V nejmocnější zemi, která bude mít hlavní slovo při rozhodování o budoucnosti světa, probíhala prezidentská kampaň – a nejpalčivějším otázkám, jakým kdy lidstvo čelilo [vážná hrozba jaderné války s ekologická katastrofa], se naprosto nevěnovala pozornost. (…) Podle mě tu jde o jakousi nepsanou dohodu, že by se do fungování demokratického systému neměli zapojovat lidé. Není to jejich parketa, zabavíme je něčím jiným, třeba konzumem, obscénními poznámkami o ženách, čímkoli, jen od těch nejpalčivějších problémů je musíme udržet dál. Nemyslím si, že jde o rozhodnutí vědomé, ale spíše implicitní, podvědomé, o jakési elitářské chápání toho, jak by měl fungovat svět.
(Noam Chomsky: „Nejpalčivější problémy dneška nikdo neřeší“)
Tribun 
Podle mne je to tím, že ti kteří jsou společností pověřeni k tomu aby se těmi hrozbami zabývali nemají „ánunk“ o tom jak ty hrozby řešit a proto nestojí o to aby se do fungování demokratického systému zapojovali lidé, kteří by po nich to řešení vyžadovali.
A tak zneužívají toho že vzdálené řinčení zbraněmi jde většině populace jedním uchem dovnitř a druhým ven a ekologická katastrofa není na první pohled patrná. Vždyť stromy rostou, holubi lítají, voda z kohoutku teče…. tak co.
Někteří ten „ánunk“ mají, ale každé skutečně funkční řešení by se nějak dotklo zájmů těch, kdo tahají za špagátky, a proto je jakékoli řešení nepřípustné.
Nebo ještě jinak. Každé funkční řešení je neslučitelné s další existencí kapitalismu, protože kapitalismus je součástí problému, který má být vyřešen.
Přesně tak. Já bych postoji té opravdu špičkové finanční elity ještě rozuměl ohledně té ekologické katastrofy. Dovedu si představit že uvažují stylem: Čert to vem, i kdyby mělo zbýt na světě jen půl miliardy populace, tak my v ní budeme, máme už vybudované odolné základny tam i onde, příroda se nějak vzpamatuje a ten zbytek populace už nějak ukočírujeme podle svého. Klidně se na ten světový průser mohou i těšit.
Ale co se týče katastrofy jaderné? I nějaký super-super bunkr, který by odolal, znamená pohřbít se zaživa na pár generací a ani potom co by se z něj dalo vylézt – nic moc. Jak o něco takového může někdo usilovat to mi fakt rozum nebere.
Ledaže by se ty elity spoléhaly že až tak daleko to nedojde ale současně jim vyhovuje udržovat lidi v té neustálé hrozbě která mnohým bere motivaci k tomu aby se snažili o nápravu v jejímž důsledku by elity o svou elitní pozici přišly. Protože u mnoha lidí, třeba i vlivných, tahle situace může vyvolávat obavy z „chcípající kobyly co začne kopat“ a klidně sebou všechno živé „vezme do hrobu“. Prostě takové vydírání na nejvyšším levelu. Pak by ovšem ta hrozba spočívala „jenom“ v hrozícím selhání plánované „brzdy“.
Nemyslím, že by o to kataklyzma přímo usilovali, i když jsou to vesměs psychopati, oni spíš jen prostě neřeší následky. Jaderný výbuch nebo vytunelovaný penzijní fond, to je jim jedno.
Že by jejich schopnost domýšlení až tak klesla? I když u absolventů západního školství…
http://leva-net.webnode.cz/products/proc-je-zapad-vyrizen-nazor-inzenyra/
Vývoj slovních úloh:
1960: Dřevorubec prodá náklaďák řeziva za 100 Kčs. Jeho náklady jsou čtyři pětiny z výsledné ceny. Jaký je jeho zisk?
1970: Dřevorubec prodá náklaďák řeziva za 100 rublů. Jeho náklady jsou čtyři pětiny z výsledné ceny. Jaký je jeho zisk?
1980 (nová matematika-množiny): Dřevorubec vymění množinu řeziva R za množinu peněz P. Kardinalita množiny P je 100 a každý její prvek má hodnotu 1$. Nakreslete 100 teček reprezentujících prvky množiny P. Množina nákladů N obsahuje o 20 teček méně než množina P. Vyjádřete množinu N jako podmnožinu množiny P a odpovězte na otázku: Jaká je kardinalita množiny teček Z vyjadřující zisk?
