Ze Zídkovy recenze knihy W. Jakshe Zmizelé vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí:
Soubor reportáží, které Wenzel Jaksch publikoval v letech 1924-1928 v ústředním listě německé sociální demokracie Sozialdemokrat, by si měli přečíst všichni, kdo se dodnes drží mýtu o ekonomické a sociální vyspělosti meziválečného Československa. (…) objel české Sudety opravdu důkladně (…) A všude nacházel z dnešního pohledu jen těžko představitelnou bídu tamního německého obyvatelstva: početné rodiny živořící ve vlhkých chatrčích, podvyživené dělníky otročící za několik korun denní mzdy a zadlužené u lichvářů, děti, které nemohou chodit do školy, protože musí se sourozenci dělit o dřeváky či jedinou košili.
Pak následuje několik příkladů té bídy (které chci věřit by nikoho nepotěšily, ale v dnešní době slávy sociálních sadistů si nejsem tak úplně jistý) a konstatování, že to do značné míry byl i důsledek národností politiky buržoazního československého státu. Každopádně to však byla jedna z hlavních příčin popularity nacistů v Sudetech.
Tribun 
Ale no tak… Srovnatelná bída byla i na Slovensku, na Podkarpatské Rusi i v některých národnostně čistě českých oblastech – např. na Valašsku nebo na Vysočině. Netvrdím, že vláda 1. republiky dělala něco extra pro chudé Němce, ale ona nic moc nedělala ani pro chudé Čechy nebo Slováky, o Rusínech ani nemluvě. A naopak v jiných německojazyčných oblastech – třeba v Jizerkách – si za konjunktury 20. let i obyčejní Němci dost pomohli. Ona to byla především otázka hospodářská. Za konjunktury slušně prosperovala např. bižuterní výroba a i když to zní možná divně, tak česká bižuterie byla převážně německá… Na druhé straně, za krize se vláda snažila rozdělovat státní zakázky pokud možno spravedlivě mezi konkurenční firmy stejných oborů, takže třeba zakázky na stejné vagóny pro ČSD dostávaly firmy v oblastech národnostně převážně českých (Ringhoffer, Studénka, Kolín), německých (Česká Lípa, Kopřivnice) i smíšených (Královopolská). A že byl těžký průmysl převážně postižený krizí umístěn hlavně v německojazyčných oblastech, to nebyla vina ani zásluha politiky čs. vlády (a už vůbec ne národnostní politiky), to jsme zdědili po c. a k. monarchii.
Za podrobnější zmínku by stálo i to, které firmy v německojazyčných oblastech měly německé majitele a které židovské. Je známo, že většina židovských továrníků optovala v r. 1918 pro republiku, přestože mluvili hlavně německy. Docela by mě zajímalo, jak se Genosse Jaksch stavěl k této skutečnosti.
Jinak samozřejmě souhlasím s tím, že prvorepublikové vládě se dalo leccos vytknout, a to i ve vztahu k menšinám včetně čs. Němců (dovoluji si tvrdit, že jako potomek národnostně smíšené rodiny jsem o tom informován poněkud více než průměrný Pepa Kobliha), nicméně tvrdit, že bída v první ČSR byla převážně národnostně podmíněna, bych si nedovolil.
Na ubohé životní úrovni mnoha německy mluvících obyvatel Sudet se podepsaly především faktory jako horský terén a s ním spojené podnebí i mizerná úrodnost půdy.
Rodiny mnohde neměly šanci uživit se obděláváním polí ani chovem dobytka a tak následovala nucená cesta do fabrik anebo domácká výroba.
Já jsem naproti tomu z oblasti, kde ve vcelku průměrných krajinných podmínkách vedle sebe bezprostředně ležely české i německé vsi a nebyly mezi nimi žádné podstatné rozdíly, co se týče bohatství a chudoby. Hlavním způsobem obživy tu bylo zemědělství.
O tom, že předválečným obyvatelům Sudet nebylo co závidět, mě přesvědčuje vzpomínka na zimní prázdniny, strávené na jedné samotě v Orlických horách. Chalupa do našeho příchodu zůstala ve stejném stavu, v jakém ji o patnáct let dřív zanechali její němečtí obyvatelé.
