Manifest radikála

Někdejší předseda Zelených Matěj Stropnický se nyní se stranou rozešel a učinil tak formou manifestu, který nelze nazvat jinak, než manifest radiála. Je to na dnešní zkrotlé časy sympatický počin hraničící s odvahou šílence (což si sám uvědomuje, když na konci píše: „Překonat nedůvěru a strpět posměch bude těžké a pravděpodobnější je, že se mi to nepovede. Že se u toho umažu, je zároveň jisté. Proto ale opouštím salon a odcházím do hampejzů. Nyní jsem tedy prokletý.“), který ovšem právě proto klade jednu dost zásadní otázku: Je to opravdu manifest radikála? Nejsme jenom už tak zhýčkaní, zlenivělí a systémem zpacifikovaní, že nám to jako radikální připadá, přitom je to ve skutečnosti krotké a konformní? Každopádně má hoch pravdu: Nic se nezmění, dokud pro nás bude zachování systému důležitější, než jeho změna. Nic se nezmění, dokud alespoň někteří z nás nevystoupí z konformní zóny a nezačnou myslet v intencích liberální demokracie nemyslitelné. První krok by mohl vypadat třeba právě takhle. I když od autora je to možná jen svého druhu narcistní póza, někdo by ho mohl a měl vzít za slovo.

Odcházím, protože jsem poznal na vlastní kůži a v mnoha opakujících se situacích limity liberálního prostředí i to, že jsou zelení jeho pevnou součástí.
Nejsem liberál, ani levicový liberál. Liberálové jsou nespokojeni jen ve svém volném čase.
Jenomže já současný světový, ale i český, a dokonce třeba i jen žižkovský pořádek považuji za natolik nespravedlivý a utlačivý, že ho nedokážu a ani nechci hájit proti hněvu lidí ani v podobě obrany demokracie. Nespokojenost je tak velká a zároveň tak nenapravitelná, že lidé své elity jen vyměňují, aniž se cokoli podstatného mění.
Zjistil jsem ale, že většina hnutí nemá tentýž cíl. Že je ochotno se spokojit s mnohem menším málem. A pozvolna mi docházelo, že aby dosáhlo aspoň toho mála, musí se opírat o podporu té části veřejnosti, které ve skutečnosti o velké změny nejde, které vyhovují majetkové i příjmové nerovnosti, a která je součástí a nejpevnější oporou systému, o jehož odstranění nepřestávám usilovat.
S liberály jsem poznal, že je možné řešit dílčí problémy, s podmínkou nedotknutelnosti problému základního.
Proto hledám spojence jiné, takové, kteří logiku systému popírají, kteří jej negují, protože se na nich systém živí, z nich roste a tvoří své rozpory včetně ničení planety; hledám takové spojence, kteří nespravedlnost systému zakoušejí svými životy.
Nechci už stát na straně mocenských, finančních, majetkových a intelektuálních elit ani s odůvodněním, že udělám všechno pro to, aby záchrana planety — před nimi samými — dále nezhoršila životní podmínky ostatních. A není to malověrnost — nechci se na tom podvodu podílet.

PRISMatem civilizace

Jak je to dlouho, co budil veřejné pohoršení Echelon, zařízení USA na sledování a odposlouchávání telekomunikačního provozu? Deset patnáct let, protože tehdy šlo o telefony a emaily a chaty nikdo neřešil? Mediální a lidsko-právní psi se vyštěkali a karavana amerických tajných služeb vesele šmírovala svět dál, až teď „praskl“ program PRISM a na světě je ten samý skandál v nových šatech – systematické sledování elektronické komunikace provozované vládou USA ve spolupráci s předními technologickými korporacemi jako Google, Skype, Microsoft… A svět se diví a pohoršuje a kde kdo ptá: „Jak je to možné? Jak si to mohou dovolit?“ A ptá se zcela špatně, protože ta správná otázka zní: „Čemu se divíte? Co jste čekali?“

Pokračovat ve čtení „PRISMatem civilizace“ →

Zaslepenost vlastnictvím

Dobrou ukázkou toho, jak koncept superiority vlastnictví determinuje a omezuje množinu přípustných řešení, nabízí noticka Pravidla NASA možná pomohou zachovat a chránit lunární minulost v posledním čísle NG, která se týká ochrany památek (stopy v prachu, vlajky, přístroje), které na Měsíci zanechaly mise Apollo:

To vše by případně mohli poškodit budoucí výzkumníci. Oficiální ochrana těchto míst v rámci UNESCO nepřichází v úvahu, jelikož Měsíc nemá žádného vlastníka.

Za likvidační hrozbu je zde dogmaticky označováno něco, co je ve skutečnosti jedinečnou příležitostí – absence vlastníka. Nemá-li totiž Měsíc žádného vlastníka, znamená to, že neexistuje nikdo, kdo by mohl chtít dovést své vlastnické právo – tedy absolutní panství nad předmětem vlastnictví – až do krajnosti, jíž je zničení věci, protože i to patří k právům vlastníka. Absence vlastníka neznamená, že si s danou věcí může kdokoliv dělat cokoliv, v takovém případě by totiž jako vlastník vystupoval každý, absence vlastníka znamená, že s danou věcí nemůže dělat nikdo nic, rozhodně ne bez konsensu s ostatními, kteří na dané věci mohou mít zájem. Dokud nebude Měsíc soukromý, je před lidmi v bezpečí. Největší nebezpečí pro něj plyne z toho, že jak je vidět, lidé neumějí uvažovat jinak, než v intencích vlastnického systému.