Čas strávený nad povídkou Sám (1. díl, 2.díl, 3.díl) rozhodně není promarněný, Naopak, je to čas velmi dobře využitý.
«Někdy je dobré nechat ostatní, aby dělali, co umí, i kdyby měli selhat. Ještě pořád to totiž může být lepší, než když si všechno uděláš sám byť správně.»
Tribun 
TribuneZajímavé čtení.Dobré k zamyšlení.Jen nějak postrádám autora.
Tak v tom vám nepomůžu, Venkovane, já autora neznám.Ano, je to zcela jistě ten chlapík, co to publikoval, ale kdo to je, to nemohu sloužit.
Venkovane …http://svetluvstric.xhost.cz…html … to je o autorovi, a nelze z toho mít radost.
Nerozumím, GeoNe?Ne že by to, co o sobě autor píše, byl důvod k nějaké frenetické radosti, ale není to ani důvod ke smutku. Jenže ta vaše poznámka právě tak působí.
Tribune …dal jsem tam ten odkaz výše jen proto, že Venkovan snad minul toto info autora o sobě samotném. Tento „sebepopis“ je jistě žádoucí a chvályhodný … ne-li nezbytný = těžko se totiž čte něco, když člověk „nezná“ autora … ale opravdu ve mě radost nevyvolává.Proč? Chcete to vědět?Protože „zde“ (tedy i odkázané povídce) převažuje „reflektovaný“ smutek … na čímkoliv ostatním – a „náznak“ jakéhosi zvláštního defenzivního „optimismu“ na konci to opravdu nemůže zachránit – pocit smutku, a to vlastně velmi „moderně banálního“ (bez jakékoli urážky – do háje člověk se musí pořád omlouvat :/ …), stále zůstává.***:)… víte, když někdo o sobě „chlubivě“ napíše, že:“Autorovi textů na tomto blogu je 31 let, narodil se v Praze, nechápe zcela význam slova ontický a připadá mu hrozně sexy mluvit o sobě ve třetí osobě, protože má pocit, že to celé věci dodává na světovosti.“… tak je to opravdu velmi smutné – pro mě určitě. Skutečnost, že dotyčný nechápe význam slova „ontický“, pro představuje jenom další hromádku znovu opakované hovorové práce – nehledě na to, že netuším, co by mi člověk, který fakt-nechápe obsahy tohoto vcelku snadného a jednoduchého pojmu, mohli jakkoliv sdělit.A to, že mu připadá „sexy“ mluvit o sobě ve třetí osobě svědčí o tom, že se dotyčný … opět k mému smutku … potácí na pokraji „duševní choroby“, protože „normální“ člověk o sobě mluví v osobě první, jiného-druhého oslovuje v osobě druhé … a teprve ty, které „má objektivně“ … jakožto „cosi“, „co“ se … docela onticky … „někde vyskytuje“ (ale případně i jakožto bytost … existuje – i když opět onticky) – oslovuje a vyslovuje v osobě třetí. Určitě: … ona „duševní choroba“ nemusí být, a pravděpodobně ani není, jeho „individuální chorobou“ – spíše jde o úkaz naší sdílené „choroby“, která může dostat kulturní, a tedy třeba i literární, „výraz“ = vyslovení. Byly a jsou všelijaké kulturně-umělecké „směry“ a „styly“, které naše „choroby“ tematizují a oslovují, aby je …… ukázaly (!)… ale toto ukázání, tato hovorová „fenomenalizace choroby“, může mít opravdu velmi různé motivace a účely. I mnozí „duševně nemocní“ velmi „rádi“ ukazují svou „chorobu“ … a v tomto ukazování (se)velmi často spadá v jedno s její „podstatou“ – „nemocní“, a to i nemocní „fyzicky“, se zpravidla, tak či onak, se svou „chorobou“ identifikují … činí jí „součástí sebe“, a pak s níž „živě pracují“. Jistě toto „chlubení“ a instrumentalizace choroby či zmrzačení tělesného není u nás tak často „k vidění“ – avšak v ukazování svých „chorob duševních“ a kulturních jsme „přeborníci“. :/***Kdepak Tribune – nic nijak nechci autorovi „vyčítat“ … toho jsem dalek. Víte, pro mě osobně je „náš život“ našem pobývání v našem sdíleném pseudo-„světě“ velmi často a pravidelně „procházkou“ lékaře po leproserii či ledabyle stlučené táborové nemocnici zmítané malárií. To není nijaké „vyvyšování“ – to je kletba „profese“, a tedy jde spíše o handicap – ono totiž neplatí to, že lékař nemůže trpět toutéž chorobou, kterou se pokouší léčit = opak může být pravidlem – budete-li se v tropech dvacet let, a to ve velmi nuzných podmínkách a s minimálními prostředky, snažit léčit malárii, tak je velmi pravděpodobné, že tato horečka se stane i „Vaší“. I nemoci jsou „živé“ – „dědíme“ je a „předáváme“ …
