Volné pokračování článku Václav Klaus radí: Jak pro víru ztratit přátele, tentokrát na téma česká zahraniční politika.
republiky na mezinárodní scéně. Značnou měrou k tomu určitě přispívá i současná orientace české zahraniční politiky na USA a jejich nekritická podpora, hraničící se servilitou. Je totiž třeba si uvědomit, že popularita Spojených států ve světě nezadržitelně upadá, jak ostatně přiznala nedávno i bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová (ani ona ovšem nedokázala překročit vlastní stín a příčiny nehledá v podstatě americké zahraniční politiky, ale pouze v její formě). Pokud se česká diplomacie připoutala k USA tak těsně, jak jsme toho nyní svědky, je nevyhnutelné, že spolu s prestiží USA klesá i prestiž ČR.
Většina států světa se musí dnes více či méně obávat otevřené americké intervence, protože definice darebáckých států" je natolik vágní, že pod ni lze zařadit jakýkoliv neposlušný režim. A to řadě zemí USA doslova šermují pěstí pod nosem a nepokrytě jim vyhrožují, že nebudou-li jim po vůli, budou vybombardovány zpět do doby kamenné" (že by forma humanitárního bombardování"?). Nemohou-li si být země světa jisty před USA, je logické, že se tato nedůvěra přenáší i na jejich nejhorlivější spojence, tedy i na Českou republiku. Narozdíl od kupříkladu Pákistánu, který byl ke spolupráci s USA přinucen pod pohrůžkou násilí, je naše nasazení při hájení amerických zájmů čistě dobrovolné. A vzhledem k naší velikosti a reálnému vlivu musí být každému zřejmé, kdo ve vztahu Česká republika – USA tahá za delší konec provazu. Jsme spojenec, ovšem velmi specifického druhu po použití zahodit.".
Rovněž je o nás všeobecně známo, že jsme členem EU. Zároveň se však o nás ví, že sabotujeme jakékoliv snahy EU o další integraci a větší emancipaci a snažíme se, seč nám síly staří, udržet a posílit americký vliv v Evropě. To, co je nám doma prezentováno jako obhajoba národních zájmů (nenecháme si Bruselí" nic diktovat) nemůže navenek působit jinak než jako pokrytectví: v EU jsme, všech jejích výhod využíváme, přispět ale ničím nechceme. O loajalitě k našim spojencům a sousedům nejenom že se nedá hovořit – my je (v souvislosti s americkým radarem) přímo ohrožujeme.
Jak důvěryhodně a solidně musí takový přístup působit na vzdálené země, které s námi nemusejí sdílet sousedství, a mohou si tedy vybrat, budou-li s námi mít něco společného, či nikoliv? Myslím, že naše krkolomná zahraniční politika, vyznačující se naprostou servilitou na jedné straně, a arogancí a zchytralostí na straně druhé, nám mnoho spojenců nepřinese, spíše odradí ty stávající.
Tak to chceme? Děláme dobře, jednáme moudře? Nebylo by snad lepší orientovat se na Evropu a hledat s ní společnou řeč, hájit společné evropské zájmy? A nebo jsme jak ti pověstní furianti: uděláme cokoliv, hlavně když je to Evropě a Rusku na truc?
Tribun 