Rubrika: Fučíkův odznak

[VÝSTAVA] Česká fotografie 20. století


Výstava, která sice již dávno skončila, ale přesto stojí z zmínku. Průřez českou fotografickou 20. století je natolik rozsáhlý, že nemá význam zastavovat se u jednotlivých jmen. Je otázkou, nakolik výstava skutečně odráží století české fotografie a nakolik pouze nálady a názory svého kurátora. Ale to je beztak podružné, protože hledat v umění objektivitu je čiré zoufalství.

Protože však vystavená díla skuteně vznikla a vznikla ve své době, je možné si nějaký obrázek o předmětu výstavy udělat. Obrázek, který jsem si udělal já, je k mému velkému překvapení nepříliš lichotivý. Měl jsem o kvalitě a úrovni české fotografie mnohem vyšší – asi dost idealistické a nerealistické – mínění. Měl jsem vždy za to, že rozdíl mezi díly věhlasných tvůrců a mými vlastními dílky musí být zcela propastný. Jenže on není. Některé z vystavených exponátů nebyly nepodobné mým vlastním zvetšeninám, které jsem pro jejich nezajimávost nemilosrdně vyhodil. Z neplyne, že mám ambice být přítomen na příští výstavě, spíše mne to utvrdilo v přesvědčení, že to, co je obecně uznáváno za krásné, se ještě nemusí líbít mně. A nemusím z toho mít výčitky.

Z hlediska české fotografie pak ve mě výstava vyvolala dav základní dojmy: 1.) ne každé dílo, které pochází od známého umělce, musí být excelentní; to však neznamená, že mnoho z velmi kvalitních snímků skutečně nevytvořily autoři známých jmen. 2.) kvalita tvorby závisí víc na tvůrci samém, než na vnějších podmínkách. Tvůrce je důležitější, než momentální politický režim; míra politické svobody není přímo úměrná svobodě tvůrčí.

Zajímavé je srovnání 90. let se zbytkem století. 90. jsou ve znamení experimentu a nových médií. To samo o sobě není na závadu, léta třicátá byla také plná experimentů. Moderní tvorba mne však připadá rozplizlá a zbytečná. Jako kdyby deformace obrazu v počítači, nebo co největší bizardnost, mohly samy o sobě zaručit kvalitu.