1990: Dřevorubec prodá náklaďák řeziva za 100$. Jeho náklady jsou čtyři pětiny z výsledné ceny. Jaký je jeho zisk?
2000: Dřevorubec prodá náklaďák řeziva za 100$. Jeho náklady jsou 80$ a zisk 20$. Podtrhněte číslo 20.
2010: Pokácením krásného lesa si dřevorubec vydělal 20$. Co si myslíte o tomto způsobu obživy? Jak se teď asi cítí ptáčci a veverky z toho lesa?
Mne ten článek případá skoro zajímavější v celku než uvedený citát, čímž se nechci dotknout pana domácího, jemuž buď vzdán dík za to, že na text upozornil. Citát už jen ozřejmuje metody, jimiž se celá ta potěmkiniáda tč. provozuje. Podobně jako politikové ani já nemám ánunk, jak celý konflikt vyřešit, aniž (podstatně) utrpí ty nešťastně zdiskreditované hodnoty a práva, vhodné dnes akorát na balení válečných svinstev do přijatelného papíru. Zřetelné je jedno – liberální společenský model se vyčerpal a začíná produkovat krajně sebevražedné toxiny. Sepse světového společenství pokračuje tempem nebývalým a jeho buňky se napadají s čím dál větší prudkostí. Řečeno s klasikem: „Milovanou vlast vovinuly nějaký mraky.“ A příslušná antibiotika už také ztrácejí účinnost.
PS: Nemělo by v titulku stát Demokracie bez démosu? Ale tak jsem to kdysi naučil sám – leč bujný oř je mluva naše, takže tu jen teskním po ztraceném mládí… :-)
Zvažoval jsem obě varianty, ale nebyvše vybaven příslušným vzděláním, zvolil jsem první, kterou spell-checker nepodtrhl. Tady to mají také tak http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/demos
Ano, pokrok letí kroky mílovými i v jazyce mateřském. Ten úžasný přechodník jste mi hodil schválně? –
Naschvál to nechám tak! :-))
Ostatně, když se tak koukám, co sem ze mne někdy vypadává, už raději rezignuji!
Tedy, skoro se to až stydím přiznat, ale já jsem teprve až po přečtení komentáře XY, pochopil co to „dému“ znamená :-)
Asi bych vytučnil i tohle: „…lidé. Není to jejich parketa, zabavíme je něčím jiným, třeba konzumem, obscénními poznámkami o ženách, čímkoli, jen od těch nejpalčivějších problémů je musíme udržet dál.“ Už jenom proto, že jste tu americké volby komentoval nejmíň dvakrát, a to ve stylu, že ten, kdo se nechce smířit s Trumpovým vítězstvím buď není skutečný demokrat, anebo jede na vlně rusofobie. To poslední se dá s přehledem zařadit pod to slovo „čímkoli“, protože přece i o české reflexi amerických voleb platí (včetně odsuzování povolebních veřejných protestů), že „nejpalčivějším otázkám, jakým kdy lidstvo čelilo [vážná hrozba jaderné války s ekologická katastrofa], se naprosto nevěnovala pozornost“. K fungování „demokracie bez démosu“ totiž musíte mít dvě strany: Jak ty, kteří z toho přímo těží, tak ty, kteří se tomuto systému podřizují. Systém „demokracie bez démosu“ v maximální míře využívá k distribuci moci princip voleb, což je ale dneska akt vrcholně individuální, no a na druhou stranu systematicky útočí na všechny projevy kolektivní vůle, byť jsou pořád ještě alespoň zajištěny tzv. politickými svobodami. „Systému“ by to tak snadno neprocházelo, kdyby středostavovská morálka považovala veřejné protesty, které se odehrávají v mezivolebním čase a nepřekračují zatím ještě platný legislativní rámec, za normální. Jenže v tomhle ohledu jsme už asi dávno za zenitem, takže dneska k obvyklému snění střední třídy patří spíš úvahy o nových silných osobnostech, zkrátka těch nových Trumpech nebo Putinech, kteří to „sytému“ natřou tak nějak v zastoupení.
