1968: Spřízněni volbou

Díky Janice jsem shlédl dokument Spřízněni volbou z roku 1968 o období mezi abdikací Novotného a volbou gen. Svobody prezidentem ČSSR. Je to dlouhé, až zdlouhavé (1 h 23 min),  místy vyloženě rozvleklé, ale pro pochopení Pražského jara velmi cenné, protože autoři nic nekomentují, nic nevysvětlují, jen zaznamenávají („chytají“) a ukazují.

Člověk tak může vidět, jak byla už tehdy elita odcizená od zbytku společnosti. Ne, že by se politici o lidi nezajímali, ale to ohromné pnutí a očekávání, jímž společnost tehdy žila, k nim pronikalo jen slabě. Mezi politiky úplně jako by chybělo jakékoliv nadšení, vše se řeší v klidu a míru, času dost (a pak upečou volbu prezidenta během dvaceti čtyř hodin).

Podle nasnímaných materiálů soudě tehdy v politice panovala slušnost a mírnost, jaká se dnes nevidí, nikdo si neskáče do řeči, nikdo si nenadává, tehdejší politici nebyli žádní „chlapi s guľama“, ale komunističtí aparátčíci, s důrazem na slovo aparátčíci, protože pod pojmem komunista si nepředstavuji úředníka, ale muže činu v první linii (politického) boje za pokrok; tihle ovšem především rokují a schůzují, dokonale socdemácky znormalizovaní (to jsou paradoxy, pane Vaňku).

Spřízněni volbou je pro mě osobně přínosné zejména v tom, že autenticky zachycuje tehdejší klíčové figury, počínaje gen. Svobodou, který působí jako už velmi starý (však také byl) muž dávno za vrcholem sil, který se vůbec nehodí jako vůdce do doby, které měla přijít (a který se v jednom okamžiku dopustí pikantního přeřeknutí, když mluví o „Varšavském paktu“, inu voják).

Tehdejší politici vůbec nepůsobí jako nějaká monstra, ale spíše jako strejcové, to především Císař, jedinou patrnou výjimkou je Smrkovský, který jako jediný vyzařuje alespoň nějaké charisma, ale také jako jediný působí nebezpečně (ve smyslu průbojný a cílevědomý).

Tvář konečně dostal již zmiňovaný Čestmír Císař, který pro mne byl zatím jenom jménem. Ten působí jako slušný a sympatický člověk, ale nikoliv jako politik s vizí. Proč zrovna on se stal idolem studentů bůh suď.

Překvapením pro mne byl Dubček, který působí jako ještě větší nekňuba, než po roce 1989. Jak mohl být zrovna on symbolem Pražského jara a že zrovna s ním lidé spojovali naděje, to nechápu.

Mihnou se další známé figury, Kolder, Goldstücker, Husák, Švermová, Kohout, Šik… celkově to ale na mne působí tak, že KSČ v roce 1968 už dávno nebyla žádná inspirující avantgarda, a to nikoliv proto, že se zdiskreditovala procesy v 50. letech, ale proto, že ztratila „drive“ a vyhasla (přitom, jak známo, kdo chce zapalovat, musí sám hořet).

Zajímavý je i pohled na tehdejší „Pražskou kavárnu“, tedy studenty podporující Císaře, kteří se sejdou na Václavském náměstí, jsou velmi hluční, velmi kategoričtí, místy až agresivní, ale je jich pět a prd. Na jejich srocení (tomu se snad ani nedá říkat demonstrace) ovšem zazní i věta, která dokonale ilustruje rozdíl mezi vzepětím Pražského jara a apatií dneška:

Chceme volit programy, žádné osobnosti.

Až s takovým heslem někdo vyhraje některé z příštích voleb, začnu opět věřit v politiku. To se ale nestane, protože by to bylo popření vládnoucího dogmatu o primátu úlohy osobnosti (individua) v dějinách.

Celkově bych, nejenom na základě Spřízněných volbou, ale po jejich shlédnutí definitivně, zhodnotil Pražské jaro jako sen, po kterém muselo takové či makové probuzení do reality nutně přijít, a že to byla zrovna invaze spojenců, tak si můžeme namlouvat, že kdyby nás nebyli bývali byli probudili, mohli jsme snít ještě dnes.