Současná epidemie COVID-19 je asi největší krizí, které musí naše společnost čelit nejméně od invaze v roce 1968 a možná i od války. Především tím, že zasahuje celé území státu, čímž se zásadně liší od povodní i vichřic, které nám dávali v poslední době nejvíce zabrat. Takže buďme spravedliví, vyčítat vládě každou chybičku není úplně fér. Nebyla připravena vláda, ale nebyl připraven ani nikdo jiný. Na druhou stranu je nepopiratelný fakt, že by vláda by při zvládání epidemie mohla dělat tisíc a jednu věc lépe a že o problémech v Číně a Itálii se vědělo dost dlouho na to, aby se s nákupem roušek, respirátorů a dalšího vybavení mohlo začít včas. Nebo s přípravou na jejich výrobu. Tohle byla chyba, ne to, že sklady státních hmotných rezerv nebyly už dávno plné ochranných pomůcek na zvládání celostátní epidemie. Nikdy nelze být předem připraven úplně na všechno. Nepochybuji ovšem o tom, že až takhle krize skončí, sklady se rouškami a respirátory naplní. Jenže příští epidemie může mít úplně jinou povahu. Třeba nebude přenosná z člověka na člověka, ale budou ji roznášet komáři. Má proto stát nakoupit sta tisíce hektolitrů repelentu? A pak přijde místo komárů sucho a zástupy generálů po bitvě budou vědět, že sklady měly být plné brambor a pitné vody místo zbytečného repelentu. Co tím chci říct? Že chyba nebyly ani tak prázdné sklady, jako naše závislost na těch skladech, která nám má kompenzovat neschopnost změnit své chování, jak sociální, tak ekonomické, a adaptovat se na změněné podmínky. Lepší než plné sklady roušek je schopnost začít je urychleně vyrábět. To ovšem předpokládá jednu zásadní změnu paradigmatu: přestat vnímat ekonomické jednotky jako samostatné aktéry maximalizující svůj zisk, které jsou se svým okolím propojeny pouze tržní výměnou, ale jakou integrální součásti společenského systému, jejichž primární odpovědností je uspokojování potřeb společnosti a až pak, nejsou-li jiné priority, přinášet zisk svým majitelům. Do té doby budeme závislí na tom, že budeme mít plné sklady a v nich shodou okolností právě to, co zrovna nejvíce potřebujeme.
Štítek: COVID-19
Coronavirus ante portas
Tak coronavirus je už v Itálii. On je tedy i ve Španělsku, Německu nebo Francii, ale jenom Itálie kvůli němu uzavřelo několik obcí do karantény. A je-li v Itálii, může se snadno dostat i do Česka. Měli bychom se bát? Přiznávám, že jako laik mám trochu problém s tím, že na jedné straně lékaři tvrdí, že COVID-19 (tak se ten prevít jmenuje) je jen horší chřipka a že za stejnou dobu, za kterou na něj v Itálii zemřeli tři lidé, jich na sezónní chřipku zemřelo přes dvě stě, a na druhé straně vlády vyhlašují karantény, uzavírají města a vůbec přijímají poměrně razantní opatření. To mi nějak nejde dohromady. Nicméně jsem optimista a věřím, že při úrovni a dostupnosti našeho zdravotnictví a solidní kondici většiny populace pro nás COVID-19 nepředstavuje až takové nebezpečí a morová rána jako ze středověku nás nečeká.
Čeká nás ale něco jiného, co nám může dát také pěkně zabrat, totiž mimořádná opatření, na která není naše společnost podle mého názoru mentálně připravená. Když si vzpomenu, jaký nepředstavitelný problém pro spoustu lidí znamenalo, že by ve svátky měly být zavřené obchody a oni si nemohli nakoupit, nedovedu si představit, že bude kvůli karanténě zavřeno ne dva dny, ale dva týdny. Dokáží se dnes lidé vůbec zásobit tak, aby přežili výpadek zásobování? Má vůbec stát pro případ karantény připraveny nejen materiální zásoby, ale i operační plány na zásobování obyvatelstva v situace, kdy bude běžný trh vyřazen ze hry? A budou se lidé schopni popasovat s regulací cen či dokonce zavedením přídělového systému? Jsou Češi schopni se v případě nutnosti uskrovnit a omezit, nebo i v karanténě pojedou to svoje já, já, já, jenom já, já nic nemusím, nikdo mi nic nesmí nařizovat a budou nařízená opatření ignorovat? Chaos, panika, agresivita, sobectví, keťasení a další formy šmejdství – to všechno může nadělat víc škod a utrpení, než ten prevít COVID-19.
A to jsou jen bezprostřední dopady, ale čekat se dají i dlouhodobé související s propadem ekonomiky. Případná epidemie a s ní související opatření mohou zasadit těžkou ránou ekonomice, a to včetně krachů firem, kolapsů důchodových fondů, nárůstů nezaměstnanosti, zvýšení neschopnosti splácet dluhy etc. a to vše může na občany dopadnou i s odstupem řady let. Budeme pasivně přijímat nárůst exekucí, chudoby, bezdomovectví a dalších logických důsledků standardních tržních mechanismů i v situaci, kdy byl trh zcela ovládán vis maior epidemie? Neměli bychom už teď přemýšlet nad tím, jaký postoj zaujmeme k člověku, který sice přežil epidemii, nebo se dokonce z nákazy za nemalého úsilí lékařů vyléčil, ale teď je bez práce, bez domova a bez důchodu, protože pokles trhu?
Nepochybuji o tom, že z medicínského hlediska COVID-19 zvládneme, už si ale nejsem tak jistý, že jsme na něj připraveni i politicky, ekonomicky a sociálně.
Tribun 