Nebyli jsme nelegální vetřelci. Škole, na které učila moje matka, chalupu dočasně poskytl místní národní výbor.
Svítili jsme tam petrolejkou a topili dřevem ve starém sporáku tak intenzívně, až jsme po několika dnech docílili úžasných patnácti stupnů Celsia. Pak začal foukat severní vítr, místními zvaný polák. Skoro týden nebylo možné vyjít ven. Cesta k 50 metrů vzdálené studánce se stala nečekaným dobrodružstvím, když jeho účastníci byli nuceni lézt po kolenou ve sněhu a navzájem se přidržovat, aby se v oslepující vánici jeden druhému neztratili.
A je to tajné, kde v Orlických horách to bylo…?
Chalupa ležela kousek od osady Pustiny, několik kilometrů od Říček.
Byla jsem se tam po letech podívat. „Naše“ chalupa už neexistuje, na jejím místě je novodobá roubenka. Ostatní stavení v osadě jsou krásně opravená a udržovaná.
Pokud byla srovnatelná bída i jinde – a jakože byla – pak to znamená jediné: ten mýtus o ekonomické s sociální vyspělosti ČSR je ještě chatrnější. To národností hledisko je skutečně poněkud nešťastné, tím spíš, že to je vlastně relikt historických okolností: největší bída byla (a je dodneška) v pohraničí, ve kterém historicky žili především Němci.
Mýtus naší vyspělosti je propaganada a zbožné přání Šmeralovy moskevské galérky, ona se vyspělost dá totiž nějak makroekonomicky meřit. Jako hlavní ukazatel bych vzal HDP per capita, dále pak bilanci platebního účtu export/import (exportní země v komoditách průlmyslu, ne zemědělství nebo nějakých suvenýrů) a třeba i vynálezy a patenty. Už v době R-U jsme vceku slušně zásobily úspěchy tuto zemi, ale při bližším „ohledání“ v patentních listech bylo jméno české anebo rodiště město v českých zemích, i když dotyčný byl Němec, když dokázal prožít svoje dětství, studia a pak se stát slavným – asi jsme tu neměli jen samý svrab a filcky:-)
Na žebříčku nejbohatších zemí světa z roku 1924 se Československo umístilo na desátém místě, daleko před Německem, Rakouskem, Nizozemskem a Itálií
Jsou k dispozici statistiky národního důchodu na hlavu z roku 1924. Jeho hodnotu v německých zlatých markách uvádí Geographisch-Statistischer Universal Atlas profesora Hickmanna (vydal Freytag & Berndt, Vídeň, 1927). Na žebříčku nejbohatších zemí světa se v roce 1924 se Československo umístilo na desátém místě – daleko před Německem, Rakouskem, Nizozemskem a Itálií.
Dále
Zdroj ČNB uvádí toto
„Měnová reforma vytvořila podmínky pro stabilizaci československé ekonomiky a její růst v dalším období. Ekonomika v průběhu 20.let (s výjimkou roku 1926) rostla, a to v průměru osmiprocentním tempem. Zároveň probíhala její strukturální modernizace. Nová československá koruna se stala respektovanou a volně směnitelnou měnou a v roce 1929 se vrátila ke zlatému standardu.“
takže asi stejný mýtus jako ideologické přesvědčení o vykořisťování nebohých zaměstnanců, kdy např. ve Švýcarsku zaměstnanci „vykořisťováni“ nadnárodními bankami a dalšími imperialisty žijí za průměrný měsíční plat 8624 CHF což je nějakých 190.862,- kč.
Jako vždy je na místě otázka, kdo z toho růstu co měl a má.
