Možná jsem zvolil zbytečně expresivní a barnumský překlad titulku článku BBC ‚Boche babies‘ trace German roots (tedy doslova Děti bošů hledají své německé kořeny), ale téma článku, který se zabývá osudy potomků německých okupantů ve Francii po 2. světové válce, vystihuje myslím dobře. Podstatné přitom je, že nejde o děti počaté v důsledku znásilnění či nezvládnuté prostituce, ale plody lásky , děti vzešlé z dobrovolného vztahu mezi francouzskými ženami a německými vojáky (někdy dokonce počaté až po válce německými válečnými zajatci přidělenými na nucené práce).
Přitom se jedná o téma, které bylo ve Francii dlouhá léta tabu a začíná se otevírat až nyní, když tyto děti ve svých více než 60 letech začínají pátrat v archivech po svých otcích ve snaze zjistit pravdu o svém původu a zaplnit díry ve svém životě . Proč tak pozdě? Pravda o jejich původu byla nežádoucí, představovali něco, co by správně nemělo existovat, protože žádná dobrá Francouzska by nikdy neklesla tak hluboko, aby šla s bošem a měla s nám dítě. V dokladech měli otec neznámý , ač jejich otcové nebyli anonymní a přinejmenším jejich matkám byli dobře známí.
Ovšem jejich rodiny tuto pravdu tajily nejenom před nimi, ale i před okolím (i když to pravdu kolikrát znalo lépe, než oni sami), které se na ně a na jejich matky dívalo skrze prsty a běžně je vystavovalo sociální perzekuci; někdy to byly dokonce samy matky, které se nejkrutěji svým dětem mstili za tu ostudu. Ptát se po svých otcích a otevírat zakázané téma ohrožovalo status jak jejich, tak jejich rodin. Proto začínají po svém původu pátrat často až poté, kdy jejich matky zemřou a mlčení již nemá koho chránit.
BBC se sice věnuje Francii, ale existence potomků okupantů jistě není nic specificky francouzského, obdobnou situaci lze očekávat i v dalších okupovaných zemích. U nás k takovým případům docházelo zcela jistě – máme jeden takový v rodině. Myslím, že zmapování těchto příběhů by mohlo být celkem dobrým námětem pro historiky, zejména pro ty mladé, nezatížené (po)válečnými stereotypy, kterým by průzkum neznámého terénu mohl být po chuti.
Tribun 
V Respektubyl před časem, no už je to pár let, článek o dětech německých vojáků v Norsku. Hitlerova vláda "přátelství" vojáků s Norkami podporovala (árijci..). Článek popisoval poválečnou diskriminaci dětí, takové to přidělit sedlákovi na práci, ubytování ve chlévě se zvířaty, odpovídající zacházení… Dost mě v tenkrát Respektu překvapili, velmi ostrá kritika chování západního, komunismem nezkaženého národa se v něm nevyskytovala často.
Jednou z postižených byla i členka skupiny ABBA – v Norsku ale šlo hlavně o program Lebensborn.
Probůh, Tribunea co by se tím: "zmapování těchto příběhů by mohlo být celkem dobrým námětem pro historiky, zejména pro ty mladé, nezatížené (po)válečnými stereotypy, kterým by průzkum neznámého terénu mohl být po chuti." – dosáhlo? Relativizace okupace. Zasetí a podpora myšlenky – oni ti "náckové" vlastně ani nebyli tak zlí, podívejte se na Fritze, který je otcem Jeanna, jak chudák dopadl a přitom nikoho tady ve vesnici nezabil a dokonce se zamiloval do Edit a ona do něj. Tahle myšlenka je dost nebezpečná, protože smývá z viníků vinu a přesouvá ji na oběti. Ano, i mezi nacisty, SSmany či příslušníky Wermachtu se našli lidé soucitní a "slušní", ale vyhledávat je či takové vlastnosti připisovat celku – to opravdu není dobrá cesta. Vede do pekel.
Probůh Dano,a co by se stalo, kdyby lidé začali přemýšlet o tom proč se nacismus v německu uchytil a že to nebyla jen záležitost němců? Že fůra dodnes vážených politiků, finančníků a průmyslníků mimo německo udělala vše proto aby se Hitlerovi zadařilo?
