Štítek: opera

Příhody lišky Bystroušky


Těžko říct, proč Národní divadlo zařadilo Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky do rodinného předplatného, když i v programu se píše, že dílo a není nikdy nebylo určeno pro děti. Ani muckání fořta s hospodskou (nebo kdo to byl, podle osob a obsazení se mi roli nepodařilo přesně identifikovat), ani drastická scéna v kurníku s roztrhanými slepicemi (ale krásně divadelně krvácejícími do orchestřištěa nakonec ani závěrečné zastřelení lišky Bystroušky, které některé děti obrečely (já se jim nedivím, mě ta rána z pušky také vzbudila) by ale nakonec nevadili tolik, jako že Příhody lišky Bystroušky ve srovnání s takovým Jeníčkem a Mařenkou musí být pro děti složité a odtažité (což jsou evidentně i pro některé dospělé).

Janáčkova hudba je samozřejmě nádherná, ale sám mám pochybnosti, jak moc se hodí pro operu. Například v Lišce Bystroušce je na můj vkus až moc sopránových partů, které navíc poněkud zanikaly. Za pěvecký projev zaslouží uznání snad jedině Svatopluk Sem v roli fořta. zatímco Lenka Máčiková v roli Bystroušky byla vyloženě nemastná neslaná.

Zajímavě řešená byla scéna, které se do hloubi jeviště zvyšovala a byly v ní otáčivé kruhové výřezy, které představovali proměnlivý les či liščí doupě, a v přední části z ní vyjížděla hájovna či hostinec. Jako technické řešení velmi zajímavé, ale jednu drobnou vadu to mělo: motory pohánějící výseče byly občas až příliš slyšet.

Jeníček a Mařenka


Dětská – či lépe řečeno pro děti vhodná – opera Jeníček a Mařenka ve Státní opeře Praha je čerstvé zboží (premiéra byla letos koncem dubna), ale vše nasvědčuje tomu, že bude i úspěšné a žádané. Ať už je to krásná (a chytlavá) hudba Engelberta Humperdincka (toto jméno jsem dnes viděl poprvé a když jsem si ověřoval na internetu, zda to není nějaká mystifikace, musel jsem do Googlu zadat „Engelbert Humperdinck composer“, protože prosté „Engelbert Humperdinck“ ukazovalo jen jakéhosi německého popového zpěváka; jeho hudba ale mne opravdu nadchla a donutila k zamyšlení, co vlastně rozhoduje o tom, že některý skladatel se stane „hvězdou“ a „klasikem“, zatímco o jiném nikdy nikdo s výjimkou hrstky zasvěcenců neslyšel, přestože oba tvořili kvalitní hudbu), nebo vizuálně opulentní scéna Matěje Formana a Andrey Sodomkové (mimochodem stejného tvůrčího tandemu, který stojí za rovněž vysoce ceněným a neustále vyprodaným Čarokrajem). Tvůrčí rukopis je zde sice patrný, ale to vůbec není na škodu, ostatně takové Wagnerovy opery jsou také svým způsobem na jedno brdo. A protože pohádku O perníkové chaloupce zná každý, jsou Jeníček a Mařenka přístupní a srozumitelní opravdu každému. A jelikož by to nebyl Forman, aby neměl v inscenaci nějaké extrabuřty, tak v Jeníčkovi a Mařence je i není přestávka – představení se sice přeruší, ale herci i diváci se přesunou před budovu Státní opery, kde se o přestávce koná intermezzo v podobě cirkusového představení (tatínek Jeníčka a Mařenky je totiž principál kočovného cirkusu Humperdinck (sic!)). Není běžné, aby člověk o přestávce postával na schodech před divadlem vedle představitele jedné z hlavních rolí a režiséra, ale  dnes se to stalo (dělal jsem ovšem, že ho nepoznávám, pana režiséra tedy, protože Jiřího Hájka v kostýmu principála nepoznat nešlo). Jedinou vadou na kráse (tedy vyjma plačících dětí, o kterých ale myslím, že již byla řeč v některé mých z minulých recenzí), bylo pokažené cosi, co v prvním obraze dělalo v pravidelných intervalech: „Tsssss!“, což bylo hodně rušivé a kazilo to dojem, ale pak to naštěstí přešlo a tato výtka stejně podle všeho nejde za tvůrci, ale za techniky.