Vy pořád nechcete chápat, že nezáleží na tom, kolik lidí žije pod mostem, ale na tom, kolik si může vydělat Babiš.
mě záleží na tom, kolik lidí si může dovolit mít životní úroveň jako VŠ vzdělaný člověk z Mnichova, Kodaně nebo Amsterodamu. Naše životní úroveň tehdy, našpicujte dobře uši, byla v Praze (a nejen tam) LEPŚÍ než v těchto městech. Dnes se Praha umísťuje v životní úrovni sice za těmito městy, ale je už z postkomunistické Evropy na stejné linii jako chudších zemí někdejší staré EU „patnáctky“. Takže v Praze se lidem žije lépe než lidem Athénách, Lisabonu nebo Vallettě.
Protože když bude reflektovat toto srovnání, přestane myslet na extrémy jako jsou bezdomovci nebo komunistčtí aparátčíci pod kuratelou StB, kteří svoji kariérou a cestou k bohatství v mnohém připomínají osud takových Trumpů či Berlusconiů, což jsou reprezentanti ekonomik, kde platí přeci jen poněkud slabší politická kultura, tak i zákony regulující oligarchizaci politik, které poukazují na to, že výskyt těchto jevů není dán teritoriálně ani striktně politickým zřízením, ale vyspělostí vnitřních morálních imperativů dané společnosti.
Fakt je, že Rakousko předehnalo ČSSR v obvyklých ukazatelích národohospodářských i životní úrovně až po roce 1968. Takovéto paušální vyjádření ale nic neříká o regionálních ani o třídně-sociálních rozdílech, nota bene pokud se ty rozdíly pokusíme statisticky kvantifikovat. Spíš to ukazuje na způsob, jakým byla společnost (nejen národní hospodářství…) v ČSSR uspořádána a řízena za normalizace. Nicméně tupost dnešních politiků už dle mého názoru stejnou vlastnost politiků normalizačních daleko předstihuje. Kdyby došlo dnes k nějakému srovnatelnému převratu jako v r. 1989, odkud by se rekrutovali politici schopní dostát požadavkům popřevratových poměrů? V r. 1989 řada politiků byla na takové odborné, intelektuální a mentální úrovni (netvrdím, že morální…), že jich řada do nového systému hladce vplula, a to i ti opoziční (nebylo většinou vinou jejich neschopnosti, že je nikdo nechtěl poslouchat). Dnes schopné a invenční politiky člověk nenajde ani s lucernou v poledne, a to ani ve většině evropských struktur.
Mno, k těm chalupám v těch vyšších polohách Orlických hor snad mohu dodat, že se daly vytopit většinou během jednoho dne, těch 15 tam bylo asi za šest hodin, tj. od příjezdu okolo poledne do večera. Chalupa po 15 letech ve správě národního výboru musela být arci v hanebném stavu, zejména co se oken týče. Elektřina do těch míst byla zaváděna někdy v letech 62-63, pamatuji-li se dobře. Přečetl jsem tam za světu svic a petrolejek nejednu knihu. Rád bych ovšem podotkl, že ta stavení, jakkoli jednotné stavební koncepce, měla různou kvalitu dle mohovitosti původních německých majitelů. Vedle roubenek byly hojné také stavby z pozoruhodného místního materiálu, totiž pilinových kotovic; piliny byly snad pojeny vápnem či čím a výborně izolovaly. Řada chalup byla za války přestavěna z cihel, dokud byl stavební materiál; venkov se za války vždy vzmůže. Důležité ovšem bylo, aby nad obytnými částmi bylo uskladněno seno – stropy byly jednoduché, dřevěné, většinou s jedním či dvěma nosnými trámy; bez „senné“ izolace mohly být opravdu v zimě potíže. Jádro obcí bývalo napojeno na lokální vodní elektránu (pokud byla a pokud stačil potok) kromě hospody, pošty a obchodu asi tak pět chalup, možná míň. V deset se zhasínalo. Chalupy osídlené zbytky německých domorodců bývaly notoricky teplé, v létě často nesnesitelně horké (vařilo se výhradně na kachlové peci se sporákem) a smrděly chlívem, ostatně hnojiště bylo doslova vedle vchodu. Chalupy „rekreantů – opravářů“ čpěly notoricky petrolejem a denaturovaným lihem, s jehož pomocí se startovaly primusy na vaření a případně luxusní zplynovací petrolejky na punčošku (vzácnost asi také švédské provenience). Když přišel polák (severovýchodní vítr) kamna skvěle hořela, úžasně se četlo, teplota venku klesala pod 20 pod nulou a masy sněhu přeskupoval vichr do dvou až třímetrových závějí, což mj. znamenalo, že se nazpět muselo pěkně s báglem na zádech a na lyžích asi 6 km pěšky. Ale bylo to nezapomenutelně krásné…
Roubenky mají velmi příjemné tepelné vlastnosti, ale tohle byla kamenná ratejna.
