Kauza Čunek  fraška pokračuje

Státní zástupce Salichov opět zastavil Čunkovo trestní stíhání a hned se začalo uvažovat o tom, že by se Čunek vrátil do vlády. V pomyslné soutěži nemravnosti současná Topolánkova vláda s přehledem vede. Jak dlouho ještě potrvá, než jury – tedy občané – tuto podivnou soutěž přeruší a vykáže zdivočelé soutěžící do šaten?

Jiří Čunek opustil vládu poté, co nejvyšší státní zástupkyně Vesecká znovu otevřela jeho trestní stíhání s tím, že je třeba doplnit důkazní materiál. Jihlavský státní zástupce Salichov – ten samý Salichov, který Čunkovo stíhání již jednou zastavil poté, co mu byl případ pochybně a účelově přikázán z Přerova – nyní Čunkovo stíhání opětovně zastavil s tím, že důkazy byly doplněny a nebyl shledán důvod předat věc soudu. Salichov tak v podstatě rozhodl sám o sobě. I když jsou pravidla formálně dodržena, transparentní fungování právního státu by mělo vypadat jinak. Neexistuje totiž nezávislá kontrola, oddělená instituce, která by mohla rozhodnutí přezkoumat, a případně zvrátit. Vše se odbývá v uzavřeném kruhu lidí, kteří rozhodují sami o sobě, a lze jej jen stěží narušit. Vždy se najde někdo, kdo má právo rozhodnout a využije (či spíš zneužije?) je podle momentální potřeby.

Je Čunek čistý a může se vrátit do vlády? To nelze z výše uvedených důvodů posoudit, přesto to tak se vší pravděpodobností bude prezentováno. Fraška Čunkovy kauzy tak přerůstá ve vskutku absurdní podívanou, která již má jen pramálo společného z běžným životem. Politika je stále odtrženější od reality a politici si žijí ve svém vlastním světě, podle svých vlastních pravidel, která se od těch, jež platí pro řadové občany, značně liší. Znechucení politikou a politiky – a tím vlastně i veřejným životem a republikou vůbec – je v české společnosti stále intenzivnější.

Jaká bude reakce společnosti? Rezignace, nebo vzpoura? Vzpouru není pravděpodobná – s plným žaludkem se rebelie těžko punktuje. Zato rezignace se ukazuje jako cíl, ke kterému politici, možná i nevědomky, směřují společnost. Jako by se snažili lidi znechutit, otrávit, učinit je apatickými vůči svým skandálům a odradit je od toho, aby se o politiku a věci veřejné vůbec zajímali a koukali politikům pod prsty. Přesně v duchu klausovského pojetí demokracie: odvol a o nic víc se nestarej."

Říká se, že ryba smrdí od hlavy. V tomto případě to tak úplně neplatí. Politici nespadli z Marsu, ale vzešli z našeho středu. My je volíme, my je tolerujeme. Politici dělají pouze to, co jim občané dovolí. Chyba je stejně v nich, jako v nás – pokud jim jasně neřekneme: tak takhle ne, pánové," můžeme nadávat především sami sobě. Dokud se politici nebudou muset bát, že jim to občané ve volbách spočítají, dokud si budou jisti tím, že bez ohledu na své činy budou opět zvoleni, pak nezmění zhola nic.

Politici nejsou Bohem určená vrchnost. Jsou to volení správci, kteří mohou být odvoláni, nebo přinejmenším nezvoleni. Nezodpovídají se žádné abstraktní entitě, ale nám, občanům. My občané se musíme zbavit té prokleté poddanské mentality, která nám velí respektovat a ctít vrchnost, a naučit se jednat jako svobodní, rovní a sebevědomí jedinci.

Chápu, že vláda touží po občanech pasivních, poslušných a odevzdaných. Nechápu ale, proč jí v tom občané vycházejí vstříc? Proč jdou vládě tak na ruku, proč se vzdávají i toho, co jim zatím nikdo nebere? Jediná odpověď, která mne napadá je: blahobyt korumpuje.