany zcela vedlejší (navíc existují náznaky, že nemalá část Američanů není schopna považovat za plnohodnotného člověka někoho, kdo nežije podle amerického stylu života).

V souvislosti s Americkým militarismem stojí za připomenutí i trojí koncepce americké zahraniční politiky: izolacionalismus, internacionalismus a intervencionalismus. V prvních fázích existence USA byl dominantní izolacionalismus, doktrína podle které žily USA sami pro sebe a v mezinárodních otázkách se neangažovali. Izolacionalisté jsou neagresivní a k institucím typu OSN více méně lhostejní. Doktrína
in
ternacionalismus je založená na spolupráci mezi USA a dalšími národy, na společném řešení problémů a vzájemné kooperaci. Svého vrcholu dosáhla v období kolem První světové války. Internacionalisté se aktivně zapojují do práce mezinárodních institucí typu OSN, k použití síly jsou připraveni, ale pouze v případech a v rozsahu, na kterém se shodne mezinárodní společenství. Konečně doktrína intervencionalismu říká, že USA mohou dělat samostatně a svévolně co uznají za vhodné, mohou se vměšovat do vnitřních záležitostí jakéhokoliv státu a nikomu se nezodpovídají; tedy jsou v podstatě nadřazeny všem ostatním a mohou je využívat a zneužívat zcela po libosti. Intervencionalisté jsou agresivní, považují spolu s Clausewitzem válku za pokračování politiky jinými prostředky", mezinárodní instituce typu OSN ignorují, dílem je obcházejí, dílem sabotují. Intervencionalismus je bohužel právě tou politikou, kterou Spojené státy realizují v současnosti.

Významným faktorem v (sebe)pojímání USA je pocit, který je možno nazvat syndromem vyvoleného národa". Dominantní část evropských kolonistů, kteří posléze vytvořili USA, je nábožensky zakotvena v protestantismu a nese si sebou protestantský (až kalvinistický) důraz na predestinaci, respektive Boží řízení světa. Zjednodušeně řečeno to znamená, že nic se neděje proti boží vůli, tedy cokoliv se stane, je s boží vůli v souladu, čili je to vlastně boží vůle sama, a člověku vůbec nepřísluší o tom pochybovat. V Americkém prostředí se tento pocit silně projevil po počátečních útrapách války za nezávislost a několika dalších válek (hlavně s Británií), kdy Američané skutečnost, že přežili (či dokonce zvítězili) chápali jako jednoznačný výraz boží vůle a důkaz toho, že Bůh si přeje, aby Američané existovali a prosperovali, respektive že americký model společnosti je lepší, ostatním nadřazený. Odtud je již jen krůček k pocitům mesianismu a přesvědčení, že Američané mají ne právo, ale přímo povinnost šířit svůj model společnosti po světě, že je to jakési jejich civilizační poslání, určené jim přímo Bohem, od kterého nesmí ustoupit za žádnou cenu, ani za cenu násilí a utrpení. Většinou utrpení těch druhých, barbarů, které je třeba civilizovat. Tento pocit je hybnou silou přinejmenším části americké společnosti a z ní odvozené politiky, zejména té zahraniční.