To je velezajímavá úvaha, ale není jasné, komentujete-li Tribuna nebo mne… Sám bych se musel poněkud ohradit…
Obecně komentuji příspěvek, XY. A navíc se už ve svém věku opakuji :-) Viz třeba můj koment 22.11.2016 – 10:26 pod tímhle příspěvkem: https://tribun.name/2016/11/17/zvule-projevu/ Velezajímavost úvahy přenechávám nějakému Durkheimovi, který se už před více jak sto lety blýsknul tímhle postřehem: „Aby byly volby něčím jiným než vyjádřením jednotlivců, aby byly ve svém principu prodchnuty kolektivním duchem, nesmí elementární volební skupinu tvořit jedinci, kteří se sešli pouze k oné výjimečné přležitosti, kteří se neznají, kteří neutvářeli své názory ve vzájremné spolupráci a jen defilují jedni za druhým kolem urny…“ No a to, že různí lidé mají různě vzdálený „horizont událostí“, přece také není nijak objevné. Každý se zkrátka stavěl k tomu duelu Clintonka – Trump hlavně podle toho, co osobně považoval za palčivé. U nás to byl vztah k Rusku (tak nebo onak), v „železném pásu“ USA zánik tradičního průmyslu, u jiných zase vejšplechty Trumpa na adresu ekologické katastrofy, atd.
No, nic proti starému dobrému Durkheimovi, jehož dílo jsem nikterak nestudoval, ale ta jeho teze o kolektivním duchu, kterou tady citujete, mi připadá poměrně nebezpečná, není-li ovšem vyjádřením toho, proč taková kolektivní vůle možná není. A je-li, pak abych snad koukal, kde nechal tesař díru. I z minulého století máme na ty projevy kolektivních vůlí dost pochmurné vzpomínky, zvlášť když vygenerovaly nějakého toho fýrera, jenž už té kolektivní vůli dal jasný směr. Masy, jak známo, a jejich vůle se dají hníst a manipulovat, jak je ctěná libost, je-li potřeba. Vždy se osypávám, když se mne někdo pokouší sbubnovat pod prápor nějaké té kolektivní vůle, a měl-li jsem (a mám) velmi kritický vztah k politice, jejíž vítěznou představitelkou se chtěla stát Hillary, pak proto, že ve světovém měřítku byla přehlídkou nedomyšlených vražedných svinstev pod lživými záminkami a egidou lidských práv. Jakou reálnou cenu asi mají ta lidská práva, jsou-li prosazována metodami, jakými proslula administrativa jednoho zálohovaného mírového nobelisty a s ním bohužel i celého Západu? Výsledkem je takové vyhrocení vztahů ve světě, že nejen v jakýchsi exotických dálavách, ale přímo v Evropě začíná jít o to zcela zásadní lidské právo žít v relativním pokoji až do PŘIROZENÉ smrti. Revoluční vynález našich humanistických časů, že právo žít až do smrti má každý, rozhodně nezpochybňuji; na tu „přirozenost“ by se ovšem zapomínat nemělo. (Dokonce si nemyslím, že umrznout někde pod mostem či zemřít hlady, atd., do té „přirozenosti“ patří) Od Trumpa si mnoho neslibuji, zatím to vypadá, že on i jeho lidé v tom lítají jako nudle v bandasce, ale co představovali Clintonovi, byl už zcela jasný úpadek ideových a politických principů, k nimž se formálně hlásili.
Míním, že rozhodnutí voličů se zjevně opírá o elementární osobní spokojenost či nespokojenost se stavem a perspektivami vývoje věcí doma a v nejbližším okolí, přitom je v kampaních ovšem i natolik manipulován, že se dokáže rozhodnout i sám proti sobě, v tom se (zřejmě?) shodujeme.
No, Durkheim toho kolektivního ducha bere přesně tak, jak se obáváte, protože ten jeho text pokračuje takhle: „Musí to být naopak zforomovaná, soudržná skupina, která nevznikla jen na okamžik, na den voleb. Každý jednotlivý názor má pak v sobě něco kolektivního, protože v rámci kolektivu se utvářel.“ Nehnal bych to do nějakých extrémních představ (byť Durkheim pak mluví o korporaci), protože když se kouknu na výsledky lokálních voleb ve svém okolí a následnou činnnost zastupitelstev, tak mám pocit, že ten model – místní zájmová sdružení versus tradiční strany – je přece jenom hodně velkým pokrokem od doby, kdy se pod taktovkou politických stran hlavně „hospodařilo“ s obecním majetkem. Ty velké volby vám zkrátka nemůžou fungovat jako projev vaší individuální vůle v situaci, kdy se politické strany přeměňují na elitní kluby, takže třeba socani mají celorepublikově míň členů, než kolik jich měli před válkou jenom v Plzni (ale zase mají odtamtud třeba toho Chovance). Díky čemuž tu teď máme hlavně model „volby menšího zla“, se kterým se dá při volebním klání tuplem manipulovat, takže k nějakým civilizovanějším výsledkům taky nevede. Spíš mi to připadá jako ještě větší zkratka do průšvihu, byť třeba u nás opakovaně nepovedená volba menšího zla zatím vygenerovala jenom toho Babiše.
