Pouhá formalita

Snímek režiséra Giuseppe Tornatoreho Pouhá formalita z roku 1994 je filmový klenot, o jehož existence jsem neměl ani ponětí. Přinejmenším po formální stránce je zcela brilantní – na minimálním prostoru s minimem prostředků se tu odehrává strhující komorní drama mezi slavným spisovatelem Onoffem (Gérard Depardieu, který zde hraje asi nejlépe, jak jsem ho kdy viděl hrát) a komisařem (Roman Polanski, ano, ten režisér a jak se ukazuje i obstojný herec), jehož jméno za celou dobu nepadne (nechává si ovšem říkat Leonardo da Vinci), jenž je Onoffovým velkým fanouškem schopným citovat celé pasáže z jeho děl, ale zároveň ho podezřívá z vraždy, k níž došlo poblíž Onoffovy usedlosti kdesi na francouzském či italském venkově.

Na rozpadající se zapadlé policejní stanici se pak komisař snaží ze spisovatele vymámit přiznání, co dělal předešlý den, spisovatel ovšem neustále mění výpovědi či tvrdí, že si nic nepamatuje. Nic víc se ve filmu neděje, akce veškerá žádná, přesto je napínavý a bez problémů udrží pozornost diváka, který si může lámat hlavu, jestli je Onoff tak rafinovaný a vodí komisaře za nos, skutečně trpí ztrátou paměti, nebo je to regulérní blázen.

A pak film skončí. Náhle, překvapivě, vlastně bez výsledku, Onoff se ani nepřiznal, ani nebyl propuštěn, ale nezdá se, že by to byl jeden z těch konců typu nějak to jednou skončit musí, na to ví režisér evidentně příliš dobře, co dělá, takže jde spíš o hru s divákem a pro diváka, jestli na to přijde. Přiznám se bez mučení, že já na to nepřišel. Nakonec jsem ve snaze nalézt vysvětlení přečetl skoro celou diskusi na ČSFD (jiné místo, kde by to někdo řešil tak vážně a intenzivně jsem nenašel), ale ani to mi moc nepomohlo, jen v jednom komentáři – pozor, možná následuje vyzrazení pointy – jsem narazil na zmínku o očistci a v kombinaci s některými detaily, jako že při odchodu Onoffa z komisařství sedí na místě, kde v noci seděl on, další chlápek, který dostal úplně stejnou modrou deku a teplé mléko a který „to ještě neví“, veškeré protokoly jsou prázdné a v jedné scéně střelí Onoff, který se ten den výjimečně vykoupal a oholil, sám sebe, pročež jsem usoudil, že tím zavražděným je Onoff sám, že spáchal sebevraždu, že komisař není tak úplně komisař a celý film je uměleckým uchopením toho, proč to spisovatel udělal a jak se s tím vyrovnává, jako kdyby ještě trochu žil (nebo jeho „nesmrtelná duše“) a sám sobě musel přiznat, co a proč udělal, ovšem bez hodnocení a souzení. Podstatné se přitom jeví, že jde zrovna o spisovatele, který právě dopsal svoji poslední knihu, kterou považuje za nejlepší a už nechce nikdy nic napsat ani poslouchat, že by něco napsat měl.

Ta pointa je, pravda, trochu divná, ale ten film je výborný a zážitek byl o to lepší, že jsem o něm nikdy dříve neslyšel, takže jsem neměl žádná očekávání.