[3] Vyhledávat slušné lidi je pro Vás cesta do pekel, Dano?
Ech, Tribune, to je mi oblíbené britské téma,které vehementně prosazuje čas od času i Čulík na BL, pokud se mu dostane do rukou nějaký ten historický materiál, jímž se vzrušujë britská odborná i široká veřejnost. Skoro bych zlomyslně podotkl, že ta Britové kompenzují množství všelikých smíšených rodin a potomků z časů války v Británii. Otcové – spojenečtí vojáci z Polska, Československa, Norska, atd., matky britské dívenky. Kdesi v paměti mám ukrytu Himmlerovu starost o 150 tisíc (nebo dokonce 1,5 milionu???) plodů pobytu německé armády v Rusku: vzácná krev, byť poněkud znehodnocená méněcenným slovanským podílem, mohla přispět k válečnému úsilí Říše. Válečné (a poválečné) časy mají svá specifika – nedostatek "domácích" mužů a přebytek mužů cizích armád, z čehož plyne patrná sexuální nouze jak u těch mužů, tak u těch žen. Zdejší biopsychosexuologové vám vysvětlí, jak všudypřítomná brutalita války a nedostatek životní perspektivy (muži ani ženy nevědí, jaký bude jejich bezprostřední zítřek) fungují co mocný a přirozený sexuální stimulans (carpe diem), plus obecný nedostatek podstatných životních komodit zase proměňuje sex v platidlo. Naprosto přirozené lidské chování je za válečných okolností stigmatizováno linií přítel-nepřítel – a reakce okolí bývají u poražených a znovuosvobozených společenství nesmírně brutální – odehrávalo se to všude: v ČSR, v poražené Evropě a nepochybně i v tom Rusku, viděli jsme to naposledy v krajně odpudivé a brutální podobě i při rozpadu Jugoslávie. Vcelku bych si dovolil poznamenat, že je to téma především pro potomky takových násilných, ale i skutečně plnohodnotně milostných vztahů, vyvolaných abnormálními válečnými událostmi. Za normálních okolností by se totiž dramatická většina takových vztahů nemohla uskutečnit: Ten saský Heini by se stěží setkal s le havreskou Jacqueline, případně Pierre z Marseille s nějakou tou Hildegardou pod Alpami. O generaci poválečných míšenců z Plzně a okolí ani nemluvě. Jinými slovy – abnornání podmínky plodí abnormální situace s abnormálními řešeními. Věda toho moc nového objevit nemůže – snad jen upřesnit rozsah toho problému.
Myslím, Dano[3], že právě vyhledávání těch slušných je opakem paušalizace. Oni to ti slušní lecky neměli snadné. Můj děda byl Němec (starousedlík v ČSR) a jako takový za protektorátu zařazen k Werkschutz (závodní stráž). Jenže ho někdo prásknul že nepráská občas usnuvší dělníky při noční směně, tak že byl vyhozen a jen taktak se vyhnul koncentráku. Po válce ho zase někdo prásknul že byl u Werkschutz, to už se komunistickému lágru nevyhnul a ani ho nepřežil :-(Ale připouštím že drtivou většinu těch mladých a nezatížených asi takové příběhy nebudou zajímat.
Dano,to je samozřejmě možné[3], jenže takové tendence jsou již v běhu a velmi dobře patrné a nemyslím si, že ti, kteří o relativizaci průběhu a výsledku WWI usilují (neříkalo se jim náhodou dříve revizionisté?), žádná relevantní a ověřená historická fakta nepotřebují.Ale ono je také docela dobře možné, že by se ukázalo (otázka je, zda by v tom případě bylo zveřejněno), že poválečná komunistická perzekuce "nevinných" zase až tak bestiální nebyla.