Aha, díky za vysvětlení – pochopitelně mají jiný dosah poznání voliči v lokálním rámci obce, jiný zase v tom státně globálním, kde takovou „kolektivní vůli“ může dejme tomu vyvolat nejlépe společně sdílené nebezpečí (viz mezistátní válečné konflikty), případně většinově sdílené ztráty (u nás např. podvakrát výsledky konzervativní či liberální ekonomické politiky). Volba jaksi „ideová“ je skutečně vystřídávána volbou „menšího zla“, to máte i s Durkheimem a jeho následovníky docela pravdu, včetně těch manipulací. Fenomén Babiš (předtím třeba „veřejníci“) je ovšem dost varovný.
Elity se už před pár lety rozhodly vychovat si svůj démos jako armádu, zcela zadarmo, akorát netušily jak blízko od démos je deimos …
A Chomsky to věděl, netuším proč teď se tváří udiveně a prohlašuje “ Nemyslím si, že jde o rozhodnutí vědomé, ale spíše implicitní, podvědomé, o jakési elitářské chápání toho, jak by měl fungovat svět “
když on sám, už v roce 1979, řekl :
„Je nutné zničit naději, idealismus, solidaritu a starost o chudé a utlačované, je nutné nahradit tyto nebezpečné city sebestředným egoismem a všudypřítomným cynismem, který se domnívá, že veškerá změna je k horšímu, takže člověk by pak měl jednoduše přijmout, že státně kapitalistický řád s jeho inherentními nerovnostmi a útiskem je to nejlepší, čeho lze dosáhnout. Ve skutečnosti je v plném proudu široká mezinárodní propagandistická kampaň, která má přesvědčit lidi – zejména mladé – nejen o tom, že by právě toto měli cítit, ale že to takto dokonce už sami cítit chtějí, a že pokud si tento soubor hodnot neosvojí, zůstanou podivnými pozůstatky oné strašlivé doby, která již naštěstí uplynula“, napsal pro anarchistický časopis „Black rose“.
A vypadá to, že ta kampaň byla úspěšná.
Z čeho tak soudíte?
Vám nepřipadá, že vážné problémy lidé ignorují a fixují se na bulvární?
Bulvár není to, na co se lidé fixují, ale co je jim k fixaci vnucováno. A bulvár je vyráběn z čehokoliv. Třeba i z lidských práv – bývaly to vážné věci, a končí to nějakými trepifajksLBDTQ a kundími čepičkami na hlavy.
Ale úspěšnost takových kampaní je pofiderní – lidé ještě pořád cítí základní věci – rodina, domov, práce, život…
A protestujou – proti špatným zákonům, proti špatným obchdodníkům s vodou, proti české armádě v bundeswehru.
Už jenom ta drobnost, že muselo vzniknout ministerstvo pravdy, aby takové myšlenky potlačilo, přece znamená že se kampaním nedaří, nebo ne?
Obávám se, že jestli něco není třeba lidem vnucovat, tak je to bulvár.
No, vera v podstatě odpověděla za mne. Potíž je v tom že ty opravdu vážné problémy nejsou řešitelné z pozice jednotlivce a navíc je pro jejich řešení kdosi určen a z pohledu prostého člověka je tedy na něm aby se těmi problémy zabýval. Řadový občan sice vidí že nejsou řešeny tak jak by si přál ale protože mu není jasné jak a na koho si došlápnout (nejasné kompetence, odpovědnost, nesrozumitelné „vysvětlování“ proč to či ono) tak jen bezradně přešlapuje na místě a ti aktivnější se upnou na marginálie u nichž mají pocit že do nich mohou zasáhnout osobní angažovaností.
Nic si za to nekoupíte, ale váš názor je mi blízký.
I když se našinec považuje (nechme stranou, zda právem) za více vzdělaného než je průměr, za jedince s větším přehledem než je průměr a také spoléhá na své asi nadprůměrné životní zkušenosti, přesto je v řešení mnoha věcí zásadního charakteru (o nichž je tu řeč) poněkud bezradný.
