Antonio Lobo Antunes, Jidášova díra, Mladá fronta 2002. Monolog – zpověď muže chyceného do pasti mezi vlastní lhostejnost, fašistickou diktaturu tajnou policii PIDE.
Někdy mám pocit, že dnešní doba, posedlá vymítáním ďábla komunismu, zapomíná na hrůzy diktatur pravicových, tím spíše, seděla-li nám tato diktatura takříkajíc za krkem. Nebo vám snad připadá Portugalsko jako vzdálená a exotická země, něco jako Chile? Ale ne, je to Portugalsko, Salazarovo Portugalsko, ve kterém se děj Jidášovy díry" odehrává. Pokud je Francovo Španělsko pro průměrného Čecha jeden odstavec v učebnici dějepisu, Salazarovo Portugalsko je již skutečně pouze pro zasvěcené. Přitom kontinent je stejný – Evropa a čas také – druhá polovina 20. století. Válka skončila, nacisté se stáhli do svých ulit, kde čekají na čas svého návratu a Evropa si užívá mír. Monstrózní rozměr nacistického běsnění jako by smazal význam a závažnost diktatur, které sice nechal daleko za sebou co se rozsahu týče, které si sním však nic nezadají co brutality týče.
Takové je i Salazarovo Portugalsko v očích hlavního hrdiny Jidášovy díry" a takové zůstane po jejím přečtení i v mých očích. Kdysi náhodně zachycená zmínka o fašistické diktatuře v Portugalsku v 2. pol. 20. století v mé mysli najednou ožila s děsivou naléhavostí. A nezáleží přitom na tom, že se příběh geograficky odehrává v africké Angole, mentálně a morálně je to fašistické Portugalsko, pouze přenesené do jiné země. Do země, která měla tu neskutečnou smůlu, že si ji Portugalci vybrali za svoji kolonii, na které celému světu, a sami sobě především, dokážou, že oni jsou Vládci a Dobyvatelé, jejichž vůle je Zákon. Stejně hloupá a slepá ješitnost jako v případě Vilémovského Německa s jeho směšně urputnou snahou zařadit se po bok velmocí tím, že si pořídí kolonie. A stejně tragické důsledky se stejně devastujícím dopadem na morálku dobyvatelů i poražených.
Myslíte si, že příběh války, násilí a zvůle by se mohl odehrát kdekoliv a s politickou orientací Portugalského vůbec nesouvisí. Jenže co jiného než zvůle a násilí je pravicová diktatura? Právě proto je tehdejší portugalský režim pro běh událostí klíčový, protože nikde jinde než ve fašistických diktaturách není tak velký rozdíl mezi pány a poddanými, nikde jinde nemá vrchnost takovou moc. A hlavně – nikde jinde není tak snadné ochránit vlastní život a statky kolaborací, poslušnou spoluprací s mocí, spoluprací bez otázek, bez váhání, bez ohledů na lidská práva a bez pochybností o tom, co je správné s co nikoliv. Splnit rozkaz – to povznáší a osvobozuje.
A tak se hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě ocitá kdesi v Angole, aby tam pro větší slávu Portugalska látal roztrhaná těla svých soudruhů ve zbrani. Má totiž to pochybné štěstí, že je lékař a proto je jeho úkolem zadržovat zmařené životy v bezcenných a poničených tělech. Zdánlivá výhoda, protože se jenom zřídka stává cílem nepřátelských kulek. Má tak větší naději na přežití. Za to se musí dívat, jak zbytečně a ošklivě umírají jeho soudruzi, jak v prachu a blátě (to podle ročního období) Angoly mizí vše, co by kdekoliv jinde ještě mělo cenu. Možná i v té Angole, být jenom o něco výš na společenském žebříčku, někde ve štábu, někde tam, kde se smrt přivolává, ale kde se neumírá, tam mezi pány, pro které je portugalský voják stejně obtížný hmyz, jako černý domorodec.
Již dávno vzal Salazara čert. Portugalci si hrají na demokracii a usilovně zapomínají. I náš hlavní hrdina by rád zapomněl, ale děsivé vzpomínky, živené vědomím vlastního selhání a znovu a znovu rozněcované vzpomínkami na ženu a dceru, které měl tak rád a přesto s nimi nedokázal po angolské zkušenosti žít, mu nedají zapomenout. A tak sedí v Lisabonském baru, propíjí se nocí a snaží se přesvědčit ženu, která se toho večera stala jeho náhodnou obětí, že ač žít již nedokáže, pomilovat ženu ještě nezapomněl. Nakonec uspěje a odvede si ženu do svého bytu. Známost na jednu noc, čistě účelová známost, jejíž cílem je sex bez závazků. Ví to on a ví to i ta žena, proto s ním jde. Přesto se nad ránem pokusí přeměnit nahodilý vztah v něco trvalejšího. Poslední zoufalý pokus chytit se života, nebo jen rituál?
Jeho život semlelo Portugalsko. Vzalo si to cenné a jemu nechalo odpad. Snad se mohl i bránit, ale to by musel vědět, že je ohrožen. Jenže tradice zavazuje. Jak se vzepřít rodinné vojenské tradici hrdinů? A proč, když je vám vlastně všechno jedno? To už se tak někdy stává, že se vám přihodí studium na vysoké škole. Pak se vám přihodí, že jste doktor, pak se přihodí, že vás jako vojenského lékaře pošlou do Angoly a pak se vám přihodí, že začnete chápat, ale to už je pozdě cokoliv měnit. Pochopíte, že vaše upřímné city pro Portugalsko jsou jenom k smíchu těm, kteří vás poslali za něj bojovat, protože ve skutečnosti nebojujete za vlast, ale za sobecké zájmy vládnoucí kliky a láska k vlasti je pouze způsob, jak vás lapit a důvod proč vám dávat nižší žold. Přece nejste nájemní voják, ale vlastenec. Pochopíte, že máte blíž k těm černochům, jež zabíjíte, než k těm, kteří vám rozkazují zabíjet. Jenže čas vrátit nelze. Už jste v Angole a nezbývá vám než čekat, až si páni vzpomenou a odvezou vás zpět do Portugalska. Jestli-si vzpomenou. A slibovat si, že až zase přijdou, začnou vám mazat vlastenecký med kolem huby a volat vás do boje za Portugalsko, že už budete vědět, jak jim odpovědět: Nasrat!"
�
Tribun 