Další v předplacení (tahle archaická formulace ze starých plakátů se mi líbí) Národního divadla bylo velmi zdařilé představení laterny magiky Podivuhodné cesty Julese Verna. Námětem inscenace je natáčení němého filmu na náměty příběhů Julese Verna, do kterého zasáhne i sám spisovatel, jejím těžištěm ovšem není příběh, ale práce se scénou a obrazem. A řeknu vám rovnou, že taková Árie Luny patří rozhodně k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem kdy na divadle viděl.
Pozoruhodná je i hudba, která sice rozvíjí jen jedno dvě téma (navíc je otázka, nakolik originální, protože mi poměrně dost připomínala Vangelise), ale dění na scéně doplňuje kongeniálně. Podařená je rovněž výtvarná stránka, kdy scéna je inspirována stylem klasických pérových ilustrací, se kterými znají verneovky generace čtenářů (alespoň mě tak tedy přišla). Kdo chce vidět divadlo, které není ani povrchní taškařicí, ani ubíjejícím zpytováním temných zákoutí lidského bytí, ale ukazuje inscenační potenciál divadla a vrací do hry radost z fantazie, tomu bych Podivuhodné cesty Julese Verna neměl nechat ujít.
A ať s sebou klidně vezme i děti, protože ač představení není uváděno jako dětské, dětí, i těch velmi malých, na něm byla spousta, a těch pár nedětských motivů a narážek děti ani nezaregistrují. Těmi nedětskými motivy myslím třeba svedení, odvedení a vraždu paní Vernové, či používání politicky nekorektních výrazů jako židák či čmoud, na které jsem zprvu předpisově alergicky reagoval, než jsem si uvědomil, že dobově jsou naopak zcela adekvátní a dětem je lepší jejích význam vysvětlovat, než je před nimi schovávat.
Tribun 