„Koupím“ si za to dobrý pocit že nejsem se svým názorem osamocen, což je něco co nenajdu v regálu ani toho nejvyhlášenějšího super-hyper-marketu za žádné peníze a přitom potěší. :-)
Pokud nebudou žít lidé ve svobodné zemi a místo toho, aby byli lidé odpovědní sami za sebe, budou mít vždy nad sebou ochraňující stát, tak přestanou vnímat globální problémy, protože se naučí, že „to za ně někdo vyřeší“. Řekni nám, státe, co máme dělat, abychom se měli dobře. Kam to vede, jsme bohužel mohli vidět v dějinách již mnohokrát…
Jenže státy si lidé zřizují právě proto, aby jejich prostřednictvím řešili problémy, které jako jedinci vyřešit nedokáží. Přitom by těch problémů byla polovina, kdyby byli lidé méně odpovědní jen sami za sebe a více za společnost, v níž a z níž žijí.
Jenže mezi státem a jednotlivcem jsou obce, pracovní kolektivy, ad-hoc komunity, družstva, sdružení a spolky všeho druhu, dokonce by se sem daly zahrnout i církve (kdyby se věřící vzpamatovali a vymetli z nich nenažraný a mocichtivý klérus…), zkrátka všechny lidské skupiny jakéhokoli účelu a zaměření, kde se lidé navzájem znají a kde by mohli/měli umět spolupracovat (přičemž práce se zdaleka ne vždy rovná činnosti placené penězi). Všechny tyto kolektivy si mohou samy (zatím ještě pořád to právo mají…) stanovit pravidla vedoucí k tomu, aby se jejich členové naučili spolurozhodovat o všem, co se jich týká. A většina z nich může zároveň sloužit nejen k obživě jejich členů, ale i ku prospěchu okolí (tedy za přepodkladu, že to okolí chápe, což zdaleka není běžné), což může vést k postupnému osvobozování od úplné závislosti na „systému“. Bohužel „systém“ nalil 99% lidí do hlav, že přesně tohle „nejde“, což je hlavní důvod, proč místo hledání nezávislosti ve spolupráci akorát umějí volat „státe, postarej se“ nebo brečet, že jedinec nic nevyřeší. Samozřejmě, jedinec sám nikdy nic nevyřeší. On si ani neumí představit, jak by mohl v rámci nějakého kolektivu k tomu řešení spolu s ostatními přispět. Problém je v tom, že Pepa Kobliha, místo aby např. pomohl kolektivu žižkovské Kliniky, podporuje všechny složky „systému“ v jejich buzeraci téhož, protože co mu je po nějakých sluníčkářsko-anarchistických smažkách. Dokud to bude takhle, tak jsme bez šance.
Ale ovšem, že stát není jediná možnost, nýbrž jen jedna z těch občanských institucí. Na řešení obecních problémů možná opravdu není nutné angažovat stát, ale problémy na státní úrovni samostatné obce nevyřeší, a pokud se k jejich řešení zorganizují, tak vytvoří – stát. To se ovšem pořád bavíme o tom, jak uvařit, zatímco spor s Václavem je o tom, jestli vůbec něco vařit budeme, nebo jestli nám pečení holubi sami přiletí, když se zavřeme do pevnosti své individuality a zlikvidujeme všechny formy společenské organizace se státem v čele, snad s výjimkou obchodních korporací.
Ale já si pořád myslím a snažím se Vám vysvětlit, že spor by neměl být o tom, jak tu hru hrát a na čí straně, tj. jestli na straně „systému“ nebo proti němu, ale jak z ní vypadnout a začít hrát svou vlastní hru, na „systému“ co nejvíc nezávislou a pokud možno ho ignorující, s tím, že čím víc lidí se o tu hru bude pokoušet, tím větší bude šance, že ji „systém“ bude muset strpět. Dokud je jedna Klinika, tak ji „systém“ snadno potlačí a zlikviduje. Jestli/až jich bude sto, tak už to tak snadné mít nebude, nemluvě o tom, že undergroundové kolektivy mají tendenci k samoorganizaci a vzájemné solidaritě.
To je ovšem jedna z nejtěžších věcí, které po lidech můžete chtít: připustit, že změna je možná, že stávající systém není přirozený a nevyhnutelný.
Buďte realisté, žádejte nemožné. (Herbert Marcuse, květen 1968.)
Jenže to bylo rok ´68, poslední záchvěv evropských revolucí. Ale kdo bude takovému bláznovi naslouchat dnes?