… znáte to z Vonnegutovy "Kolíbky":40. Dům naděje a milosrdenstvíNáhodou se stalo – „jak bylo souzeno se stát,“ řekl by Bokonon – že jsem byl pověřen jistým časopisem, abych napsal reportáž ze San Lorenza. Neměla to být reportáž ani o ‚Papá‘ Monzanovi, ani o Frankovi. Měla být o Julianu Castlovi, americkém cukrovém milionáři, který se ve věku čtyřiceti let rozhodl následovat příkladu dr. Alberta Schweitzera, založit v džungli bezplatnou nemocnici a zasvětit svůj život nuznému lidu jiné rasy.Castlova nemocnice se jmenovala Dům naděje a milosrdenství v džungli. Ta džungle se nacházela mezi divokými kávovníky na severním svahu hory McCabeho.Když jsem odlétal do San Lorenza, bylo Julianu Castlovi šedesát let.Po dvacet let žil zcela nesobecky.Ve svých sobeckých časech býval znám čtenářům bulvárního tisku stejně dobře jako Tommy Manville, Adolf Hitler, Benito Mussolini a Barbara Huttonová. Jeho sláva spočívala ve smilstvu, alkoholismu, bezohledné jízdě a neproplácení směnek. Míval oslňující talent, jak rozházet milióny, aniž přispěl do pokladnice lidstva čímkoli jiným než mrzutostmi. Byl pětkrát ženat, zplodil jediného syna.Tento jediný syn, Philip Castle, byl ředitelem a majitelem hotelu, v němž jsem se hodlal ubytovat. Hotel se jmenoval Casa Mona a jmenoval se tak po Moně Aamonsové-Monzanové, plavovlasé černošce na obálce přílohy newyorských Sunday Times. Casa Mona byl zbrusu nový hotel; byla to jedna ze tří nových budov v pozadí Monina portrétu na obálce přílohy.Jestliže jsem necítil, že by mne do San Lorenza nesly záměruplné mořské vlnky, cítil jsem, že mne tam nese láska. Fata morgana, omamný přelud slastí, že budu milován Monou Aamonsovou-Monzanovou, se stala obrovskou hnací silou mého bezvýznamného života. Domníval jsem se, že tato žena by mne mohla učinit daleko šťastnějším, než se to až dosud podařilo kterékoli jiné.73. Černá smrtKdyž jsem se vrátil do svého pokoje, zastihl jsem tam Philipa Castla – mozaikáře, dějepisce, rejstříkáře své vlastní knihy, pinďoura a hoteliéra, jak mi instaluje do koupelny roli toaletního papíru.“Mockrát vám děkuju.“ řekl jsem.“Jste upřímně vítaným hostem.““Tomuhle tedy říkám hotel se zlatým srdcem. Kolikpak hoteliérů by projevilo tak osobní zájem o pohodlí svého hosta?““Kolik hoteliérů má jen jednoho hosta?““Měl jste tři.““Bejvávalo.““Snad mi do toho nic není, ale nedokážu dost dobře pochopit, jak člověka vašich zájmů a nadání může přitahovat hoteliérství.“Rozpačitě stáhl obočí. „Nechovám se ke svým hostům tak, jak bych měl, co?““Znal jsem několik lidí z cornellské hotelové školy a nemohu se ubránit dojmu, že by s Crosbyovými jednali poněkud odlišným způsobem.“Truchlivě přikývl. „Já vím, já vím.“ Bezmocně rozhodil paže. „Čert mě vem, jestli vůbec vím, proč jsem tenhle hotel postavil – počítám, že to má něco společného s celým mým životem. Pořád být něčím zaměstnaný, nepropadat osamělosti.“ Potřásl hlavou. „Měl jsem na vybranou: stát se poustevníkem, nebo si otevřít hotel – nic jiného mi nezbývalo.