V čísle 4/6 časopisu Dějiny a současnost je článek od předního českého historika Dušana Třeštíka, který se nebezpečně dotýká samé podstaty našeho současného režimu a ukazuje na jedno z našich moderních tabu. Takže podstoupím riziko žaloby na porušení autorského zákona a část článku sem přepíšu, aby i ti, co nečtou Dějiny a současnost, měli o čem přemýšlet.
Svoboda víry, svědomí a vyznání je tak samozřejmou součástní moderní demokracie, že nás ani nenapadne o ní uvažovat. Řekneme-li to ale jinak, tvrdíme-li, že náboženství je soukromou záležitostí jednoho kažého občana, do které nikomu, především státu, nic není, což je totéž, cítíme, že to tak úplně totéž není. Proč ve většině evropských států platíme ze svých daní jiným občanům jejich soukromé náboženství, když nám do něho přece nic není? A naopak, proč si oni – proti zdravému rozumu – myslí, že je to naše povinnost? Tady je odpověď zřejmá, i když vlastně nikdy nepřiznaná: náboženství, zejména monoteistické, jako je naše křesťanství nebo islám, je ze své podstaty neslučitelné s moderní liberární svobodou. Nevyžaduje totiž svobodu, ale poslušnost, bezvýhradné oddání se Bohu. (…)
Dodám svoji interpretaci: Monoteistické náboženství tedy vyžaduje poslušnost od všech, i od těch, kteří v Boha nevěří. Protože Bůh je všude a ve všem, je konec i počátek, pouhá nevíra nemůže nic změnit na tom, že Bůh má na absolutní poslušnost nárok a smí ji vyžadovat na všech, i na těch, kteří v něj nevěří.
Tribun 
Pro mě je církev důležitá asi jako zahrádkáři. Taky nevím, proč mám její provoz – totiž náboženství jiných – platit ze svých daní. Církev nekoná nic užitečného pro celou společnost, co by za ni a lépe nedělaly státní instituce, které smysl platit má.