Někdo tomu říká „aha moment,“ jiný „poslední kamínek do mozaiky,“ já mám ale pro ty situace, kdy vám něco docvakne a najednou je vám to nejen zcela jasné, ale přijde vám to naprosto očividné, nejraději označení „poslední kapka.“ Většinou se sice používá ve smyslu poslední kamínek, který strhl lavinu, poslední kvantum, po kterém se množství iritace stalo nadkritické a následoval emoční výbuch, čili amok, ale pro mě je to přesný – vlastně doslovný – popis mechanismu prozření. Protože už jste viděli mozaiku, ve které by vám absence jediného kamínku bránila v poznání toho, co zobrazuje? Ale prozření (pochopení, zahlédnutí) funguje právě na principu kapek: dosavadní poznání se hromadí v nádobě našeho intelektu, až objem naakumulovaného poznání překročí objem oné pomyslné nádoby a poznání začne nahoře tvořit takovou tu čepičku, jako když přeplníte plnou sklenici. Přidáte ještě kapku a čepička se o něco zvětší, ale voda stále nepřeteče. A pak přidáte tu poslední, se kterou povrchové napětí nahromaděného obsahu přesáhne kritickou mez a ten se vyvalí ven. A přesně takhle podle mě funguje i poznání: učíte se, registrujete, máte zdánlivě všechny potřebné informace nutné k pochopení problému, ale stále vám to nedochází, protože jejich množství ještě není nadkritické. A pak jednou přijde něco, a může to být naprostá banalita a vyložená trivialita, s čím je kritická hranice překročena a vám se rozsvítí. A teď přijde to podstatné: tím, co vám chybělo, nebyla ta poslední kapka, protože bez toho, že by ta pomyslná nádoba vašeho intelektu nebyla již dříve naplněna až po okraj, by ta poslední kapka nic neznamenala. Nemusíte se cítit jako blbci, že se vám rozsvítilo kvůli takové prkotině, buďte pyšní, že jste dokázali svůj mozek naplnit tak, že ta prkotina sepnula.
16 komentářů: „Poslední kapka“
Komentáře nejsou povoleny.
Tribun 
Tribune, gratuluji, pokud se vám to stává často. A jedna technická poznámka – za dávných časů psychologie poznání nazývala takový proces jako vhled. Upřímně řečeno, vždy mne poněkud znepokojoval ten iracionální prvek toho procesu – nelze ho plně ovládat, může přijít i ve stavu polobdění, případně i ve snu (pánbu mne netrestej!) – ale vždy je výsledkem dlouhodobého soustředění na problém.
Někdo to bude vědět přesně – kterýsi holandský (???) badatel v oboru organické chemie nebyl s to vyrovnat se s faktem, že organické sloučeniny ignorovaly možnosti vazeb prvků do molekul mezi sebou tak, jak byly známy z anorganiky. Dost přesně popsal, jak mu nakonec ty vodíky, kyslíky, uhlíky a jiná svinstva doslova rotovaly před očima – a v tom ho to napadlo: jde o prostorově (kruhově) stavěné molekuly a najednou všechno fungovalo, jak má. Ale taky mu trvalo nějaký ten pátek, než se mu náhle rozsvítilo. (S omluvou všem odborně vzdělaným chemikům; šlo mi o ten proces vhledu, té poslední kapky, o níž mluví a píše Tribun. Určitě je to krásný okamžik, alespoň za sebe to mohu snad ve dvou, třech příkladech potvrdit.)
S tím iracionálním prvkem to je přesné. Řekl bych, že přesně tohle je to, co racionální lidi děsí. Přitom to vlastně není nic iracionálního, jen nepoznaného.
XY, tú príhodu potvrdzujem. Možno Vás tiež poteší, že ten „Belgičan“ sa volal Friedrich August Kekulé von Stradonitz. A ak Vám to pripomína Stradonice v Čechách, tak bingo!
Celkom osviežujúca úvaha po všetkých tých poplašných správach okolo.
Dovolím si ponúknuť aj iné vysvetlenie (model). V našej osobnosti sa deje mnoho psychických aktivít, ktoré neregistrujeme tou časťou, ktorú považujeme za „vedomie“. Napríklad tá jazda na bicykli (na kole). To funguje, ani nevieme ako, keď sa to už náš organizmus naučí. Ako keby sme v hlave mali nejakých pomocníkov, ktorí to odmakajú za vedomie, ono len prikazuje smer a rýchlosť.
Podobne s tými kamienkami (kvapkami) a mozaikou. Máme ich pekne všetky nakope, ale nerozumieme im, tak ich vedomie nechá na tej kope ležať a ide si po svojej robote. Ale týmto tajným pomocníkom to nedá a keď pozeráme film alebo spíme, kombinujú kamienky a skladajú mozaiku. Možno aj na celú záležitosť zabudneme, kým nám ju nepripomenie „ten posledný“ kamienok, na ktorý náhodou naďabíme a povieme si, že ho prihodíme k tej kope. Zrazu však zistíme, že nemáme kopu kamienkov, ale celú poskladanú mozaiku, a v nej je len jedno prázdne miesto na kamienok, ktorý máme v ruke. V tom prekvapení spravidla zabudneme tým tajným pomocníkom poďakovať.
Na tom není nic iracionálního, jenom jde o to že většina psychických procesů se neodrazí ve vědomí. Onen chemik prostě řešil svůj problém povědomě za využití znalostí které měl a plně si uvědomil až výsledek. A protože kde nic není ani čert nebere tak vhled se nedostaví když nejsou ony tak zavrhované „encyklopedické znalosti“. Proto ta debilizace školství.
