[KNIHA] Dějiny Japonska

Dějiny Japonska autorů E.O.Reischauera a A.M.Craiga vyšly ve stejné edici Dějiny států, jako Dějiny Spojených států amerických, a stejně jako ostatní knihy z této edice jsou pojednány jako hrubý chronologický přehled s důrazem na dějiny novější. Důvodem je jistě i dostupnost pramenů a množství známých a ověřitelných událostí  (O čem psané prameny nemáme, to se nestalo"), ovšem v případě těchto autorů se to zdá být spíše tak, že se na japonské dějiny od 19.století, které již vykazují zřetelné rysy demokracie (čili kapitalismu) zaměřují cíleně, jako kdyby to, co vybočuje z rámce buržoazní společnosti, pro ně bylo nezajímavé, nebo neuchopitelné. Praktický důsledek je ten, že z knihy vychází Japonsko jako standardní západní" země a veškerá romantická exotika samurajů a šógunů, tedy přesně těch atributů, které dělají v očích široké veřejnosti Japonsko Japonskem, je zatlačena do pozadí.

Je ovšem pravda, že přes svoji vzdálenost kulturní Japonsko je, a i v minulosti bylo, Evropě relativně blízké civilizačně Například struktura a instituce feudální společnosti se v Japonku formovaly obdobně, jako v Ev ropě, narozdíl například od nedaleké Číny, která je v tomto smyslu Evropě mnohem vzdálenější. Jinak byla ovšem Čína pro Japonsko vždy dominantním inspiračním zdrojem, ze kterého Japonci čerpali pro svůj rozvoj podněty civilizační i kulturní, které ovšem vždy přizpůsobovali svým podmínkám. 

Japonsko bylo díky své ostrovní izolovanosti závislé na importech, jak materiálních (suroviny), tak mentálních (kultura, zejména písmo). Možná i z tohoto důvodu byla Japonská kultura – a především náboženství – náchylné k pluralismu a eklektičnosti. Kromě nativního" šintoismus a velmi významného (zen) buddhismus existuje i celá řada lidových sekt, čerpajících mimo jiné z křesťanství, které bylo v době svého importu jezuity poměrně silné i a dnes se k němu hlásí řádově jednoty procent populace. 

Zcela unikátní je tzv. restaurace Meidži započatá na konci 19. století, která představovala plánovitý, shora řízený radikální přechod od feudalismu přímo ke kapitalismu (rozsahem snad ještě větší, než byla bolševická revoluce v Rusku) – a to přechod víceméně úspěšný. Přesto měl (a vlastně ještě má) v Japonsku zavedený systém svá specifika. Mezi největší patří velmi výrazné dělení politických stran na vnitřní frakce, které mezi sebou soupeří mnohdy ještě intenzivněji, než s politickou konkurencí, a to jak o voliče, tak o sponzory, přičemž jak posty ve straně, tak konglomerát sponzorů jsou dědičné" – bez jakékoliv opory v zákoně přecházejí z generace na generaci, či z člověka na člověka, takže poslanec spolu s mandátem získává i sponzory, spojence a voliče. 

Druhým signifikantním rysem byly takzvané zaibacu – mamutí holdingy formované kolem zakladatelské-vlastnické rodiny, představující samostatné ekonomické systémy disponující vším potřebným  pro svůj business, od bank přes přepravní a těžařské společnosti až po strojírenské podniky, spotřební průmysl, služby a maloobchodní sítě. Tato autonomní ekonomická dominia" měla vždy značný vliv na politiku, a to nejenom díky své ekonomické síle, ale i díky tomu, že vedoucí kádry často přecházeli mezi vládou a korporacemi, nebo byly alespoň spolužáky ze stejných prestižních škol. Formálně se však politická elita od obchodníků (kteří byli historicky nižší kasta, než válečníci) vždy distancovala a proklamovala svoji loajalitu k zemi, národu a císaři. 