Spojené státy jsou totiž, přes veškerou proklamovanou svobodu, silně nábožensky založená společnost. Člověk se nesmí nechat zmást uvolněnou atmosférou kosmopolitních megapolí, či dostupností pornografie. To vše je pouze slupka, pod kterou se skrývá země svázaná křesťanskou (zejména protestantskou) ortodoxií, místy hraničící s fanatismem. Americká společnost je v zajetí étosu křížových výprav a neustále bojuje s hříchem a bezbožností, ať již je to islám, komunismus, potraty, nemanželské děti, alkoholismus, atheismus, vyučování Darwinovy evoluční teorie na školách a tisíce dalších věcí, o kterých Evropana ani nenapadne, že by je někdo chtěl regulovat či zakazovat. Skutečnost je totiž taková, že oč je v USA více svobody ekonomické, o to méně je v nich svobody duchovní. Přičemž ta pověstná ekonomická svoboda je spíše iluze, která je dána tím, že v USA jsou (z historických důvodů) slabé odbory, v podstatě neexistuje ochrana zaměstnance a jsou velmi nedostatečné sociální a zdravotní programy, což jsou všechno okolnosti evropskou (českou rozhodně) pravicí považované za důkaz ekonomické svobody. Regulace kapitálového trhu a ekonomiky vůbec však v USA existuje a je poměrně silná, i když je na rozdíl od Evropy zaměřena spíše na ochranu investorů a investic, než na ochranu spotřebitele a životního prostředí.

Dalším významným faktorem, určujícím americkou mentalitu, je komplex pohyblivé hranice." Původní indiánské osídlení bylo velice řídké a bílí kolonisté byli zpočátku rovněž nepočetní. Amerika byla velká a lidí málo a bílá kolonizace šla postupně od východního pobřeží, kde byly přístavy spojující Ameriku s evropskou pravlastní, směrem na západ. Jak kolonisté postupně pronikali stále dál a dál na západ, posouvali i hranici osídlení. Hranice osídlení byla zároveň západní hranicí USA – za ní ležela již jen nespravovaná teritoria. Jak postupovala kolonizace, posouvala se tato hranice stále dál na západ – byla to pohyblivá hranice. Než kolonisté dospěli k pořeží Tichého oceánu, uběhla poměrně dlouhá doba. Za tuto dobu si Američané zvykli na to, že je stále kam postupovat, že je stále kde brát, že zdrojů je dostatek a jsou nevyčerpatelné a není proto třeba s nimi šetřit, není třeba brát ohledy na následky svých činů, protože na Západě je stále dostatek všeho. Tak vznikla americká těžařská mentalita" – přijít, vytěžit, odejít. Je tak hluboce zakořeněna v americké mentalitě, že se podle ní Američané chovají vždy a všude. Odtud pramení Americká arogance, přesvědčení, že svět byl stvořen pro ně a oni si mohou brát co chtějí, kde chtějí, kdy chtějí a jak chtějí, protože na Západě je ještě dostatek." Nedokáží pochopit, že žádný Západ již neexistuje, že zabrali celý kontinent, že již není země nikoho," kterou by mohli vytěžit, že již neexistují zdroje, které zatím nikdo nevyužívá a nikdo nepotřebuje.

Americká mentalita je poznamenána ještě jedním významným faktorem, a tím je nedostatek pokory. Spojené státy zatím nezažili porážku. Dílčí neúspěchy ano, ale nikoliv konečnou, totální porážku. Všech dosavadních válek se účastnili dobrovolně, vedli je mimo své území a nemálo na nich zbohatli, protože na hony vzdáleni od bojišť, uchovali se veškerý svůj produkční potenciál. Američanům tak chybí evropská traumatická zkušenost dvou světových válek, spálené země a genocid. (Genocidu původních Indiánů nelze počítat, protože v ní byli takřka 100% úspěšní a není nikdo, kdo by ji neustále, na rozdíl například od holocaustu, připomínal.) Děsivý důsledek této chybějící zkušenosti je ten, že pro Američany je válka silácká zábava, dobrodružství, na kterém se dá pohádkově vydělat, a přitom je to vše bezpečné, protože se to odehrává někdo daleko a děje se to cizím lidem, někomu, koho si Bůh nevyvolil. Tato americká povýšenost a lhostejnost k druhým je zdrojem velkého utrpení na celém světě. Vím že to zní krutě, ale dokud USA nezažijí porážku, skutečnou porážku, která by je naučila pokoře, budou nebezpečné nejenom svému okolí, ale i sami sobě.