Tak třeba v tom Španělsku většina občanů Madridu, Barcelony, Zaragozy, Santiaga de Compostella a dalších velkých měst takovým „bláznům“ evidentně naslouchá…
Česká zkušenost je někdy dost omezující.
Ale ony ani ty Španělky nejsou podle jednoho kopyta… A pěkně demonstrují český nedostatek odvahy a představivosti.
Madridská primátorka Manuela Carmena je noblesní 73letá dáma, bývalá soudkyně s úctyhodným životopisem, obhájkyně dělníků a aktivistů a bývalá členka Komunistické strany Španělska ještě za Franca, kdy jí šlo doslova o kejhák.
https://en.wikipedia.org/wiki/Manuela_Carmena
Zato barcelonská Ada Colau (43) je typická aktivistka, která má navzdory svému relativnímu mládí taky leccos za sebou, viz třeba přímé akce a zatčení policejními těžkooděnci tady
ale i poněkud nestydaté performance ve stylu našeho Milana Kohouta :-D, viz třeba tady
za což se jí dostalo přezdívky „meona“, česky asi „počůránek“.
Nicméně ani jedna z obou metropolí zatím nekrachuje… :-D
A navíc už se (za pouhých 27 éček) objevily figurky obou primátorek ve sbírce zvané „Caganers“ (přeložte si sami :-D) , viz tady
https://www.caganer.com/en/combos/caganers-ada-colau-manuela-carmena-895.html
ale tam jsou obě dámy ve vybrané společnosti, od španělské královské rodiny přes fotbalové hvězdy Barcy až po Homera Simpsona, takže měřeno osobitě drsným španělským smyslem pro humor je to pro ně pocta. U nás by už lítaly žaloby a pomlouvačné články v médiích a na netu. Ale především někdo s takovým kádrovým profilem by se u nás vůbec do takové funkce nedostal. To je asi jako kdyby se primátorem Prahy stal třeba Petr Uhl a Brna Matěj Hollan (tomu už moc nechybí :-D).
A vo tom to je, jak praví klasik… :-D
„Ale především někdo s takovým kádrovým profilem by se u nás vůbec do takové funkce nedostal.“
Možná že je to dobře. Bohužel mám až příliš dostatečně fungující fantasii aby se mi zježily chlupy při představě vícero takových Milanů Kohoutů ve vedení státu, ba i na nižším postu ve kterém bych s některým z nich musel komunikovat v rámci řešení čehokoli. Typický člověk který protistranu uřve aniž by se alespoň pokusil o nějakou relevantní argumentaci.
Ale obávám se že je jen otázka času kdy se i u nás začnou v takových funkcích jedinci toho druhu vyskytovat.
„Ale obávám se že je jen otázka času kdy se i u nás začnou v takových funkcích jedinci toho druhu vyskytovat.“
Brno už jednou aktivistického náměstka primátora mělo – Martina Andera z Nesehnutí. Byl jsem u toho, když ještě coby aktivista těsně po převratě políval na Hlinkách bránu ruského konzulátu červenou barvou… Bohužel jako radní na 100% naplnil obsah toho starého přísloví – mladí buřiči, staří hófráti.
Nicméně kdo jiný by měl přinést do funkcí tu představivost? Já se na jejich fungování naopak těším. Třeba nám tu někdo z Karlovarska napíše, jak si tam vedou Piráti.
A od těch katalánských příbuzných, které si vyvdala moje nejmladší dcera, zkusím získat víc informací z Barcelony. Za dva roky už by mohly být nějaké viditelné výsledky.
Ještě k osobě barcelonské primátorky: Tady
https://www.theguardian.com/world/2016/may/26/ada-colau-barcelona-most-radical-mayor-in-the-world
je dost dobrá reportáž z loňského května. Dobrá je i diskuse pod ní, protože se do ní zapojují i lidi přímo odtamtud. Ale Guardian o Barceloně píše pravidelně, tak kdo umíte aspoň trochu anglicky, gůglujte a čtěte.
Nemůžu si pomoct, tohle je přesně jeden z těch případů, ze kterých bychom si měli brát inspiraci.
Hanku, já ale mám z vlastní poměrně dlouhodobé zkušenosti (alespoň v naší zemi) silný pocit že underground přitahuje především silné individuality se sklonem k originalitě a touhou po svobodě. Organizovanost je pro ně osinou v oku a jsou jí schopny krátkodobě (byť se silným nasazením) jen v reakci na konkrétní událost.