XY,[6] já vůbec neočekávám – přesněji doufám, že by k tomu nedošlo – že by výsledky takového výzkumu měly cokoliv změnit, jde mi opravdu pouze o doplnění.Ta Himmlerova starost je ovšem dojemná. Ale na druhou stranu ilustrativní."obecný nedostatek podstatných životních komodit zase proměňuje sex v platidlo" Vzpomínám si, že děda jednou vyprávěl, jak v Kozaku v Klatovech za války šly Židovky s kýmkoliv za cigaretu. Ale jak jsem pochopil ze zmiňovaného článku, v těchto případech nešlo o "saturaci animální potřeby", ale o skutečný vztah dvou lidských bytostí (což nutně neznamená, že by musel být nějak vznešený či romantický).
No, Tribune, já se snažil naznačit, že za normálních okolností,by takové romantické vztahy nebyly problémem, jak o tom svědčí množství českoněmeckých rodin, žijících v relativní pohodě do časů 2. světové války. Dokonce i rasově militantní stoupenci nacismu snášeli v případě nutnosti i rasově méněcenné rodinné příslušníky, což jim na druhé straně nebránilo vystupovat proti těm ostatním (mimo rodinu) s nevídanou brutalitou – ať už z nacionálně socialistického přesvědčení nebo jen ze služební povinnosti. To je jeden z mnoha důvodů, proč se pojem "slušnosti" v časech běsnění tak snadno relativizuje, proč jeden a tentýž slušný člověk v očích jedněch je v očích druhých krvelačnou bestií, jehož zločiny mohou popřípadě splatit jeho nevinní potomci a jejich matka. Ty scény bývají příšerné a jejich aktéři si v nich opět cosi kompenzují.
K vidění je dokumentární filmo tom, jak s Francouzkami, které chodily s Němci, nakládal po válce morálně rozhořčený francouzský lid. Bylo to i s výpovědí těch žen, po létech, hodně drsný.Podstatné je tohle: pekař, který německým vojákům prodával housky a klaněl se za spropitné, dtto číšník, hotelový vrátný, úředník, který si před nimi kadil do trenek a válku přežil v té nejlepší spolupráci s okupačními německými šéfy, ti všichni se po válce strašlivě rozzlobili na Bosche a šli v revolučním vzepětí a odbojářském rauši stříhat dohola a mlátit holku, která se zamilovala do Helmuta.Otázka, podstatná, je, jaké procento lidí (v každém národě) se uchýlí ke zhovadilostem ve chvíli, kdy se to může bez nebezpečí, že utrpí nějaký šrám, kdy dokonce budou plout s proudem morálního rozhořčení. A jaké provento lidí má v sobě vyšší princip mravní a k tomuhle nechutnému třeštění (které za velkých dějinných zvratů probíhá skoro vždy) se nepřipojí nebo se mu dokonce postaví.Raděj to nebudu odhadovat, jsem hodně skeptickej.
"nestřílejte, jsou tu lidi…"v jedné obci kousek odtud (tj. v Sudetech, v obci v té době zcela německé) byli za války nasazeni na práci Poláci a dva z nich se dali dohromady s dvěma místními německými děvčaty. Těžko říct, jestli šlo o romantickou lásku, nebo něco jiného – ale místní němečtí občané na to přišli a byli velmi pohoršeni: ta děvčata ostříhali do hola a na oslech je vozili po obci a pak i po okresním městě, na krku měly tabuli s nápisem, že jsou polské ku..y. Fotky z tohohle spravedlivého rozhořčení davu se pak prodávaly jako pohlednice – měla jsem je v rukách, není to výmysl. Poláci dopadli hůř – byli pro výstrahu poblíž oné obce veřejně pověšeni.A takových a podobných případů je řada – z jedné i z druhé strany a jsou velmi neveselé. Nechci tím přihazovat ani na jednu misku vah – jen by bylo báječné, kdyby všichni (ve vztahu k minulosti, současnosti i budoucnosti) vzali na vědomí, že nejde o čísla v učebnicích a propagandistické články v novinách, ale o skutečné živé lidi, stejné, jako jsme my…
K-k,to je učiněné právo šaría. Ještě je mohli za trest kolektivně znásilnit. Ale to, co píšete, je přesně ten druh informací, na které jsem narážel s tím, že je to "námět na reportáž". Jenom bych je opravdu čekal víc v nějakém historickém časopise, než u sebe na blogu.
