Někdo tomu říká „aha moment,“ jiný „poslední kamínek do mozaiky,“ já mám ale pro ty situace, kdy vám něco docvakne a najednou je vám to nejen zcela jasné, ale přijde vám to naprosto očividné, nejraději označení „poslední kapka.“ Většinou se sice používá ve smyslu poslední kamínek, který strhl lavinu, poslední kvantum, po kterém se množství iritace stalo nadkritické a následoval emoční výbuch, čili amok, ale pro mě je to přesný – vlastně doslovný – popis mechanismu prozření. Protože už jste viděli mozaiku, ve které by vám absence jediného kamínku bránila v poznání toho, co zobrazuje? Ale prozření (pochopení, zahlédnutí) funguje právě na principu kapek: dosavadní poznání se hromadí v nádobě našeho intelektu, až objem naakumulovaného poznání překročí objem oné pomyslné nádoby a poznání začne nahoře tvořit takovou tu čepičku, jako když přeplníte plnou sklenici. Přidáte ještě kapku a čepička se o něco zvětší, ale voda stále nepřeteče. A pak přidáte tu poslední, se kterou povrchové napětí nahromaděného obsahu přesáhne kritickou mez a ten se vyvalí ven. A přesně takhle podle mě funguje i poznání: učíte se, registrujete, máte zdánlivě všechny potřebné informace nutné k pochopení problému, ale stále vám to nedochází, protože jejich množství ještě není nadkritické. A pak jednou přijde něco, a může to být naprostá banalita a vyložená trivialita, s čím je kritická hranice překročena a vám se rozsvítí. A teď přijde to podstatné: tím, co vám chybělo, nebyla ta poslední kapka, protože bez toho, že by ta pomyslná nádoba vašeho intelektu nebyla již dříve naplněna až po okraj, by ta poslední kapka nic neznamenala. Nemusíte se cítit jako blbci, že se vám rozsvítilo kvůli takové prkotině, buďte pyšní, že jste dokázali svůj mozek naplnit tak, že ta prkotina sepnula.