Pokud byla obývaná celoročně, mohlo se tam samozřejmě dosáhnout normálnějších teplot, ale pár dní na to opravdu nestačilo.
Totéž jsem zažila o mnoho let později na chalupě kamaráda, shodou okolnosti ležící nedaleko od té prvně zmíněné, jen na opačné straně kopce s příznačným jménem Pustý.
No, pokud to byla kamenná ratejna, pak to asi nebyla původní pasekářská chalupa, ale nejspíš cosi jiného – statek, hájenka, škola, atd. V klasických chalupách toho kraje bývala z kamene pouze hospodářská část – tedy zaklenuté chlévy – a komín. Bývalo to jasně vidět na spáleništích a ruinách: přežíval komín a kamenná část, obytná vždy zmizela a vymezovala ji toliko podezdívka. Pustiny – dlouhá otevřená stráň jihozápadního sklonu mezi silnicí Říčky – Zdobnice a Nebeskou Rybnou a chalupy s nádherným výhledem do kraje, orientované tak, aby slunce šlo do oken co nejdéle. Kdysi dávno tam kdosi choval včely a v pruhu lesa mezi Pustinami a Souvlastním bývala v létě hojná a plodná maliniště, hrom do nich uhoď.
Na školu, hájenku ani statek to nevypadalo. Velikostí ani dispozicí.
Dispozice byla typická pro dotyčnou oblast: všechno pod jednou střechou, obytnou část od chléva oddělovala vstupní chodba. Na velmi podobnou chalupu v Čenkovicích jsem jezdívala dlouhá léta, mám to zažité.
Do zdí jsme v tom pustinském stavení nedloubali, ale zmíněný kamarád, u kterého jsme pár dní bydleli na druhé straně kopce, tvrdil, že ta jejich světnice je z kamene a částečně z cihel.
Řekla bych, že pravdu klidně můžeme mít oba. Lidi vždycky stavěli z toho, co pro ně bylo momentálně nejdostupnější.
Třeba mě hřejí spíše vzpomínky; omrzlina na ciferníku z jednoho šestikilometrového pochodu po silnici mi nedá zapomenout, co to byl polák, vyskakuje mi co flek v každém chladném počasí, z chalup si dnes vybavuji spíše teplé příšeří pod nizoučkým stropem, petrolejový smrádek s vůní hořícího dřeva praskajícího ve sporáku a kvílení ledového větru za zamrzlými okny. Ale asi se to dalo přežít, když to v sousedním stavení vydržela i křehká Francouzka, kterou si mistr štětce a plátna dovezl co paní ze studijní prvorepublikové cesty do Paříže. To byla ovšem stavba přebudovaná za války, jejíž původně roubená obytná část byla nahrazena páleným cihlovým zdivem – a topili uhlím.
Onen mistr štětce a jeho paní tam zdaleka nebyli sami, přičinil se o to především spolek Mánes:
http://www.obecricky.cz/umelci-a-osobnosti-v-rickach/
Zajisté – a řada z nich mívala mé vrstevníky a kamarády…
V sobotu jsme se v Praze zúčastnili jedné vzpomínkové sešlosti, kde zazněly různé ozvěny minulosti, spojené se Skandinávií. A já jsem teď dodatečně objevila vlákénko souvislosti s tím dávným pobytem v Říčkách. Lyžovala jsem tam totiž v botách, které ke mně doputovaly až z Norska – od paní Blekastadové.