““Nevyrůstal jste snad v otcově nemocnici?““Pravdaže. Vyrůstal jsem tam společně s Monou.““No a nejste někdy v pokušení naložit se svým životem tak, jako s ním naložil váš otec?“Mladý Castle se teskně usmál, ale přímé odpovědi se vyhnul. „Je to podivný člověk. Tedy otec,“ dodal. „Myslím, že se vám bude líbit.““Počítám že ano. Tak nesobeckých lidí, jako je on, je věru málo.““Jednou,“ řekl Castle, „to mi bylo asi patnáct, vypukla nedaleko ostrova vzpoura na řecké lodi, plující z Hongkongu do Havany s nákladem proutěného nábytku. Vzbouřenci se zmocnili lodi, ale nevěděli, jak ji řídit, a ztroskotali s ní na skaliskách poblíž zámku ‚Papá‘ Monzany. Všichni kromě krys se utopili. Krysy a proutěný nábytek vyvrhlo moře na břeh.“Zdálo se, že tím je příběh u konce, ale nebyl jsem si tak docela jist. „A dál?““A tak někteří přišli zadarmo k nábytku, a druzí zase k dýmějovému moru. V otcově nemocnici zemřelo v deseti dnech čtrnáct set lidí. Viděl jste někoho umírat na dýmějový mor?““To neštěstí mi nebylo dopřáno.““Mízní žlázy ve slabinách a v podpaží zduří do velikosti grapefruitu.““Tomu docela věřím.““Tělo po smrti zčerná – v případě San Lorenza na nejčernější uhel Newcastlu. Když se mor plně rozběsnil, vypadalo to v Domě naděje a milosrdenství v džungli jako v Osvětimi nebo Buchenwaldu. Haldy mrtvol se kupily do takové výše a šíře, že buldozer, který je měl shrnovat do společného hrobu, uvízl a nemohl se hnout. Otec pracoval celé dny beze spánku; pracoval nejen beze spánku, ale pracoval taky bez výsledku. Moc lidí nezachránil.“Castlovo hrůzostrašné vyprávění přerušilo zařinčení mého telefonu.“Pane na nebi,“ řekl Castle, „to jsem ani nevěděl, ze telefony jsou už zapojeny.“ Zdvihl jsem sluchátko. „Haló?“ Volal mne generálmajor Franklin Hoenikker. Jeho hlas zněl udýchaně a k smrti vyděšeně. „Poslouchejte! Musíte okamžitě přijet do mého bytu. Musíme si spolu promluvit. Může to mít ohromný význam pro celý váš další život!““Nemohl byste mi aspoň naznačit, o co jde?““Do telefonu ne, do telefonu ne. Přijeďte do mého domu. A přijeďte okamžitě! Prosím vás!““Tak dobře.““Věřte, že si z vás nedělám legraci. Jde skutečně o nesmírně důležitou věc ve vašem životě. O tu vůbec nejdůležitější, jaká vás kdy potkala.“ Zavěsil. „Co se děje?“ zeptal se Castle. „Nemám nejmenší potuchy. Frank Hoenikker chce se mnou okamžitě mluvit.““Nikam nespěchejte. To chce klid. Je to pitomec.““Prý je to důležité.““Jak ten může vědět, co je důležité? Vyřežu vám z banánu daleko lepšího panáka.““Tak mi tedy dopovězte ten váš příběh.““Kde jsem přestal?““Dýmějový mor. Buldozer uvízl v mrtvolách.““Ach ano. Jedné bezesné noci jsem tedy pracoval společně s otcem. Mohli jsme jen chodit a hledat nějakého živého pacienta, který by se dal léčit. Od postele k posteli jsme nacházeli samé mrtvé.A najednou se otec rozchechtal,“ pokračoval Castle.“Nedokázal přestat. S baterkou v ruce vyšel do noci. A pořád se chechtal. Světlo jeho baterky tancovalo po hromadách mrtvol. Pak mi položil ruku na hlavu a víte, co mi ten báječný člověk řekl?“ zeptal se Castle.“To nevím.““ ‚Synu,‘ řekl mi otec, ‚tohle všechno bude jednou tvoje.‘ „
GeoNedík za navedení na autora.Je mladý a možná trochu mlží a blafuje.
Venkovane …… věk by jistě nevadil – ovšem „mlžení“ a „blafování“ … k tomuto věku trochu nesednoucí (hegot – „kdy“ vlastně čekat takové „vlastnosti“, že ano? :) … by už vadit mohlo. Ale abychom byli spravedliví – snad se k tomu můžeme dostat později, až bude trochu více času, kterého nyní-stále nemám moc.
