„Zanechte naděje, kdo vstupujete,“ stojí psáno nad branou pekla, alespoň dle básníka Danteho. Stejně dobře by to ale mohlo stát i nad vchodem do domova důchodců. A nad vchod do Alzheimer centra nic vhodnějšího snad ani neexistuje. Byl jsem teď v jednom takovém na návštěvě a jsem z toho v šoku ještě teď. Stokrát o tom může člověk číst, ale dokud to nevidí na vlastní oči, nemá ani potuchy, o čem to vlastně čte. Ta koncentrace apatie, bezmoci a bezčasí je děsivá. Ti nejčilejší z klientů připomínají zombie, ti méně čilí mrtvoly. Přitom materiálně je o ně podle všeho postaráno dobře, personál je milý a pozorný, jen z těch lidí nezbylo nic než těla, která duch dávno opustil. Těla, která jsou v takovém bezčasí, že by mě nepřekvapilo ani kdyby zemřela ještě dnes, ani kdyby žila ještě roky. Ani nevím, proč to píšu, snad abych se z toho zážitku vypsal, protože stěžovat si vlastně není na co, tohle se současným asociálním režimem příliš nesouvisí (snad jen nepřímo, až likvidace sociálních a pečovatelských služeb přivodí devastaci těch, kteří se pokusí – pokud nebudou státem donuceni – se o své bezmocné příbuzné postarat sami, tak je taková péče časově i psychicky náročná) a nevidím ani nic, co by se s tím dalo dělat. Léky ne to nejsou a dotyční, kteří absolutně pozbyli veškerý náhled na svoji nemoc, nejspíš ani netrpí, utrpení je to „jen“ pro jejich okolí, takže jakékoliv úvahy o euthanasii jsou zcela mimo mísu. Člověk musí nutně obdivovat personál domova, že to zvládá. A nutně se musí zamyslet nad tím, jestli pro něj samotného existuje nějaká naděje? Každopádně v domově nejen, že už žádná není, takový domov dokáže vysát i tu, kterou jste si s sebou přinesli. Až někdy do takového zařízení půjdete, raději zanechte svoji naději přede dveřmi, ať o ni nepřijdete.