Situace kolem Náhorního Karabachu


Možná je to jen můj předsudek vůči českým médiím, ale nevybavuji se, že bych v nich někde viděl tak kvalitní rozbor situace kolem Náhorního Karabachu (pokud to nevíte, protože u nás se řeší hlavně hašteření vlády s opozicí, tak Arménie s Ázerbajdžánem už jsou zase na horké nože), jako napsal pro RT prof. Paul Robinson (Renewed Azerbaijan/Armenia conflict a new threat to Russia’s delicate balancing act with key player Turkey). Nemám ani čas ani chuť to překládat, tak alespoň stručný výtah:

Kořen problémů lze hledat v tom, že po revoluci v roce 1917 dostala řada národů v tehdejším Rusku autonomii, ovšem zatímco některé dostaly vlastní sovětské republiky, jiné jen autonomní oblasti. Po rozpadu SSSR se plnohodnotné republiky vydaly cestou samostatnosti a sebeurčení, což chtěly i mnohé národy v autonomních oblastech bez vlastní republiky, ale to už byl problém, protože nové státy se nechtěly dělit. A to je i případ Náhorního Karabachu, Armény obývané enklávy v Ázerbajdžánu.

První válka o Náhorní Karabach tak vypukla hned po rozpadu SSSR v 90. letech 20. století (přesný rok jsem nenašel, situace prostě nějaký čas eskalovala, než explodovala). Tehdy vyhrála Arménie a Náhorní Karabach získal „nezávislost“ (nikdo ho neuznával a byl zcela závislý na Arménii). Ázerbajdžán se s porážkou ovšem nikdy nesmířil.

Pak byl 30 let relativní klid, až teď boje opět prudce eskalují (hlášeny jsou desítky mrtvých, Arménie mobilizuje). Co se změnilo? Ázerbajdžán zbohatl na fosilních palivech a přečíslil Arménii i v počtu obyvatelstva v poměru 10 mil. ku 3 mil. Plus se emancipuje i významný Ázerbajdžánský spojenec Turecko. Ázerbajdžán tudíž ucítil příležitost jak materiální tak morální přepsat dějiny.

Role Turecka je zcela zásadní, protože předurčuje i postoj Ruska. Rusko deklarovalo neutralitu a vyzvalo k deeskalaci, tedy de facto k zachování status quo, což je výhodné pro ruského spojence Arménii. Rusko má ovšem omezený manévrovací prostor, protože už vede s Tureckem nejméně dvě proxy války nižší intenzity v Sýrii a Libyi, zároveň ale potřebuje Turecko jako svého obchodního partnera, přitom ale nepotřebuje, ale Turecko oslabovalo jeho vliv na Kavkaze.

Klíč ke (de)eskalaci tak zřejmě drží Turecko, protože Rusko do otevřeného střetu s ním nyní nepůjde. Bude tedy zajímavé, za co Turecko s Ruskem uplatnění svého vlivu na Ázerbajdžán vyhandluje. Pokud nic handlovat nebude, znamená to, že Turecko se cítí stále silnější a otevřeně se hlásí k imperiální roli minimálně na lokální scéně. Což by mohl být pro Evropu, která s ním sousedí, dost problém.