Tak jsem se chtěl připovzdělata hledal jsem, co to vlastně znamená „ontický“. A co jsme nenašel: „jsoucí v souladu s bytím, odpovídající bytí“ (http://slovnik-cizich-slov.abz.cz…). Ovšem dále se tam praví: „definici formuloval uživatel Engeor“, což je autor odkazované povídky Sám. Takže Engeor kecá. Jak Kréťan :-)
Engor nijak "nekecá" …Engor se jednoduše mýlí – a mýlit se můžeme všichni. Pojem takzvané „ontologické diference“, je v zásadě snadný, ale pod zatížením (a i přes něj) tisíciletého metafyzického myšlení a mluvení často obtížně pochopitelný a „přijatelný“.“Ontický“ = „nitrosvětský“ – oproti „ontologickému“, které „ontické“ … „zakládá“ – „ontické“ je určité-„individuální“ … „jsoucno“ (TODE TI = „toto zde“ = fenomén = TO ON = TO FAINOMENON), se kterým se ve světě setkáváme – „ontologické“ je pak „tím“, „co“ vůbec „dovoluje“ „jsoucnu“ … „být“ (ukázat se), a to jak v jeho „co-bytí“, tak v jeho „že-bytí“, tak i v jeho „jak-bytí“ – v evropské metafyzické tradici se pro toto ujal termín: „bytí“ – a právě a především toto „bytí“ je této metafyzické-filosofické tradice … „Svatým Grálem/Kamenem Mudrců“, který by „umožnil“ … „výklad světa jakožto celku“, protože „bytí“ lze „zkoumat“ právě a jen na „jsoucnu jakožto jsoucnu“, tedy „jsoucnu vůbec“, které je abstraktním titulem pro tento „svět jakožto celek“.Ovšem Vy Tribune už snad snadno pochopíte, že tato diference („ontické/ontologické“, „jsoucno/bytí“, „toto zde/jsoucno jako jsoucno“) je myslitelná jenom a jen v kontextu metafyzického rozvrhu, ve kterém je „ontologické“ … jakoby-„myšleno“ … „předem“, „a priori“, aniž bychom se s ním setkali, a tudíž mohli tuto diferenci vůbec-jakkoliv „zavést“. To my ovšem, jakožto zcela „ontické“, tedy nitrosvětské (a tedy vždy „konečné“ a „omezené“, a tudíž vždy-situované) bytosti jednoduše nemůžeme – žijeme jsme-„zde-a-teď“, jsme Heideggerovým „Dasein“, ze kterého nemůžeme nikdy-nijak „vykročit“ = žádná „svět jakožto celek“ (či „jsoucno jakožto jsoucno“) nám není nijak „dostupný“ a „před-stavitelný“, a tudíž ho ani nemůžeme nijak „postulovat“.K čemu tedy můžeme „potřebovat“ pojem „ontického“, Tribune?Jistě: … jedině v řeči „s“ metafyzikou, protože jediné v jejím kontextu, má tento pojem vůbec-nějaký smysl. Pojem „ontického“ je doslova drtivou zbraní v polemice (toto musí být polemika – nedá se nic jiného dělat) s metafyzikou, a to právě v tom, že se jí jednoduše zeptáte, jak svou „ontologickou diferenci“ … „zkonstruovala“ … a jak ji může vykázat. Jak Vykázat? Ale jistě, Tribune:… v naší zcela nitrosvětské fenomenalitě(!)… což metafyzika a metafyzik nikdy nemůže dokázat, protože i on je … stejně jako Vy i já … zcela nitrosvětskou bytostí, pokud by ovšem nebyl tak drzý, že by tvrdil, že má někde doma nějakou „archu úmluvy“, veskrze kterou si s oním „Bytím“ povídá.Znamená ovšem toto vše, Tribune, že nejsme nijak schopni myslet SVÉ bytí?Ale kdepak: … můžeme! – ovšem nikoliv-již metafyzicky = můžeme myslet (a popsat) „útržky“ struktury našeho bytí (a tedy i bytí toho, s čím se ve světě setkáváme) právě a především jakožto „útržky“ tohoto našeho setkávání se – můžeme takto popisovat naše bytí a to, jak v tomto našem bytí otevíráme bytí jiného, a to dokonce tak, že se s tímto jiným můžeme v tomto popisu shodnout … a to tak, že se popis děje jakožto spolu-popis, a tedy jakožto hovor. Hovor a jeho shody se tak mohou stát „místem“, „ve“ kterém se naše bytí může ukázat – ve kterém může „prosvitnout“ a „prosvěcovat“, a to tak, že v tomto „prosvitu“ srozumíme.Ale jak říkám: … toto není možné v metafyzickém pseudo-„diskurzu“, a to to i když tento budeme jiným předkládat jakožto diskurz zcela validní, což činíme tehdy, když druhého-jiného chceme řečově-hovorově manipulovat.
Pardon: … Engeor – omlouvám se.