Postavení císaře v Japonsku je vůbec velmi specifické.Japonsko je zemí s nejdelší nepřerušenou tradicí císařské vlády a vládnoucí dynastie, zároveň je však zemí, kde je císař především kulturní institucí, kolem které je (alespoň v minulosti byla) vybudována identita japonského národa, ale na řízení země má minimální vliv, a to již od éry šógunů. Nejlépe postavení císaře v japonské společnosti vystihuje věta: Císař panuje, ale nevládne." 

Významným rysem japonské společnosti vždy byla též poměrně silná kolektivistická tendence, která se začala rozpouštět až po druhé světové válce. Osobní zájmy jednotlivce byly až v druhé řadě, přednost měla rodina, komunita a vrchnost. Tento systém sice do jisté míry umožňoval přežívání v hubených letech, kterých bylo v japonské minulosti víc, než dost (celá japonská společnost často žila na vnitřní dluh, široké vrstvy byly po většinu času zadlužené u velkostatkářů a samurajové placení státem často žili pod hranicí chudoby, protože z vybíraných daní do eráru a zpět k nim doputoval často jen jejich zlomek), na druhou stranu ale vedl k plýtváním lidskými zdroji a frustracím, široce zasahujícím celou společnost v důsledku např. běžné rozšíření praxe domluvených sňatků (které lze považovat  za příčinu bizarní japonské erotické subkultur a značně promiskuitního chování mládeže nastupujícího s uvolňováním poměrů počátkem 20. století). 

Událostí prvořadého významu v dějinách Japonska je 2.světová válka, do které se Japonsko vrhlo dílem kvůli stresu ze závislosti ne surovinových importech, dílem v důsledku svých ambicí dohnat a předehnat" Západ, jinými slovy vydobýt si respektované postavení mezi vedoucími (demokratickými) mocnostmi. Šok spojený s porážkou, umocněný bestialitu jaderného bombardování, rozvrátil japonskou společnost způsobem, který se vymyká jakékoliv evropské zkušenosti (Výmarskou republiku či první léta existence SSSR v to počítaje). Japonská společnost po 2:světové válce se začala radikálně měnit, odklonila se od zbytku tradičních hodnot a přiklonila se k individualismu, hédonickému egoismu a vůbec se začala euroamerikanizovat (navíc Američané neváhali využít okupace k diktátu vlastních pravidel celé Japonské společnosti). Zároveň je však poválečný vývoj spojen s bezprecedentní hospodářskou konjunkturou, která však byla živena stejně bezprecedentní úvěrovou expanzí. Na problémy, které jsou se zhroucením tohoto systému spojeny, však moderní japonská společnost příliš připravena není. 

Nicméně je třeba říci, že Japonsko si v dobách své největší územní expanze počínalo také velmi brutálně, zejména v Číně, a jistá bezohlednost vůči poraženým Japoncům je pochopitelná (problém je jen v tom, že jejími vykonavateli nebyli oběti japonské tyranie, ale Američané, kteří sice s Japonci sváděli kruté boje, ale nejde je označit za osvobozovací). 

Bez zajímavosti není ani japonská fascinace evropskou, zejména německou filosofií, která šla tak daleko, že si Japonci vytvořili vlastní pojmenovaní pro triumvirát Descartes, Kant a Schopenhauer – Dekanšó. Bez vlivu nebyla ale ani takový Marx a v Japonsku byla vždy poměrně silná sociálně-demokratická idea (s pravidelným zastoupením v parlamentu) a ani japonská komunistická nebyla tak marginální, jak by se z vnějšího pohledu mohlo zd�
�t
. 

Závěrem: Japonsko je pozoruhodná země, tak stejná a přece tak jiná, samostatná, sebevědomá a přitom často bojující s pocitem méněcennosti a snažící se zapadnout do party". Studium japonských dějin může být nicméně dobrou inspirací pro řešení i našich problémů, protože ukazují jak slepé uličky, tak to, že některé věci lze dělat jinak. 

* * *

Dějiny Japonska, Reischauer E.O., Craig A. M., Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2006, ISBN: 80-7106-843-8