[KNIHA] Mika Waltari: Tanec na hrobech

Útlá (na Waltariho poměry) novela, komorní drama z počátku 19. století, doby kdy ruský car připojil Finsko ke své koruně a schválil jeho stavovskou ústavu.

Finové se vždy cítili součástí Švédska, ač ze strany Švédska šlo o vztah spíše macešský. Přesto, když si ruský car vzal do hlavy, že přivtělí Finsko k Rusku, postavili se Finové na ozbrojený odpor. Válka trvala dlouho a štěstí se v ní přiklonilo na stranu Rusů, tím spíše, že Švédové o Finy příliš nedbali. A tak v době, kdy finští vojíni na dalekém severu v kruté zimě odrážejí výpady ruských sil, schází se roku 1809 ve městě Porvoo sněm, který má přijmout novou finskou ústavu, kterou však musí potvrdit i ruský car Alexandr I. – nový vládce Finska.

A právě na tomto sněmu, na nezbytných bálech, které jej doprovázejí, se protnou osudy dvou lidí – finské dívky Ully, původem z drobné finské šlechty, a ruského cara Alexandra, okouzlujícího samovládce vší Rusi.

Car je šaramantní muž, kterému leží svět u nohou, a jehož náruč ztékají – dlužno podotknout, že povětšinou zcela bezvýsledně – všechny finské ženy bez rozdílu věku a původu. Mezi všemi dá však car přednost Ulle – mladé, sebevědomé a hrdé dívce, na svoji dobu a stav i dosti vzdělané (jako jedna z mála dokáže mluvit s carem francouzsky), která jediná nejenom že se mu nepodbízí, ale přímo mu vzdoruje. To imponuje carovu okoralému srdce muže – lovce žen, ale nakonec musí sám sobě přiznat, že nedokáže mít Ullu jen za další trofej, ale že ji zoufale potřebuje jako ženu, jako přítele, jakou útočiště, ve kterém může přestat hrát tu věčnou komedii na cara a poddané, místo kde může být sám sebou a sám se sebou a přitom se sám před sebou schovat. Pokud totiž může car všechno, jedno ne – nemůže utéci sám před sebou, nemůže utéci před pravdou o smrti svého otce, kterou zná jako jeden z mála, a která jej stále mučí a pronásleduje, před pravdou o atentátu, podlé vraždě spáchané gardou starého cara za tichého přihlížení tehdy ještě careviče.

I car je jen člověk a i on si musí odpočinout. Celý jeho život je pečlivě naplánované drama, které si sám napsal, zrežíroval a obsadil herci. Nic nedělá náhodně, vše je zkalkulováno na efekt. Slova, oděv, kroky – car je velký herec. Tak důsledný, že často hraje i sám před sebou. Podstatou jeho moci je okouzlující manipulace. Je to únavné a nebezpečné, protože hranice mezi pravdou a fantazií se ztrácí, kolikrát i carovi samotnému.

A Ulla to vše cítí, cítí ten rozdíl mezi Alexandrem mužem a Alexandrem carem. Rusko nenávidí, ale cara nedokáže nemilovat. Nikoliv jako vládce, ale jako muže, mocného i bezbranného zároveň. Není to žádná pečovatelská mateřská láska, ale láska porozumění a snad i pochopení, protože tak jako je car osamělý i v té nejpočetnější společnosti, tak je Ulla se svojí inteligencí, svým vzděláním a svojí hrdostí osamělá ve své době a ve svém stavu. Přestože jí na cara zůstane jenom prchavá vzpomínka, až do konce svého života bude čekat na jeho návrat, ač tuší, jak je to bláhové, protože ví, že cit, který zažila s ním, je neopakovatelný a nenahraditelný.

Ale ani car nezůstane setkáním s ní nepoznamenán. Jestli snad někdy váhal, jak se má vůči Finsku zachovat, po setkání s Ullou má jasno – kdyby jen pro ni, musí dát Finsku šanci žít svobodně, žít po svém v rámci jeho říše, s vlastní ústavou a vlastními zákony. Takový je tajný carův plán – použít Finsko jako laboratoř, ve které se on sám naučí svobodě svých poddaných, aby ji mohl později přenést do Ruska. Chce Rusko modernizovat, zásadním způsobem modernizovat, ale bojí se toho, že lid to nepochopí a šlechta nepřijme, že unáhlené změny vyvolají zmatky, které jsou to poslední, co Rusko potřebuje. Chce si tedy svůj plán vyzkoušet jinde, v zemi, ve které není samoděržaví tak hluboce vrostlé do duše národa, a jeho volba padla na Finsko. Vztah s Ullou jej pouze utvrdí v tom, že tak musí učinit teď, a ne jindy.

Jenže do carova nitra nikdo nevidí a tak zůstává se svými plány sám. Pro Finy je stále uzurpátor z barbarského východu, pro Rusy podivín, který se paktuje s odbojným a neposlušným nepřítelem a blahosklonně odměňuje tam, kde by měl bez slitování trestat.

A tak se dvě duše potkají a rozejdou, ještě více osamoceny než před svým setkáním, a přesto plny radosti z toho, že existuje naděje, že kdesi čeká někdo, kdo dokáže porozumět.

* * *

Takový je Tanec na hrobech, pro Waltariho dílo poněkud netypické, protože založené na psychologii hlavních postav, kde děj není podstatný a příběh není zabydlen stovkami více či méně významných postav a postaviček.

A proč tanec na hrobech? Protože finské stavy tančí a připíjejí si carem, i když vědí, že v té době se daleko na severu hroby plní těly jejich synů zabitých v boji proti tomu samému carovi, které se oni právě koří.

Mika Waltari, Tanec na hrobech; Hejkal, Havlíčkův Brod, 2007