Dne 16. prosince 1941 deklarovala československá exilová vláda v Londýně, že se nachází ve válečném stavu s Německem, Maďarskem a jeho spojenci, a to zpětně ke dni, kdy tyto země zahájily akce směřující proti územní integritě Československa. Exiloví právní pak v lednu 1944 označili za tento den 17. září 1938, tedy vznik Sudetoněmeckého Freikorpsu. Stejně nečekaný je z hlediska práva také konec válečného stavu naší země – je jím 13. únor 1957, kdy Československo obnovilo diplomatické styky s Japonskem.
(Jiří Plachý: Čekání na válku, ĎaS 5/2012)
Tribun 
Tedy, to že jsem válečné dítě je pro mne novina, ale jinak…
Co s tím? Přesněji řečeno – co z toho vyplývá?
Právnické harašení? :-)
Nevyplývá z toho vůbec nic, je to jenom zajímavé. Například tím, jak normálně může běžet život ve státě, který je de iure ve válečném stavu. Jinými slovy být ve válce neznamená válčit. A to je velký rozdíl proti dnešku, kdy válčit ještě neznamená být ve válce. Dnes se války nevyhlašují, dnes se rovnou bombarduje a okupuje. Přitom vyhlášení války je slušnost!
To proto že to střílení a bombardování není válka ale export demokracie a ten se nevyhlašuje nýbrž rozhlašuje.
Pane Mudro tak tohle jsem si musel okamžitě okopírovat a uložit.
To je perfektní vyjádření dnešního stavu „západního“ myšlení demokracie….děkuji
Brumlo, není zač. Myslím že jsem neřekl nic objevného.
Kamile poslal jsem ti nějaké povídání k tou syndromu vyhoření – došlo ti to?
Díky, che, došlo. Omlouvám se že jsem se ještě nedostal ke čtení.
mezi oběma Koreami je myslím taky zatím jen příměří