Tarasi,to je klasické schéma dobře známé i od nás. Jak po válce, pak po restauračním převratu. Je to smutné, je to kruté, ale člověk může vzít jed na to, že to tak vždycky dopadne – ti, kteří iniciativně ohnuli hřbet, začnou po změně poměrů horlivě dokazovat svoji věrnost novému režimu.
Tribune,kdysi mne živila historie a archivařina, pomalu třicet let. Teď už jsem jen v.v.A jestli vás můžu poprosit, smázněte mého u minulého příspěvku to www – ten odkaz k tomu nepatří, jen mi zůstal v myši odněkdy a odněkud – už ani nevím odkud. Nicméně, možná vás to bude zajímat – patří to do "opravníku oblíbených omylů", mně už tahle "zaručená zpráva přišla mailem snad desetkrát.
a ještě snad pro ostatní,abych nebyla podezřívána z šíření tajemných informací – šlo o odkaz na http://www.hoax, kde vyvtazejí zvěsti o tom, jak celoživotní nemakačenkové a pobíračí dávek budou mít nadprůměrné důchody…
Tarasi[11],řekl bych, že "zhovadilost" je pro počínání těch lidi, co zneužívali situaci pro vyřizování si "osobních účtů" velice "kulantní" označení. Tak třeba toho mýho dědu co o něm píšu v [7] udal v obou případech tentýž člověk a aby toho nebylo málo tak udal němcům i mýho tátu, když zjistil že uprchl z Reichu kam byl totálně nasazený. Tátu to stálo tři roky v koncentrácích (Dora, Osvětim, Buchenwald) kde přežil snad jen zázrakem. Fakt bizardní je i důvod proč to ten udavač dělal: Mstil se za to že dostal nevybíravě košem od dědovy manželky a pak od dědy přes hubu, když se pokusil mou babičku znásilnit. No a po válce "prosperoval" jako stranický funkcionář. Táta mi jeho jméno nikdy neprozradil s odůvodněním že mám prý (jeho slovy): "moc horkou hlavu a on nestojí o to abych nastartoval nějakou vendetu".
Bohužel, K-k,smazat odkaz pod WWW není možné, smazat lze jedině komentář jako celek, a to by myslím byla škoda.
no jo, nic se neděje,jen jsem tu nechtěla plevelit věcmi nesouvisejícími.Omlouvám se, občas zmatkařím…
Kamile,skoro bych řekl, že kdybyste takovou story někam přinesl jako scénář, tak vám to hodí na hlavu jako přehnané[17]. A ejhle, on je to sám život osobně. Abych se přiznal, jsem za svůj nudný a fádní život stále vděčnější.
No ano, schéma, o němž píší Taras a K-k, se nakonecv plné nahotě častokrát odehrálo i u nás – fackovaná a poplivaná holka, ostříhaná dohola za to, že "dělala matraci Němcům", patří dnes už neoddělitelně k obrazu těsně poválečných radovánek osvobozeného lidu československého. Ona příhoda od K-k dokresluje ještě jeden rys té perverzní doby: Zdá se mi, že pohlavní styk mezi Poláky, nuceně nasazenými v Říši, a říšskými árijkami byl hrdelním zločinem, trestaným u vdané ženy stejně jako u polského spoluviníka. Kromě "ochrany rasy" šlo nesporně také o snahu ochránit před pochybami německé muže na frontách. Nerad bych se pletl, ale polští dělníci v Německu byli povinně značeni – podobně jako Židé hvězdou – velikým P na klopě, aby nemohlo dojít k omylu. Přesto bylo tohle opatření přestupováno a bylo-li přestoupení prozrazeno, pak byly následky jednoznačné. Nemohu si pomoci – rasismus an sich není nic přirozeného, je to převážně kompenzační fenomén patologické povahy.Pěkné odpoledne vespolek.