Již zmiňovaná absence intenzivní zkušenosti s feudalismem, který Američané chápou především jako stát coby osobní vlastnictví panovníka, se odráží v americkém způsobu chápání sociálních jistot a roli státu v sociální oblasti. Američané mají totiž tendenci chápat podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky a jinou obdobnou pomoc nikoliv jako pomoc lidem v nouzi, ale jako nástroj, jímž se stát snaží připoutat občany k sobě a učinit je na sobě závislými. Jakékoliv transfery prostředků od bohatých k chudým jsou tak ve Spojených státech považovány za čistě dobrovolné a pro příjemce v podstatě ponižující. Tento systém aktivní lhostejnosti" dokáže poměrně dobře fungovat v časech konjunktury, v čase recese či krize však velmi rychle vede k nárůstu chudoby, beznaděje a prohlubování sociálních rozdílů. Potřeba nějak uvést tuto empirickou zkušenost v soulad se sociálním cítěním a proklamovanými svobodami člověka vedla ke vzniku doktríny sociálního darwinismu," která zdůvodňuje, proč je správné a nev

yhnutelné, že jsou chudí stále chudší a bohatí stále bohatší, a proč je jakýkoliv soucit s chudými, či dokonce jejich podpora nejenom nežádoucí, ale přímo škodlivá. Sociální darwinismus vychází z Darwinovy evoluční teorie a tezí o přirozeném výběru a aplikuje je na společnost. Podle sociálního darwinismu funguje přirozený výběr" i mezi lidmi a společenskými skupinami a přežívají jen ti silnější, zatímco ti slabší jsou zničeni a eliminováni. Pomáhat lidem v nouzi je z pohledu sociálního darwinismu podobné, jako snažit se přimět ryby, aby přežívaly na poušti.

Američané se vyznačují tím, že milují svobodu. Milují ji nade vše a milují ji tak vášnivě, že pro její zachování jsou ochotni obětovat vše – včetně svobody samotné. Zejména, jde-li o svobodu druhých. Američané jsou ve své podstatě nesmiřitelní bojovníci proti zlu. Odmítají jakékoliv kompromisy se zlem, odhodlaně s ním bojují a neváhají nasadit všechny síly, aby od něj osvobodily celý svět, každého, ať chce či nechce. V případě Američanů je to především jejich sebestřednost, která jim v kombinaci s jejich nekompromisním způsobem myšlení znemožňuje tolerovat odlišné tradice a kultury. Američané totiž posuzují vše pouze skrze sebe. Co je jako oni, je dobré, co se odlišuje, je zlé, a musí být vykořeněno. Takto cítí, takto žijí, takto myslí a proto se ve jméně velkých ideálů chovají jako barbaři, šíří hrůzu a nevíru ve spravedlnost po celém světě a úspěšně diskreditují západní hodnoty svobody a demokracie všude, kam vstoupí noha jejich vojáka či peníze jejich investorů.

Pokud Spojeným státům nevyroste v nejbližší době konkurence, budou Spojené státy v blízké budoucnosti představovat nejvážnější ohrožení svobody a demokracie ve světě. A toto nebezpečí potrvá do té doby, dokud si budou Spojené státy myslet, že cokoliv mohou učinit, je správné učinit. Vyléčit je může pouze protiváha v podobě dalšího mocenského centra, které však s nimi bude mít společného dost na to, aby jej nemohly přejít mávnutím ruky, a které je donutí zamyslet se samy nad sebou a respektovat alespoň nějaká pravidla. Takovým centrem, postaveným na podobném civilizačním základě a obdobné historické zkušenosti, se může stát jedině Evropa. Silná, sebevědomá a jednotná Evropa.

Takové je poučení z amerických dějin, takové je poselství, které v sobě nesou Dějiny Spojených států amerických v podání amerických historiků G.B. Tindalla a D. E. Shi, které v edici Dějiny států vydalo v roce 2000 Nakladatelství lidové noviny.