Románová prvotina Laurenta Bineta HHhH je jedna z nejlepších knih, jakou jsem v poslední době četl. Napínavá, strhující, čtivá a vážná zároveň. S neuvěřitelnou lehkostí, a přitom tak, že ani v nejmenším nezlehčuje, v ní autor zpracovává atentát na Reinharda Heydricha. Není to ovšem prostě kniha o atentátu na R. Heydricha, je to kniha o psaní knihy o atentátu na R. Heydricha.
Rubrika: Fučíkův odznak
[BALET] Casanova
Představení Laterny Magiky Casanova na Nové scéně Národního divadla je sice uváděno jako balet, ale od klasického baletu, jakým je třeba Extrém, se liší intenzivní prací se světlem a filmovými (video) dotáčkami dotvářejícími scénu a nesoucími část děje (což je ostatně charakteristický rys koncepce Laterny Magiky).
[FILM] Králova řeč
Oskary věnčící snímek Králova řeč (VB/Austrálie., 2010) spíše než o kvalitách jeho vypovídají a nekvalitách ostatní produkce. Aby bylo jasno, Králova řeč není špatný film, naopak, je velmi dobrý, klidný, rozvážný, bez akce, násilí a sexu, a přesto nenudí, bohužel ale ani neuchvátí; není to film, který by člověk chtěl vidět dvakrát, ani film, který by před divákem otevíral nové obzory.
[KNIHA] Bernard Werber: Tanatonati, cestovatelé za hranice smrti
Tanatonauti (podle vzoru astronauti, či argonauti) jsou přesně jak praví podtitul cestovatelé za hranice smrti. Jsou to lidé, kteří se vrátili ze smrti, zemřeli a poté opět obživli a o svém výletě podali zprávu, ale na rozdíl od těch, kteří prožili klinickou smrt, tak činí dobrovolně a záměrně.
Pokračovat ve čtení „[KNIHA] Bernard Werber: Tanatonati, cestovatelé za hranice smrti“
[FILM] Equilibrium
Třetí světová válka byla příliš strašná na to, aby lidé mohli doufat, že přežijí tu čtvrtou. Proto se rozhodli potlačit v sobě to, v čem viděli nejzákladnější příčinu válek: emoce. Láska, nenávist, touha, krása, hnus, pro nic z toho není ve světě, který již nechce zažít žádnou válku, místo. Taková je říše zvaná Librie, ve kterém se odehrává Equilibrium (2002).
Rusalka podruhé
Kdybych to na vlastní oči neviděl a uši neslyšel, nevěřil bych, jak diametrálně odlišné mohou být dvě různé inscenace téhož díla. Jako nebe a dudy. Zatímco Rusalkou přede dvěma roky ve Státní opeře jsem byl uchvácen, inscenace v Národním divadle pro mne byla velkým zklamáním.
[FILM] Avatar
Trhák režiséra Jamese Camerona Avatar (2009) je opulentní podívaná. Vizuální stránka filmu je prostě úchvatná, klobouk dolů před výtvarnou fantazií tvůrců, ale bohužel je také to jediné, co film zachraňuje. Příběh je plytký a vyprávění jedno velké klišé, plné filmařských kýčů včetně happyendové katarze. Avatar sice ukazuje slušnou znalost kulturní antropologie a pěkně vykresluje mentální a memetický komplex imperialismu a kolonialismu, ale jinak nic zásadního nesděluje. Na zjištění, že fundamentálním rysem naší (bílé euroatlantické) civilizace je agrese a drancování lidských a přírodních zdrojů až za mez únosnosti, není nic objevného, stejně jako na faktu, že stojí-li velká korporace před volbou peníze, nebo život, zvolí peníze (zejména nejde-li o život její, ale cizí). Do dějin tak zřejmě vstoupí pouze závěrečné replika hlavního padoucha plk. Quatriche, která má šanci stát se mottem všech bojovníků proti multikulturalismu a za čistotu rasy: Jaké to je, zradit vlastní rasu? Pokud je ta rasa taková, jako jsou lidé v Avatarovi (který má v tomto směry rysy až dokumentární), tak bych řekl, že to může být celkem povznášející.
[OPERA] Idomeneo
Idomeneo (česky někdy též Idomeneus) je zástupcem operního žánru v díle W.A.Mozarta. Nastudování ve Stavovském divadle je výrazně mezinárodní záležitost (účinkují Američan, Slovenky, režie Japonec, světla Němec, kostýmy Italka), které po pěvecké stránce dominuje Charles Workman (Idomeneo), který podává kvalitní a vyrovnaný výkon, jímž své kolegy znatelně převyšuje, a kterému se až ve své poslední árii vyrovná jedině Csilla Boriseová (Elektra). Charakterická je, jak je dnes stále obvyklejší, minimalistická scéna, doplněná videoprojekcí.
[FILM] Eyes Wide Shut
Film Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut (původní anglický název mi v případě tohoto snímku přijde vhodnější, než český distribuční) mne před lety silně oslovil, zřejmě proto, že se mi scéna orgastického rituálu v maskách tehdy nějak spojila s Ecovým Foucoltovým kyvadlem a tajnými společnostmi. Na podruhé již zážitek tak silný nebyl, přestože po vizuální stránce se jedná o mistrovské dílo, opírající se o perfektní hudební doprovod, po většinou realizovaný zcela minimalistickým klavírem redukovaným až na jednotlivé tóny bez melodické linky, vyprávěné v uhrančivě pomalém tempu.
[DIVADLO] Kdo je tady ředitel?
Inscenace komedie Larse von Triera Kdo je tady ředitel? ve Švandově divadle považuji za jeden z nejlepších počinů sezóny a bez rozpaků bych ji vřele doporučil komukoliv, kdo je zralý na (místy trochu ostřejší) relax. Náročný divák si ji může zaškatulkovat jako vícevrstevnatou tragikomedii s existenciálními přesahy využívající forem absurdního divadla, ti ostatní si úplně vystačí se zařazením komedie. Ovšem velice zdařilá a inteligentní komedie, žádná levná komunální satira.
Tribun 