Tribunea co řeknete na tohle – to mne z válečných příběhů vzalo asi nejvíc, je to ze spisu jednoho z Mimořádných lidových soudů, co tu po válce fungovaly: Čeští manželé s jediným synem, žijící v národnostně smíšené obci v Sudetech. Chlap ožrala, děvkař a surovec, manželku nakonec i nakazil – a ona aby se ho zbavila, tak ho kvůli čemusi udala. Šel do lágru a nepřežil. Ona se "dala k Němcům" (a tudíž i její syn, v té době nezletilý začal být vedený jak Němec). To znamenalo vyšší příděly potravin, pro synka možnost jít na školu a podobně. Jenže to pro synka taky znamenalo narukovat do armády a jít na frontu. Ještě se stačil kdesi mimo domov oženit a mít dcerku a pak přišel dopis, že je nezvěstný. Máma nevěstu ani neznala, vnučku nikdy neviděla pátrala po nich, ale bezvýsledně. Po válce ji zatkli a soudili: že se dala k Němcům, že udala manžela a ten v lágru zahynul. Bylo to poměrně krátce po zřízení těchhle soudů a tehdy soudily hodně ostře – rvala se o život jak lev, sousedi svědčili v její prospěch, ale bylo to marné, přesto se pořád ještě snažila z toho dostat – jenže pak přišla zpráva že syn je mrtvý a že snachu a vnučku se najít nepodařilo. A ona to všechno vzdala. Dostala provaz a byla oběšená. Jako poslední papír, dlouho po vykonání rozsudku, byl ve spisu dotaz té "ztracené" snachy, jestli by jí někdo mohl dát vědět o osudu manželovy matky, že slyšela, že byla zatčená…Nemohla bych být soudce!
XYano, byli značeni a občané SSSR zas nosili "Ost" (Ostarbeiter) – mám dojem, že jiné národnosti značení nenosily. Asi šlo i o klid vojáků na frontě, ale myslím, že v tom hlavní roli hrála teorie, že po pohlavním styku árijky s neárijcem má žena něco jako navěky zkaženou krev a už nikdy nemůže mít "čistokrevné" dítě. Ale to jsem chytla někde okrajově, moc o tom nevím…
Jako podle kopíráku,podle skutečné události (také Polák a sudetská Němka) jsem napsal fejeton,http://kodet.blog.idnes.cz…=79626sice jsem do toho zaplet svýho chlupatce, ale jinak to sedí. Ten viadukt, na kterém Polák visel, je asi dva kilometry od mého obydlí. To je právě ta stránka věci, kterou Němci nechtějí vidět, stejně jako my nechceme vidět ty naše stránečky.V pozadí bývá nějaká křivda, kterou se jedna strana snaží pomstít, uběhnou roky, a mstí se druhá strana. Věčný kolotoč křivd a jejich nápravy.
Jo, Tarasi,děti se při hře popraly, mámy se pohádaly, nejdřív udala Němka Češku, po válce pak Češka Němků, občas z toho byla spousta let kriminálu, občas i ten provaz – je to velmi, velmi nehezké! Těch příběhů je spousta.
Teď mne napadá K-k[25],že kdyby někdo ty příběhy posbíral a třeba jen padesát jich vydal v nějaké knize, bylo by to těžce depresivní čtení. Možná je dobře že to nikdo nedělá. Ta teorie o "znečištění"[23] tvrdila že mužovo sémě pronikne skrze pochvu do krve ženy a tak ji trvale znehodnotí.Ale myslím že těch smíšených manželství bylo za první republiky poměrně dost. V případě mých prarodičů šlo o Němce a "hluboce zakořeněnou moravandu", tak že jak je vidět lásce nezabránila ani vzdálenost přes celé Čechy :-)
Kamile,to by bylo hodně strašné čtení – celý ten archivní fond toho soudu má 85 archivních krabic, tj. zabere v polici něco před 9 metrů – já těch krabic prohrabala pětašedesát, list po listu. (A spoustu věcí z jiných fondů k tomu.) A ztratila jsem iluze o lidech i lidské spravedlnosti. Já sama jsem tyhle věci nikde nepublikovala, tohle je vlastně prvně, co to zveřejňuju a jak vidíš, bez konkrétních údajů.Ano, smíšených manželství bylo dost, nevím, jak jinde, já žiju v průmyslové oblasti, tady to bylo dost specifické. A byl i tlak na německé partnery, aby se rozvedli (zejména pro židovského partnera to ovšem byla poukázka do lágru), byly po Mnichovu velmi ošklivé pogromy na Čechy i německé antifašisty a pak znovu v noci ze 14. na 15. březen 1939 při vzniku protektorátu – a po válce se to otočilo…opravdu nic hezkého. A teď se máme hádat, kdo komu víc šlápnul na kuří oko? Nevěřím na omluvy, to se vždycky tomu druhému zdá málo – tohle vyléčí jen čas. A musí ho být hodně!