[KNIHA] Alfred Andersch : Bouře v Ardenách


[KNIHA] Alfred Andersch : Bouře v Ardenách; Odeon, Praha 1979
V říjnu 1944 na ztracené vartě někde v Ardenách se sejde několik postav, které společně usilují o něco, co vlastně nikdo z nich nechce. Předně major wehrmachtu Dincklage, který nosí v hlavě tajný plán na vydání svého praporu Američanům. Hitlera stejně neměl nikdy moc rád, tak proč pro něj vrhat do náruč smrti další německé i americké vojáky. Plán – sen, který se nemá nikdy uskutečnit. Nebýt té chyby, že jej v posteli prozradí Kateřině, která ho předá dál. Pak už není cesty zpět.
Kateřina o plánu řekne Václavu Hainstockovi. Českému komunistovi, skvěle ovládajícímu dialektiku, který je toho času majitelem lomu. Lom mu bývalý majitel prodal levně za to, že se za něj Hainstock po válce přimluví u těch správných komisí. Hainstock pošle zprávu po doktoru Schefoldovi Američanům.
Schefold je uměnovědec, který se courá přes frontu tam a zpět, protože odmítá brát válku na vědomí. Umí vyčíst z jednoho obrazu více, než většina lidí za celý svůj život z knih.
Schefold zasvětí Amerického kapitána Kimbrougha. Muže, který je zásadně proti podobné akci, a který jediný vyvíjí skutečné úsilí smě řující k jejímu uskutečnění. Kimbrough je muž, který šel z vědeckých důvodů (chce vyzkoumat, co ještě snese jeho tělo a vůle) bojovat do války, kterou odmítá (ať si Němci svrhnou toho svého Hitlera sami).
Americké velení však nemá o kapitulaci jednoho německého praporu zájem. Asi jim to připadá nesportovní – chtějí si Němce pochytat sami. Navíc pohlížejí na Dincklaga jako na zrádce německé armády (Hainstock: důstojnická internacionála). Nevadí, německé velení, které se chystá na ofenzívu v Ardenách, Dincklagův prapor stahuje, aby ho mohlo nahradit oddíly SS.
To je Dincklagovi velmi vhod, ale aby to vypadalo, že svůj plán chtěl opravdu uskutečnit, pozve si Schefolda přes frontu, že po něm vzkázal, že plán se ruší. Schefold však narazí na svobodníka Reidela. Bývalého hotelového poskoka, která si rád střílí do Rusů, a teplouše, kterému na to začátkem války a přišli a už se to s ním táhne. Skrývá svá 4% po celou válku, až to nevydrží chytne za penis jednoho bažanta Borka. Borek na něj podá hlášení a Reidel spekuluje, jak se z toho vyvléci. Moc mu to nemyslí, zato instinkty mu fungují perfektně. A právě na toho muže natrefí Schefold. Cesta k neštěstí rozuzlení je otevřena. Zpět ze schůzky od majora Dincklaga odvádí Schefolda opět Reidel. Když opouští německé linie, podá Schefold Reidelovi desetidolarovou bankovku. Probudí v něm tak rudou nenávist, kterou Reidel chová ke svému bývalému zaměstnání poskoka. To a podezření, že Schefold je špeh má za následek jediné – Reidel zastřelí Schefolda.
Opona padá. Banální historie, kterou se čtenář prokousává čtyři sta padesát stran. Proč? Autor neustále čtenáře mystifikuje – je to fabulace, nebo literatura faktu? Stále opakuje, že si pouze vymyslel, co se by se tak bývalo mohlo stát a na důkaz toho předkládá vědecké stati a geologii a zoologii, armádní ročenky, memoáry generálů. Sleduje příběh očima všech zúčastněných. Ve všech časových rovinách. Současně. Čtenář má co dělat, aby pochopil, jestli je teď a nebo potom, nebo snad nyní bude až předtím? Stále dopředu a dozadu. Jeden den vpřed a dva dny vzad. A když děj začne dostávat spád, přeruší ho na několik desítek stran líčení minulosti kapitána Kimborougha, které samozřejmě nemá s vyprávěným příběhem žádnou souvislost. Například.
Příběh snad nese jakési sdělení, snad o tom, že člověk nemůže překročit svůj stín, že nemůže změnit běh světa, pokud se to pro něj nestane smyslem života. Ale čtenář si ho musí z textu těžce vypreparovat.
Kniha je po formální stránce velmi nestandardní a já se nedokážu rozhodnout, je-li to klad či zápor. Každopádně bych neměl odvahu doporučit ji komukoliv ke čtení. Stačí, že jsem ten souboj vybojoval já.

[KNIHA] Alfred Andersch : Bouře v Ardenách; Odeon, Praha 1979

Zemřela Zuzana Navarová


Zuzana Navarová je mrtvá a spolu s ní nikoliv zanedbatelná část české hudby. V poměrně mladém věku 45 si ji vzala smrt, která přišla v masce rakoviny. Zemřela tak žena, která mně připravila jedno z největších hudebních překvapení, které mne zatím potkalo. První album její formace Koa, Barvy všecky – to pro mne blesk z čistého nebe. Něco zcela nového, co jsem zatím neznal, a co mi ukázalo, jak bohatá může hudba být. Zjevení.

 

Tvorba Zuzany Navarové se její smrtí uzavřela. Není však důvod truchlit – zanechala v české kultuře otisk takové síly, o jakém se mnoha jiným českým umělcům může jen zdát.