Baletní představení Extrém na Nové scéně Národního divadla jsem zprvu vnímal jen jako do počtu , na které jsem se chystal jenom proto, že bylo zařazeno v příslušné předplatitelské skupině, protože cíleně bych na balet nikdy nešel. A to by bylo chyba, protože Extrém je příkladem toho, že balet může být strhující i pro naprostého laika, jako jsem já. Nikdy bych do sebe neřekl, že budu tak uchvácen tancem.
Extrém se skládá ze tří samostatných částí: A Little Extreme (choreografie Petr Zuska), Last Touch (choreografie Jiří Kylián) a A Little Touch of The Last Extreme (choreografie Petr Zuska).
A Little Extreme zaujme především skloubením hiphopu (Eminem, 50 Cent&) a klasických baletních figur (alespoň já si tak klasický balet představuji). Osobně jsem si jej interpretoval jako příběh z periferie, snad variaci na West Side Story, výpověď o světě, kde prim hraje násilí a vykořenění a ani láska nevede k vykoupení. Překvapivě výrazná je minimalistická scénografie sestávající z několika bílých krychlí a červeného medvídka.
Už první pohled na scénu Last Touch dával tušit, že zde se asi moc tančit nebude, protože zřasené plátno na podlaze a nábytek pravidelně rozmístěný po jevišti určitě není ideální taneční prostor. Ani upnuté kostýmy někdy z 19.století se nezdály být tím nejvhodnějším úborem na divoké taneční kreace. A skutečně – Last Touch se odehrává v poklidném až statickém tempu. Za doprovodu monotónní hudby se účinkující pomalu, velmi pomalu přesouvají po jevišti a pomalu, velmi pomalu mění svoji polohu. Divák téměř nevidí pohyb, dá velkou práci soustředit se na změnu polohy jednoho jediného tanečníka , jenže těch je na scéně šest a vnímat scénu jako celek je velmi obtížné. Vše je téměř neměnné, až si najedou divák uvědomí, že scéna je jiná, tanečníci změnili polohu a držení těla, ale není schopen říct, zda se tak stalo v důsledku jednoho rychlého pohybu, kterým byla změna dokončena, nebo zda jen prostě uvědomil, že skončila poslední fáze změny. Divácky není Last Touch tak atraktivní, jako Little Extreme, ke kterému tvoří zřetelný kontrapunkt, ale přesto působí až hypnotickým dojmem. Komu přijde dnešní svět hektický, pro toho je Last Touch dobrou terapií.
Poslední část A Little Touch of The Last Extreme svým názvem ne náhodou odkazuje na obě dějství předchozí – podle programu z nich totiž obrazově a pohybuje cituje. Pohybovou citaci jsem nerozpoznal, ale zaregistroval jsem houpací křeslo z Last Touch a bílé krychle z Little Extreme, které tanečníci neustále přestavují, čímž nápaditě mění scénu. Tématem A Little Touch of The Last Extréme je zřejmě lidský život v jeho běhu – jednou z postav je batole, další stařec nad hrobem a mezi nimi tři páry zřejmě představující dětství, mladictví a dospělost, kteří dohromady představují projekční plátno , na nějž se promítá život obou sólistů. Silnou A Little Touch of The Last Extréme je práce se světlem a využití siluet tanečníků. Tato část se mně osobně líbila asi nejvíce.
Pro toho, kdo plánuje své první seznámení se s baletem, je Extrém ideální volba, která neodradí konzervovanou minulostí, ale zaujme dynamickou současností a ukazuje progresivní potenciál tak podezřelého uměleckého oboru, jakým je balet.
Tribun 