Oproti tomu ta snaha o nezávislost na systému vyžaduje to čemu se říká mravenčí práce s pomalým nárůstem a zkvalitňováním té organizovanosti, někdy i vynucené resety – obrazně řečeno: „s pohledem upřeným za obzor“.
Uvádíte rád příklady z velikých zemí, ale já si třeba neumím představit jak by u nás mohla fungovat kupříkladu taková obec Amišů.
Samozřejmě nevylučuji že i malé skupiny mohou lokálně ledačeho dosáhnout, snadněji na venkovské nebo i na maloměstské úrovni, avšak často je podmínkou alespoň elementární vstřícnost místní správy, kterou však dokáže nabourat i jeden ouřada z mnohdy animálního důvodu.
„…já si třeba neumím představit jak by u nás mohla fungovat…“
A proto zatím nefunguje. Nedostatek představivosti (protože jsme většinou líní duchem) a strach zkusit něco jiného (protože pořád ještě máme o co přijít). To jsou obecně hlavní překážky toho, aby se nějaká významnější část společnosti na tuhle hru vykašlala a začala hrát nějakou vlastní, nesystémovou nebo protisystémovou.
Nepochybně to některých ohledech platí. Ale ani tou největší představivostí naši zem nenafoukneme. Když mi soused (nebo stát) neprodá přilehlý pozemek, tak si na něm bazén nevybuduji. Jistě – mohu, hnán svou představivostí, prodat svůj dům, zpřetrhat všechny dosavadní sociální vazby i svůj vztah k místu kde stojí – koupit (seženu-li na to peníze) jiný dům, s větším pozemkem jinde a tak svůj sen o bazénu realizovat. Otázka ovšem je, zda mi ten bazén za tohle všechno stojí. A pokud dojdu k názoru že nestojí a povzdechnu si pak v hospodě že nikdy nebudu ten bazén mít, může mi spolu popíjející Ferda vykládat o tom, že ten bazén nemám jen proto že jsem líný duchem a bojím se něco ztratit.
Pokud má skupina lidí ve vsi problém s dojížděním na stejné pracoviště a není schopná se domluvit na tom že si za pár šupů pořídí společný mikrobus – lze to označit za nedostatek představivosti. Pokud však titíž lidé budou chtít tuto ves proměnit v Amišské společenství – obávám se že jejich nízká představivost nebude tou hlavní překážkou v realizaci.
Bazén není potřeba k životu.
Nemám představu, ale protisystémové, nebo nesystémové žití – kolik je v tom obsaženo zodpovědnosti za společný prostor? a může zahrnovat všechny oblasti společného života?
Protisystémové, to je ten starosta, který sousedské spory řeší v hospodě místo u okresního úřadu, čímž šetří rozpočet své obce, a tohle by podporováno být mohlo, je to rozumné a zodpovědné.
Ale třeba ta Klinika…zabírá kousek místa ve velké budově. Co chce udělat s tím zbytkem, obsadí to celé, jak to zvládne udržovat? nechá to chátrat? Je v tom dost zodpovědnosti?
Tak to potom, principiálně, ani hraní nějaké vlastní, nesystémové nebo protisystémové hry, protože žít se dá i bez toho, dokud člověk má co do sebe, na sebe a nějaký suchý a dostatečně teplý pelech.
Tribune, být odpovědný za něco co mohu z pozice jednotlivce jen neparně (prakticky téměř vůbec) ovlivnit, nelze. Mohu se snažit kvůli svému svědomí – ale cítit se odpovědný – to je cesta k Chocholouškovi.
Václave, globální problémy nelze řešit jinak než na úrovni států. Jak byste chtěl, coby jednotlivec řešit kterýkoli z globálních problémů? Respektive, jak by vám to řešení umožnil/usnadnil fakt že žijete v nejsvobodnější zemi jakou si dokážete představit?
Na to vám, Kamile, rád odpovím. Ale nejprve se musím zeptat? Co považujete za globální problém?
Války, terorismus, migraci, globální změny klimatu, zbrojení, propagandu, obchod s drogami, náboženské fanatiky…
A nebo třeba korupci, pálení pet lahví v kamnech, odhazování odpadků mimo popelnice, kouření mezi nekuřáky, hulvátství, nezájem o seniory, sociálně slabé rodiny, obecná neúcta k zákonům…
Ve svobodné zemi mohu zažalovat svého souseda za to, že provozuje podnik, který mě obtěžuje třeba svým smradem. U nás si můžete tak akorát stěžovat, načež se po letech soudních pří dozvíte, že plyny, které vypouští váš soused, jsou v normě, kterou vydal stát, a vy máte smůlu.
