Štítek: pravda

Lež se oficiálně stala pravdou


Včera napíšu o tom, že sleduji, jak se přepisují dějiny 2. světové války, a dneska se dočtu, že už byly oficiálně přepsány:

… bulharské ministerstvo zahraničí spolu s USA a dalšími devíti východoevropskými státy (včetně ČR) podepsalo 8. května deklaraci odsuzující pokusy o přepisování dějin. Konstatuje, že Rudá armáda nepřinesla východní Evropě svobodu, ale další totalitu, tentokrát sovětský komunismus.

LN: Sofie: Starosta chce odstranit pomník po vzoru Koněva

Už je to tak, porážka nacismu nic neznamená, mezi vyhlazovacími tábory, popravami, nucenými pracemi na straně jedné a frontami na banány, výjezdními doložkami a znárodňováním na straně druhé není rozdíl. Kdyby Rudá armáda nepřišla, východ Evropy by to nejspíš vůbec nepoznal.

Takto naformulováno se to nedá chápat jinak, než že třeba v našem případě se Rudá armáda v roce 1945 nestáhla a komunisté nevyhráli ve volbách, ve kterých lidé vůbec nezohlednili zkušenost Mnichova a Protektorátu.

Zůstává záhada, proč lidé rudoarmějce v květu 1945 tak nadšeně vítali? Ale ta se dá snadno vyřešit tím, že se na kytice šeříků prostě vymažou z paměti. Nebo se rudé hvězdy přemalují na bílé. Dnešní technika skýtá netušené možnosti „opravy“ historických dokumentů.

Už je to zkrátka tak, že nová Evropa potřebuje nové dějiny. Nejlépe nějaké orwellovské, kde pravda je překrucování, překrucování narovnávání a svoboda otroctví.

Už je to oficiální a zákony na ochranu nové lepší pravdy před ideozločinci a jinými zrádci jsou připravené, stačí je použít. A že se určitě nějaký ten odvážný strážce lepší pravdy v taláru, nezkažený zastaralým sovětským pojetím dějin, najde.

Jen to mi vrtá hlavou, jestli se USA a Velká Británie od toho zlého ošklivého špinavého Sovětského svazu také trochu neumazali, když s ním byli ve spolku proti Třetí říši? A proč s ním vůbec do toho spolku lezli, když byl stejný nebo ještě horší, než ona? Že by to tehdy nevěděli a zjistili jsme to z pohodlí a bezpeční míru a 80 let distance až my dnes? Ale co už. Kdo se moc ptá, moc se dozví, a já si vůbec nejsem jistý, že chci právě tohle vědět. Trochu té naivní víry v pravdu si musím nechat, abych to v tomhle prolhaném světě dokázal nějak doklepat.

A pro mě zůstává pravdou, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila a co se stalo v roce 1968 s tím vůbec nesouvisí, stejně jako to, že přes všechny chyby bylo těch 40 let komunistické totality 100x lepší, než nacistická okupace, o čemž svědčí už jenom to, kolik nás tu pořád je a v jaké jsme materiální i morální kondici.

Paměť je věc ošemetná


Poznámky inspirované novinovým rozhovorem s Elizabeth Loftusovou.

Myslíte si, že stokrát opakovaná lež se nemůže stát pravdou, že jednou vidět je lepší, než dvakrát přečíst, nebo že pamětníci a očití svědci jsou nejlepším zdrojem? Pak jste naivní. Lidská paměť není neměnným záznamem objektivní skutečnosti, paměť se mění, lze ji měnit cíleně a člověk si někdy vzpomíná i na to, co se nestalo. A to i v případě zdravých lidí, kteří netrpí žádnou z forem poruchy paměti či demence. A není to chyba, je to vlastnost, takto lidská paměť prostě funguje.

Paměť se neustále se mění, přepisuje, přizpůsobuje se aktuální situaci. I když jsme nějakou událost osobně zažili, jsme postupem času konfrontováni s jinými lidmi a jejich vzpomínkami, s fabulacemi v novinách, čteme knihy, sledujeme dokumenty a obecně přicházíme do styku informacemi (i dezinformacemi) o této události, a to všechno má vliv na naši paměť, která se upravuje, aby byla v souladu s momentální zkušeností, s tím co, se nám momentálně jeví jako realita, a s tím, čemu jsme se rozhodli důvěřovat.

Paměť neuchovává objektivní záznam reality, ale otisk subjektivní reflexe. Pokud si například shodou okolností či záměrnou manipulací myslíme, že jsme byli svědky nějaké události, která se ve skutečnosti nestala (smluvení herci například začnou jednat, jako kdyby se střílelo, i když nikdo nevystřelil), v naší paměti je tato událost přesto reálná a dokonce si vykonstruujeme i potřebné detaily.

Představte si že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti. Pokud otázku položím dobře, začnete přemýšlet o značce kabátu, na kterou se ptám, a hnědou barvu si váš mozek uloží jako nesporný fakt. I když byl ve skutečnosti zelený. Zatímco vy si budete myslet, že mě zajímá nějaká přihlouplá značka, a budete se namáhat vzpomínám, jaká vlastně byla, já vám podsunu informaci o hnědé barvě.

Jinak řečeno, naše vzpomínky na minulost a na to, jak jsme v minulosti jednali, jsou při každé rekonstrukci překreslovány podle toho, jak se slučují či neslučují s tím, co si myslíme ve chvíli, kdy vzpomínáme. Tak je nostalgie spojována s minulostí, když ale člověk „vzpomíná“ na to, že kdysi bylo lépe, vypovídá to ve skutečnosti o tom, že mu něco podstatného chybí tady a teď.