[DIVADLO] William Shakespeare: Richard III.

Inscenace údajně nejkrvavější Shakespearovi hry ve Stavovském divadle v Praze. Na pozadí geniálně řešené scény zní v překladu Martina Hilského slova Richarda Krajča, který v roli Richarda III. pronáší slova, která se zapsala do historie: Království za koně!"

Richard, ošklivý, pajdavý a s jednou rukou znetvořenou, je pevně rozhodnut, že ne svět jemu, ale on světu bude určovat pravidla. Urozeného původu a posedlý mocí, neváhá obětovat nejbližší příbuzné a zradit nejvěrnější přátele za jediným cílem – usednout na anglický trůn. Krutý, bezohledný a vysoce efektivní politik, takový je Richard. I pro Richarda však platí to, co pro všechny ostatní diktátory: jejich síla spočívá v oddanosti jeho soudruhů a strachu a poslušnosti všech ostatních. Jenže tak jako strach, i oddanost má své meze. Jak roste Richardova moc, cítí se Richard stále více povznesen nejenom nad zákony, ale i nad sliby, které dal svým věrným. Stává se nevyzpytatelným a nebezpečným i pro své spojence. Nikdo si nemůže být jistý ani životem, ani majetkem, bez ohledu na to, jak cenné služby Richardovi prokázal. A tak se od Richarda postupně všichni odvrací, až nakonec Richard zůstává sám. Vládce, kterého už nikdo neposlouchá.

V rozhodující bitvě, opuštěn všemi spojenci, stojí Richard sám. Už i kůň pod ním padl a Richard, sevřený v ledových spárech smrti, by rád unikl. Království za koně!" nabízí, ale již není nikdo, kdo by byl ochoten s ním takový obchod uzavřít. Ten, který nešetřil smrtí pro své blízké, se jak červ svíjí strachem na prahu smrti své vlastní. Tak končí muž, který chtěl příliš mnoho, a myslel si, že za to navždy může platit z cizího.

* * *

Na inscenaci ve Stavovském divadle nejvíce oceňuji výpravu, kterou bych bez váhání označil za geniální. Strohá, až futuristická scéna, jako vystřižená z postkatastrofického sci-fi filmu, tvořená masivní kovovou stěnou, snýtovanou ze zrezlých ocelových plátů, doplněnou podle potřeby stolen, židlí, či vrzajícím výtahem, odvážejícím odsouzence do útrob Toweru na smrt. K tomu třeba přičíst zdařilé kostýmy, podivnou směs současného pánského obleku, středověkých prvků a dlouhých kabátů, do kterých by se bez rozpaků mohli obléci hrdinové filmové série Matrix. Někomu snad může takto pojatá scénografie připadat k velkému autorovi neuctivá, či postmoderně samoúčelná, já si naopak myslím, že výprava podtrhuje a zesiluje poselství Shakespearova díla. Dobová nezařaditelnost scény totiž dokazuje nadčasovost a obecnou platnost Shakespearova textu. Může být vytržen ze svého času, z dobového kontextu, přesazen do postmoderních reálií, a přitom je stále plně funkční a srozumitelný, aniž by bylo zapotřebí na něm změnit jediné písmenko.