Obrázky z Lidic

Res politica

Byl jsem nedávno (ano, nedávno, taková jsem ostuda) poprvé v Lidicích. Bylo to nějaký čas před výročím, schoval jsem si obrázky na výročí a – jako obvykle to nestihl. Ale nakonec je to tak možná i správné, protože Lidice bychom si měli připomínat častěji, než jednou za rok na výročí, jinak si ji snadno a rádi zopakujeme. (A kdo ví, jestli jsme si je už v Iráku, v Sýrii nebo někde v Africe dávno nezopakovali, jen bez zájmu televizních kamer.) Jenže jak si je připomínat? Jak si připomínat zvěrstvo, jehož pachatelé byli tak důslední, že při likvidaci obce vykopali i mrtvé z hrobů? Když přijdete to Lidic, přijedete na místo, které je hezké, upravené a milé, a i když je tam muzeum a památník, stejně z toho místa žádný stres ani trauma nedýchá. Musíte sebrat co jste četli a co jste se učili a přinutit se myslet na to, co se tady v Lidicích toho osudného 10. června 1942 stalo, kdo to spáchal a proč. A to máme jako Češi výhodu, že Lidice jsou zatím pevně v naší kolektivní paměti, takže víme, i když nevidíme. Jak mají ale to, co se tu, na tom hezkém místě, stalo, a proč to bylo špatně, chápat cizinci, notabene cizinci ze zemí, které nic podobného nepotkalo? A jak to mají chápat budoucí generace, které budou mít všechno z třetí či čtvrté ruky? Dá se taková vzpomínka vůbec uchovat? Uchovat dostatečně živá a naléhavá na to, aby se z Lidic nestal jen zapomenutý cíl školních výprav, který bude pro žáky nejzajímavější tím, že se ulijí z vyučování? Já nevím. Možná bychom se měli smířit s tím, že „čas otupí i ostrý břit“ a že prostě jednou zapomeneme i na Lidice. Nakonec, kdyby to mělo znamenat, že žádný podobný zločin, který by nám je připomněl, už nebyl spáchán, bylo by vlastně dobře.

Publikováno

10 komentářů: „Obrázky z Lidic“

  1. Po čase text, se kterým lze beze zbytku souhlasit…

    1. Tak v tom případě asi bude něco špatně, Tribune.

  2. Tedy Tribune, jistěže se všechno zapomíná, ale není důvod s tím zapomínáním spěchat, zvlášť když se naši exobčané, přesněji řečeno jejich potomci, dodnes nějak nedokázali smířit se stavem věcí. Lidice a stejně bestiálně zlikvidované Ležáky byly ostatně jednou z velkých položek na misce vah, která přesvědčila dávné Spojence, že bude lepší české Němce z ČSR odsunout. Jejich politický vůdce se nakonec té akce osobně zúčastnil. Je to prostě česká zkušenost z konce historicky dlouhého multinacionálního soužití v jednom státě. Chápu, že se vám tenhle narativ nelíbí, ale mně se zase nelíbí pokusy bagatelizovat a uhlazovat fakta. Buchenwald (s idylickým výhledem na Goethův Výmar), Auschwitz, Mauthausen, atd., atd., nebyla žádná rekreační zařízení, plynové komory existovaly a pracovaly s názornou produktivitou. Líbezně zvlněná krajina starých Lidic stejně jako svah Ležáků měly být navěky vymazány z map světa. Proč bychom to měli zapomenout? S těmi cizinci a jejich neporozuměním (???) bych si hlavu nelámal – mám za to, že ve světě je dodnes několik obcí stejného jména (mj. taky v USA) a jejich obyvatelé by o jméně svých obcí mohli něco málo tušit. Ostatně skoro v každém evropském státě najdeme místa s podobným osudem. To je argument zcela mimo mísu.