Upřímně řečeno byly příšerné.
No to gratuluji! Ale chudák paní B., v Čechách sklízela samý nevděk. U vás s botami, které – vzhledem k původu – musely umět samy vytáčet kristiánky a případně i telemarky, další šťastlivec, který od ní získal vilu v Dobřichovicích, jenom frflal, že v ní koupil i dvě staré nájemnice a on aby sekal trávu – a ještě to dal do knížky!
Nojo, trvalo pár let, než jsem se dopracoval co třetí uživatel k vypráskaným jasanovým lyžím s (opadávajícími) ocelovými hranami, kandahárem (!!!) a holím bambuskám. To už jsem byl frajer v hranatých gumových lyžákách a nemusel jsem se stydět za výbavu.
Ještě k věci samé – Jakschovy reportáže jsem v ruce neměl, jen bych podotkl, že tzv. Sudety byly ekonomicky dosti různorodou oblastí, obecně se hovoří o bohatém „severozápadě“ (tj. podél Krušných hor až zhruba po Liberec) a chudém „jihovýchodě“ – od Šumavy k Břeclavi, což bylo dáno převažující průmyslovou či agrární produkcí. V časech, kdy se evropské země ohraničily nesmyslnými celními bariérami (ČSR až více než 30%) vůči sousedům se výrobní podniky, budované původně pro rakouskouherskou říši, ocitly v poměrně obtížných podmínkách, takže důvodů k podnícení nacionálně zabarvené nespokojenosti bylo jistě více než dost. A Jaksch měl zase důvod akcentovat národnostní motiv sociální bídy svého voličstva. Nehledě k tomu, že české politické strany měly skutečně tendenci přenášet tyhle obtíže především na německé podniky. Nicméně zrovna v těch oblastech, na něž tady vzpomínám v jiných souvislostech, nebyly dle vzpomínek původních obyvatel ty podmínky tak katastrofální – byla tam funkční produkční družstva, která účastníkům zajišťovala odbyt a relativně stabilní příjmy, což bylo myslím spjato (nikoli výhradně) s činností agrární Kooperativy. Řadu ekonomických příležitostí přineslo také budování obranných staveb a kasáren od poloviny 30. let. Příznačné ovšem je, že do září 38. roku byl v dotčené obci Ritschka jediný automobil, jehož vlastníkem byl český lékař půvabného příjmení Schwarz.
Z pozice rekreanta jsou tyhle vysídlené obce v Orlických horách kraj přenádherný, z pozice usedlíka a hospodáře je to život tvrdý a obtížný jako v každé krajině, kde, řečeno s jistým Tomečkem, končí chleba a začíná kámen.
To s těmi severními Čechami mohu potvrdit naší rodinnou historií. V našem případě to bylo spojeno s těžbou uhlí, ale samozřejmě tam existoval i hodně rozvinutý chemický a textilní průmysl (úroveň tradičního sklářství si netroufám hodnotit, ale zdá se mi, že i tohle byl už jiný level, než jaký nabízelo třeba Pošumaví). No a samozřejmě se to odráželo i v té „proletářské“ organizovanosti: Zatímco pro chudý agrární venkov byla typická tak akorát kampelička, jeden prapředek fukcionařil už ve spotřebním družstvu Oul. Jakesche jsem tedy také nečetl, ale podle vročení těch reportáží popisuje období před velkou hospodářskou krizí, kdy ty rozdíly mezi jednotlivými regiony jistě byly vidět i z hlediska toho, jakou rozdílnou roli v nich dokázaly hrát národnostní rozdíly (viz vysoký podíl německých antifašistů právě v severočeském pohraničí). Oživení ve 30. letech byl doložil tím, že prapředci si zrovna v téhle době troufli zrealizovat svůj sen – domek s velkou zahradou. Za pozornost by ale stála i ta Zídkova zkratka týkající se „mýtu o ekonomické a sociální vyspělosti meziválečného Československa“. Nově vzniklá republika jistý sociální drajv měla už jenom kvůli tomu, aby se i na tomto poli mohla vymezit vůči právě zaniklé c. a k. moarchii. Ale tahle etapa definitivně skončila v roce 1926 s nástupem tzv. panské koalice. Není jistě bez zajímavosti, že Švehla tehdy poprvé povolal do vlády i německé strany; ovšem samozřejmě jenom ty, které v rámci tradičního pravo-levého spektra považoval za záruku té jediné správné a efektivní demokracie.
