Z článku Kam vede vzpoura konzumentů, recenze na knihu sociologa Jana Kellera Posvícení bezdomovců:
Získat a udržet si trvalý pracovní poměr a z něj plynoucí příjem, jakož i vědomí vyšší statusové pozice, s níž je spojena určitá prestiž, je už i v těchto patrech společnosti jev čím dál vzácnější. Naopak jevem čím dál častějším je deklasování, které je sráží na úroveň řadových zaměstnanců. Firmy či úřady, kde pracují, k nim na jedné straně necítí vůbec žádné závazky, na straně druhé však od nich vyžadují bezmeznou loajalitu, díky které si mohou (ale nemusí) udržet zaměstnání. Majetková a mocenská elita nebyla dlouhodobě ochotna vydržovat si takovou armádu služebníků. Nač se s nimi dělit, nejsou-li navíc poslušní a dovolují-li si dokonce revoltovat? A tak si tyto elity vymyslely ďábelský trik a služebnou třídu prostě a jednoduše začaly zpoplatňovat. Čili: každý příslušník služebné třídy si musel zaplatit za to, že směl dál sloužit. A jak to fungovalo v praxi? Přišlo se s reformami školství (zavedení školného), zdravotnictví (nadstandardy) a důchodového systému (soukromé penzijní fondy), jejichž cílem bylo (a stále je) zredukovat početnost středních vrstev, které mají podle Kellera do budoucna jen dvojí perspektivu: „Buď si nezaslouží v oblasti produkce a služeb v očích elity vyšší odměnu, a pak postupně klesnou mezi nepojištěné, anebo na vyšší odměnu dosáhnou, a pak dostanou příležitost odevzdat ji soukromým fondům na své pojištění. V prvním případě budou ze středních vrstev vyobcováni, v případě druhém budou svázáni s reprodukcí velkého finančního kapitálu, kterému odevzdají část svých příjmů.“
Tribun 