    1. Tak už asi vím, kde se stalo chyba a proč se mnou najednou Oto tak souzní. Ne, XY, nechci, aby se zapomnělo. A chápu, že pro vás je zapomnění nepředstavitelné. Bohužel k tomu ale všechno směruje. Nebojím se, že by Lidice zmizely z učebnic, jen to pro budoucí generace bude asi jako upalování kacířů pro nás. A to místo? Stejně naléhavé/banální, hnusné/hezké jako Ležáky, Vojna nebo Březinka. Stejně, jako lidé umírají, tak i zapomínají. Pamatovat si věčně by bylo totéž, jako věčně žít.

    2. Tribune, panta rhei – to na straně jedné a bez zapomínání bychom asi nedokázali žít. Na straně druhé dramaticky platí, že kdo se nepoučí z dějinných katastrof, prožije si je znovu na vlastní kůži.
      Známý britský literární vědec a srandista David Lodge (slavné humoristické univerzitní romány Den zkázy v Britském muzeu, Hostující profesoři, Svět je malý, atd.) napsal také román Nejtišší trest. Je to stále pokračování té úspěšné série s jedním hrdinou, začínající Hostujícími profesory; tentokrát je zdrojem srandy sám kantor, jenž ztrácí sluch – jeho konverzační příspěvky, když mu selže naslouchadlo, jsou jedním z vrcholů tragikomické srandy. (Překladatel se vyřádil). Na stará kolena ho Britská rada vyšle na cyklus nevím už jakých přednášek do Polska, cyklus končí v Krakově. Stárnoucí pan profesor si tedy dopřeje i zkušenost Osvětimi – a změní mu to perspektivy života a doplní poznání, co všechno je člověk. Snad je to cesta: Každý Evropan by měl jednou za život navštívit tahle beznadějně pochmurná místa. Kamarád a kolega, takto výborný kantor, vozil po celá 90. leta studentíky jedné střední školy aspoň do Terezína. I to stačí. Studenti dodnes obývající slavné Kaunicovy koleje, mají výhled na tři černé, štíhlé sloupy, připomínající šibenice, které tam stály, a na stěně kaple je deska, která připomíná, že tam byla popravčí stěna. Myslím, že i to stačí. Třeba je to cesta, nevím.

      2. Nojo, pane Mudro, soudy pracují s fakty a údaji. Vrátil-li kdo z mně neznámých důvodů čs. občanství panu Walderode, ač byl (prokazatelně? Opravdu?) členem SdP a pracoval (přesněji bojoval) za války tam, kde pracoval, abwehrem počínaje, pak mi nezbývá než předpokládat, že jeho role byla složitější než by se na první pohled zdálo. Napadá mě jediná – pracoval nejen pro abwehr.
        Soud, obávám se, pak už na základě faktu, že se jedná o čs., posléze českého občana, nemohl rozhodnout asi jinak, než se stalo. 3 miliardy jsou pěkný balík, to za ty soudní veletahanice vdově a jejímu právnímu zástupci jistě stálo.

      3. Jde nejspíš o částku, kterou si někdo vycucal z prstu.
        Ale to není podstatné. Ten abwehr jste vzal kde? Já jsem zachytla pouze zvěst i wehrmachtu.
        Zajímalo by mě z principu, jestli by byl takový povyk, kdyby vrátili rodnou chalupu vdově po Felixu Holzmannovi.

  3. Ono je to těžké. WW2 byla jediná (dosud) válka mezi civilizovanými státy (nevztahuje se na potírání barbarů), která neskončila usmířením a podáním si rukou, dekorováním hrdinů obou stran a přiznáním si, že sama válka je vůl a že jsme byli hlupáci, kteří se měli raději rozumně dohodnout.

    Místo toho si hrajeme na trvalou bezpodmínečnou výhru (kapitulaci) a chtěl-li by někdo vyrovnat pohled z druhé strany, dostane v nejlepším případě přes hubu, v horším se dostane do lochu. Já si myslím, že to není zdravé a vytváří to zbytečné resentimenty a mezi nezralými nepatřičnou atraktivitu disentních názorů (zde mocností Osy).

    Možná to chce jen čas a dostanou se tam až generace, jejichž dědové válku neprožili.

Komentáře nejsou povoleny.