Jo, určitě by se to dalo dohledat, ale myslím, že ausgerechnet ministerstvo spravedlnosti bylo v „německých“ rukou. A klobouk domků před vašimi prapředky; měli na to v hotovosti nebo se táhli s hypotékou až do socialismu? Tohle mi přijde taky úžasné – banky byly rušeny, jejich závazky vypořádávány hanebným způsobem (prapředek byl legionář a majitel asi tří akcií Legiobanky), ale závazky dlužníků nezanikaly. Kdo si půjčil v polovině 20. let na barák u Cyrilometodějské záložny, splácel pěkně v pěti režimech až do poloviny 60. let… :-)
XY, bez České záložny, která nabízela výhodný úvěr, by to samozřejmě nešlo. Ale dostupné to bylo: Jednoduchý dvojgenerační domek v malé hornické osadě s nepříliš kvalitním pozemkem o výměře cca 1700 m2 (fakt vhodný akorát pro ten jabloňový sad) přišel na cca 55 tisíc Kč. Ta půjčka nebyla zas tak velkým problémem, protože díky válce patřičně devalvovala. Tím hlavním problémem se stal v 50. letech důl Vrbenský, který patřičně hypertrofoval a potřebné pozemky přitom získával za úředně stanovené ceny.
Čs stát to nezpůsobil, ale jedna z příčin to byla. Ale popravdě řečeno proti Hitlerovi by nepomohlo nic.
Tím spíš, že Deutschböhmen revoltovali proti začlenění do ČSR už v r. 1919.
Jezdím do Sudet od dětství a znám dost dobře prakticky všechny tamní hory, ale až po padesátce si uvědomuju odlišnost třeba tamní architektury. Mohlo mě to napadnout už v 10 letetch před libereckou radnicí, ale vidím to až teď, když se dostanu na neznámé místo. Do Opavy, nebo třeba do Krnova.
Tuhle stavbu bych tipoval spíš na Belgii..
Tak v našem prostředí šlo spíš o Henleina, než o Hitlera. A lepší živobytí a tedy menší atraktivita jednoduchých řešení, by něco změnit mohly; každopádně horší to nemohlo být určitě.
Je jistě pravda, že lepší hosp. podmínky v Sudetech by ničemu neuškodily. Ovšem ten vliv Adolfa Aloisoviče se odvíjel od Versailleské smlouvy, a byl zřejmě skoro neodolatelný. Jak u nás, tak třeba v Gdaňsku.
Zídkův čl. jsem četl, je zajímavý, jako jeho texty obvykle bývají.
(Ten Anonym byl můj, odeslal jsem to předčasně).
o tom jak na tom byli Němci sociálně a jaké nespravedlnosti na nich páchala československá vláda především v období hospodářské krize, velmi dobře ilustruje Johann Wolfgang Brügel, československý právník a historik německé národnosti, člen německé sociální demokracie, který spolupracoval s exilovou vládou v Londýně. Pakliže se zaměříme na problematiku soužití do doby okupace (on se i výrazně zabýval lety 1945-46, za který byl velmi nevybíravě českými nacionalisty napadán jako „kolaborant“ a „nácek“ – jistě takových bylo v Benešově vládě spousta:-)
takže doporučuji si přečíst tuto publikaci „Tschechen und Deutsche. 1918–1938. (Češi a Němci 1918-1938)“, česky vyšla v r. 2006 v nakladatelství Academia). Němci platili do československé státní kasy kolem 65% všech daní a třeba v Sudetech se přednostně místa ve státní správě dávala Čechům. A to prosím „státní správa“ zahrnovala i výhybkáře, vechtry anebo hajné.