Kapka se může dostavit i ve snu.
O Fridrichu Kekulém, který zkoumal vazby v benzenu, se traduje, že ve snu spatřil šest opic v kruhu . Každá z nich držela v jedné pracce banán a třemi dalšími se držela se sousedními opicemi. Po probuzení pochopil nápovědu, opice nahradil čtyřmocným uhlíkem a banány vodíkem. :-)
A to je rozdíl proti mystikovi, který si dopředu nic nesestuduje a jen čeká, až ho něco (někdo) osvítí. Mozek je potvora, ale rozhodně není nějak mysticky tajemný.
No, ono se marně neříká „vyspi se na to“. Existuje celá řada příběhů o tom, jak někdo něco ve snu vymyslel nebo vytvořil – nejen Kekulé von Stradonitz. Niels Bohr viděl ve snu model atomu, Stravinskij vzpomíná, že ve spánku slyšel hudbu, kterou pak ve dne zapsal….. i Freud byl přesvědčen, že ve snech probíhá řešení podvědomých problémů.
Z vlastní zkušenosti vím, že když něco „nechám uležet“ (pokud je to možné) a vrátím se k tomu později, tak se takový „kamínek“ či „kapka“ vyskytne s mnohem větší pravděpodobností. A případy kdy „někdo něco plácne“, já to zaslechnu (nebo přečtu) a najednou mi cosi „docvakne“ zažiju někdy i několikrát za rok. Je to hezký pocit, jako když se, po delší době, slunce prodere skrz mraky.
Ale mystiky, Tribune, nepodceňujte. Jejich „satori“, „ňána“, „džňána“, „probuzení“, „osvícení“, „kenšó“… atd. nikdy nebylo nějaké lenivé čekání až jim něco „spadne shůry“ ale naopak završením dlouhého přemítání nad zvoleným tématem. Tím nechci tvrdit že byli neomylní.
Ostatně, sám jsem také zažil vícekrát i následné střízlivění z takového domnělého prozření (nemyslím mystického). Pak má člověk co dělat aby při vylévání „zkažené vody“ nevylil, jak se říká: „s vaničkou i dítě.“ A hlavně – člověku se do toho vylévání strašně moc nechce. Zbavovat se něčeho co dlouho přibývalo po kapičkách … ach jo. To je často velmi smutný zážitek a mnoho lidí se k tomu ani nedokáže odhodlat. Raději do toho „hrnce“ začnou kapat všelijaká „dochucovadla“ aby se mohli sami před sebou tvářit, že je vše v pořádku.
Ale ani se jim nedivím. Pohled na ten prázdný hrnec, kde se najednou nic „nevaří“ bývá dost skličující :-(
Kdepak ve snu, to už jsem také ledacos vyřešil, s tím nemám problém. Problém je, jak si to zapamatovat do rána.
Mendělejevovi se prý ve snu zdála periodická tabulka prvků… A Bedřich Kekule ze Stradonic, potomek českých pobělohorských exulantů, měl s Belgií společného to, že byl profesorem na universitě v Gentu.
Béďovi Kekulovi se prý zdáli hadi, my jsme se to tak učili, a s těmi opicemi prý zas jako první přišli jeho kolegové, kteří se tomu tvaru molekuly vysmívali, že to vypadá, jako opice v kruhu, a tak se to s těmi opicemi zřejmě rozšířilo. To jsem se zas dočetla :)
A taky se mu prý- Bedřichovi- zas dostala do ruky knížka Josefa Loschmidta, viz. wiki a jinde, který ho prý předběhl o celé čtyři roky. A kdo má snad strach, že to teda zase nezůstane doma, ten objev :)) – tak klid, on se narodil v Počernech, u K.Varů, a českému otci, zemědělci, nejdřív se nedostal na studia, pak se stal profseorem na víděnské universitě, on je takový česko-rakouský, a ví se o něm spíš díky Rakušanům.
Ale Kekulemu to zas celý upřít nemůžeme, Loschmidt prý tenkrát ještě nevyřešil tu dvojitou vazbu, či kterýho čerta.
Já mám pocit, že skoro všechno vymyslel už dřív někdo, o kom se tehdy nevědělo a dnes neučí.
On tu vazbu nevyřešil ještě ani Kekule, ale až kvantová teorie, ono se to pro jednoduchost znázorňovalo jako střídavě dvojitá a jednoduchá vazba, ale ve skutečnosti je hustota elektronů rovnoměrně rozdělená podél celého kruhu, takže se to dá představit ako 1,5 násobná vazba…
To mi připomíná, jak jsme se učili o stavbě atomu: na základce orbitaly a na střední všechno špatně, jsou to valenční vrstvy, a elektrony v nich nekrouží, ale s jistou pravděpodobností se vyskytují (teď doufám že jsem to neotočil). Přitom obojí pro běžného člověka (studenta) stejně nepředstavitelné a nepochopitelné.
Děkuji všem za Kekulého – „Kekyla“, tušil jsem, že matnou vzpomínku někdo přesně popíše a pojmenuje. Pan NavajaMM i pan Brtníkvbrlohu to pěkně rozvinuli. Tož právě se budu pokoušet povzbudit se natolik, aby se mi jeden takový vhled či kapka dostavily. Zatracená práce! :-))