Ve svobodné zemi lidé mají k sobě blíž, protože vědí, že stát není dojná kráva, jejíž úkolem je o každého se postarat. Proto dávají lidé ve svobodných státech o tolik větší podíl své mzdy na charitu než třeba lidé v postkomunistických státech.
Pokud je stát malý, je efektivní a má čas a prostředky na řešení globálních problémů. Pokud je stát větší, začíná řešit kraviny (jako je dotace na solární elektrárny) a pokud je ještě větší, tak řeší úplné nesmysly, jako teď řeší Evropa, jestli je platný evropský rozpočet, když byl podepsán v Bruselu a ne v Haagu.,
Ve svobodné zemi bych nikoho žalovat nemusel, protože by nikdo moji svobodu neomezoval, ať již z vrozené slušnosti, nebo proto, že by mu to ta země nedovolila. Pokud tedy pro vás svoboda není synonymem pro možnost soudit se. I když to by snad svoboda i byla, rozhodně ale nemůže být řeč o svobodě, pokud půjde o nutnost, což je vámi opěvovaný případ.
Z toho co jste nabídl: Války, globální změny klimatu, zbrojení, sociálně slabé rodiny, korupci (v nejvyšších patrech).
Určitým způsobem má i jednotlivec podíl na globálním řešení problémů. Myslela jsem na to, když při vyhlašování vítězů v mužském biatlonu nezahráli ruskou hymnu. Ten, kdo ji nepustil, se možná dobře bavil, a ušklíbal. Možná ho někdo pochválil jak skvěle si vedl, když narušil trapný systém-organizaci mistrovství. Protisystémovec, hurá.
Ale pokazilo to prestiž celému mistrovství, a možná ochladilo atmosféru dalších jednání, někde úplně jinde, někoho úplně jiného.
Některé věci nás globálně přerůstají, určitě, ale někdy pomáhájí malé věci, aby nebyly tak hrozivé…
Čím více práv a zodpovědnosti mají občané, tím více se starají i spolčenost, protože vědí, že to za ně žádný ochranářský stát neudělá. Podívejte se na kvalitu společnosti v zemích, kde je silný stát na úkor svobody jednotlivce (tedy např. v komunistických státech). Pochopíte, že tudy cesta k lepší společnosti nevede.
To bohužel nemohu, ani kdybych chtěl, žádné komunistické státy už neexistují (a vlastně ani nikdy neexistovaly, ale to je zase na jinou diskusi). Nicméně, podívám-li se na kvalitu společnosti v takových USA či Velké Británii, žít bych tam nechtěl.
V tomhle Vám musím trochu oponovat, právě anglosaské země se vyznačují spoustou sdružení, spolků a organizací, stručně řečeno aktivitou občanského sektoru s „nikami“, kam se dá v případě zájmu o vytváření alternativ uniknout. Británie ani USA nejsou v tomto ohledu vůbec jednotné – srovnejte si současnou situaci v Anglii a ve Skotsku, například. V USA se dá najít několik oblastí zásadně se lišících přístupem k životu (skoro se mi chce napsat s odlišnými kulturami – srovnejte třeba klasický konzervativní jih s levicově liberálním západním pobřežím nebo redneckovský středozápad s Novou Anglií) i spousta živých komunit (Amishové, Hutterité, Mennonité, Mormoni…), které si žijí po svém – včetně všestranné svépomoci a péče o své členy – a vlády je nijak nebuzerují.
A z druhé strany je třeba živé hnízdo anarchismu a družstevnictví Španělsko – sídlo největšího družstevního podniku na světě a kolébka participativních rozpočtů. Některá velká španělská města mají po posledních volbách téměř undergroundové městské rady (u nás je zatím slabým náznakem podobné tendence situace v Brně) a starosty (v Madridu a Barceloně primátorky) z protestních hnutí. Včera demonstrovalo v Barceloně na výzvu primátorky (!!!) 160 000 lidí (!!!) za splnění španělského závazku přijmout 16 000 azylantů (!!!). Ale už dávno před tou demonstrací tam fungovaly např. spontánní občanské iniciativy na podporu ilegálních zemědělských dělníků, mezi nimiž byli btw silně zastoupeni i občané východoevropských států.