Tagged: voda

Právo na vodu


V uplynulém týdnu vyvolala pobouření zpráva, že lidé i firmy se budou muset dělit o své studny nebo rybníky s celou obcí. Jak k tomu chudák kdo má přijde, že by se měl dělit s někým, kdo nemá? Ta zpráva je zajímavá hned ze dvou důvodů:

Tím prvním je přístup úředníků, kteří jakýkoliv problém chtějí hned řešit novým ad hoc zákonem, aniž by hledali způsob, jak využít zákony stávají, v tomto případě zákony o krizovém řízení, bezpečnosti státu etc, které všechny znají povinnost právnických i fyzických osob v případě vyhlášeného stavu nebezpečí, nouze či ohrožení – a fatální sucho takovým stavem, stejně jako povodeň či požár, jistě je – poskytnout prostředky (věcné či práci) k řešení situace. A soudě podle paniky, již propukla kolem toho, že by lidem měla přibýt nová zákonná povinnost, to nedochází ani veřejnosti, a to ani té jinak poměrně poučené.

Tím druhým a mnohem podstatnějším důvodem je však názorná ukázka toho, jak lidé přemýšlí: u nikoho z těch, co reagovali, jsem totiž nezaznamenal ani stín pochybností, že to budou oni, kdo bude tu vodu mít a komu ji budou chtít stát a sousedé „ukrást“. Nikoho ani na okamžik nenapadlo, že by to mohli být oni, kdo zůstane bez vody a existenčně závislý na sousedovi, který vodu má. Nikdo z nich nenapsal, že pokud by o vodu měl přijít on, tiše a pokorně zahyne i se svou rodinou, hlavně když „majetek“ souseda zůstane nedotčený. A nikdo také nepsal nic o tom, jestli se bude s uspokojením dívat na to, jak kousek od „jeho“ vody umírají druzí žízní, nebo jestli se někam schová, aby se na ty trapné scény, které budou jeho méněcenní sousedé nejspíš předvádět, nemusel dívat. Nikdo se také nezamyslel nad tím, jak bude chtít tu „svoji“ vodu bránit proti lidem, kteří nemohou nic ztratit, jenom získat, a jestli je tak zásadový, že se už z principu o vodu i všechno ostatní raději rozdělí se žoldáky, které si bude muset najmout na její hlídání, než se sousedy. A to nemluvím o tom, že pokud by k takové situaci došlo, tak by nastal stav tzv. krajní nouze, kdy trestnost činů jinak trestných zaniká, takže žádná krádež by se nekonala, ani kdyby si sousedi pro tu vodu i přes nesouhlas „majitele“ přišli.

Lidé si podle všeho zkrátka nedokáží představit situaci skutečné nouze,, kdy by voda či jiný fundamentální předpoklad přežití chyběla reálně, a ne jen ekonomicky, stejně jako si nedokáží představit sami sebe jako ty méně šťastné a závislé na lidskosti svých bližních. Přitom skutečnost, že vám vyschne studna, nijak nesouvisí s tím, jestli jste se dobře učili a kolik vyděláváte. Zatím byl vody dostatek a nebylo třeba to řešit, ale to se může změnit (a nejspíš už se to i mění) a jako společnost bychom proto měli začít promýšlet a připravovat takový přístup k vodě, jaký máme ke vzduchu. Rozhodně ne naopak!.

Reklamy

Dejvická kyselka


O lapálii s vodou v pražských Dejvicích už ví asi každý, kdo neví, může nahlédnout třeba sem. Je to jistě nemilé, ale hlavní problém s vodou v Praze není jedna havárie, jakkoliv je nepříjemná a nebezpečná, ba dokonce ani zastaralost pražské vodovodní sítě, nýbrž něco, okolo čeho mainstreamové články chodí jako okolo horké kaše a co když už zmíní, tak jenom v náznaku a rozhodně to nijak nerozvádějí, totiž skutečnost, že dodávka pitné vody v Praze není veřejná služba, ale soukromý byznys, a jejím účelem tudíž není zajištění pitné vody pro obyvatele, ale generování zisku pro soukromý kapitál (že zahraniční, to snad není třeba dodávat). Jakákoliv údržba a rozvoj sítě pak samozřejmě představují další náklady, které zbytečně snižují zisk. V Praze – ale nejenom v Praze, toto je pattern používaný napříč celou republikou – je to pak „vylepšeno“ ještě tím, že vodárenská společnost Veolia vodovodní infrastrukturu nevlastní, ale jenom na ní vydělává, infrastruktura je vlastnictví „neviditelné“ veřejné společnosti Pražská vodohospodářská společnost (PVS), která je za její údržbu zodpovědná (blíže viz zde). Veolia tedy inkasuje, ale investovat nemusí a nemůže. Lze tedy dovodit, že náhrady škody, zejména provozovatelům restaurací, které Veolia bez reptání slibuje, bude chtít refundovat od vlastníka infrastruktury, na jehož majetku k havárii došlo. Rád bych se mýlil, ale s největší pravděpodobností to dopadne tak, že škody zaplatí přímo (v ceně vody) či nepřímo (v poklesu hodnoty veřejného majetku) Pražené a Veolia vysmátá a napakovaná odejde středem. Kdyby zisky z prodeje vody v Praze v Praze i zůstávaly, bylo by i více peněz na údržbu a rozvoj sítě a pravděpodobnost havárií, jako je ta aktuální v Dejvicích, by byla nižší. Jenže to by chtělo myslet v úplně jiných kategoriích, než jsou privatizace a zisk.