"…Nevěřím na omluvy, to se vždycky tomu druhému zdá málo – tohle vyléčí jen čas. A musí ho být hodně!"Plně se připojuji – ono se to stále vrací i bez toho, že si nějací blbečkové na lidském utrpení chtějí přihřívat současnou polívčičku, ono to dokáže ovlivňovat lidské osudy i po 65 letech, byť ne tak fatálně jako po válce – proto – nechme to času a snad jednou i historikům.
Teď zrovna skončila na ČRo 6beseda – Václav Žák, páter Otte, Hořejší z Aktuálně a jeden mladík ze spolku, který se vztahem Češi – sudetští Němci zabývá.V podstatě jenom rekapitulovali nesmiřitelná stanoviska, která zastávají starší lidé a vyslovili názor, že problém časem vymře, tak, jak se mladí nebudou cítit odpovědni za zločiny svých předků. Takže soulad s brtníkem a dalšími.
páter Otteje velmi rozumný člověk – od samého začátku tohohle omlouvacího cirkusu. Vážim si ho.
Však jo, Tarasi[29].Mladí budou mít svoje "příležitosti" a svoji volbu jak je využít. Nebudou ani horší ani lepší než jsme my a nebo než byli naši předkové po všech kolenech co dokážeme spočítat. Prevítů bude chvíli víc a chvíli míň a slušných lidí zrovna tak. Historici na tom nic nezmění i kdyby se v tom hrabali sebevíc. Smutné příběhy je lepší nechat spát a zvláště ty jejichž aktéři už spí spánkem věčným. Vždyť i osobní zkušenost je nepřenosná, natož pak ta vyčtená. Kdyby tomu bylo jinak vypadala by asi jinak i lidská společnost. Ale občasné připomenutí (bez emočního cirkusu a volání po "napravování" starých křivd), snad přece jen není na škodu. I kdyby jen tisícina populace, byla dostatečně vnímavá a schopná se poučit, tak to asi za to stojí. Protože i ta tisícina je dost na to aby si člověk o člověku aspoň trochu iluzí zachoval.
A v době čekání na další generace, Kamile,pro které už to opravdu bude historie, musím konstatovat, že nenávistnější a mesmiřitelnější jsou Sudetové. Jakoby dnes tahali za delší konec provazu: oni vznášejí požadavky, oni požadují náhrady, omluvy, oni jsou poškozená strana. Četl jsem v devadesátých letech ve FAZ dopis čtenáře, sudeťáka, který tam psal, že jestli si myslíme, že stačí omluva Havla a biskupů, tak to se tedy mejlíme. A baráky zpátky a pole zpátky a náhradu za užívání jejich majetku. Na to je jediná a známá odpověď, ano, dostanete to zpátky, až se vrátí všichni ti zabití z koncentráků a katoven.
A Vy se divíte Tarasi?[32]Ztracené životy se dají "odčinit upřímnou lítostí", spolu s konstatováním že už se nedají vrátit. Konec konců "každý tam jednou musí" že? Ale když jde o majetek tak jdou všechny pardony stranou. O ten je ochotno se soudit bůhví kolik pokolení potomků. Právníci si spokojeně chuchrají a politici jakbysmet. Čím déle – tím lépe.
[32] Ono jde o to, že celá léta se našlo dost politiků kteří si na tom přihřívali své ambice – tím že ony restituce slibovali, na rozdíl od těch na druhé straně…Ale o tom přihřívání polívčičky jsem už psal.