Kosmopolitní charakter těch divadel přetrvával, byť byla přinejmenším v Československu ve dvacátých letech odebírána původním majitelům a předávána do „českých rukou“. Stalo se tak i (…) rodině Tichých. Jakožto národnostně indiferentním, a tedy údajně nepřátelským živlům jim bylo divadlo po vleklém soudím sporu ve dvacátých letech odebráno a předáno novému majiteli.

(in Filip Herza: Divadla rozmanitostí, DaS 4-2018)

Pozemková reforma je známá, ale vyvlastňování z národnostních důvodů za První republiky? Zatím jsem ho měl vždy spojené s prezidentskými dekrety po roce 1945.  Jak je vidět, vyvlastňování není jen doménou režimů, které si máme hnusit, ale i těch, které nám mají imponovat. Ach ovšem, namítnete, že toto vyvlastnění nebylo plošné, nýbrž prošlo přes soud a původní majitelé měli možnost se bránit, ale je to opravdu takový rozdíl? Určitě byl soud nové republiky, jejíž existence ještě nebyla samozřejmá, zcela nezávislý a nezaujatý? A kdyby znárodnění po roce 1948 neproběhlo jen ze zákona, ale prošlo přes soud  – a přes ten by zcela jistě prošlo, jak naznačují politické procesy let padesátých – bylo by snad nezpochybnitelné? A není nakonec eticky mnohem spornější, když vyvlastněný majetek získá nový soukromý majitel, než když se stane majetkem společným, národním, veřejným?

 

Ze Zídkovy recenze knihy W. Jakshe Zmizelé vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí:

Soubor reportáží, které Wenzel Jaksch publikoval v letech 1924-1928 v ústředním listě německé sociální demokracie Sozialdemokrat, by si měli přečíst všichni, kdo se dodnes drží mýtu o ekonomické a sociální vyspělosti meziválečného Československa. (…) objel české Sudety opravdu důkladně (…) A všude nacházel z dnešního pohledu jen těžko představitelnou bídu tamního německého obyvatelstva: početné rodiny živořící ve vlhkých chatrčích, podvyživené dělníky otročící za několik korun denní mzdy a zadlužené u lichvářů, děti, které nemohou chodit do školy, protože musí se sourozenci dělit o dřeváky či jedinou košili.

Pak následuje několik příkladů té bídy (které chci věřit by nikoho nepotěšily, ale v dnešní době slávy sociálních sadistů si nejsem tak úplně jistý) a konstatování, že to do značné míry byl i důsledek národností politiky buržoazního československého státu. Každopádně to však byla jedna z hlavních příčin popularity nacistů v Sudetech.