Není před tím úniku. Ať se vrtnu, kam se vrtnu, všude mi vyhrožují Paroubkem.Těžko říct, kdo je ten pan Zodpovědný, kterému leží blaho národa na srdci natolik, že nelituje prostředků, aby před tím démonem v lidské podobně veřejnost varoval, protože se tento nezištný dobrodinec zásadně nepodepisuje, ale jeho poselství je jasné: vyhraje-li Jiří Paroubek volby (ve skutečnosti samozřejmě Jiří Paroubek nevyhraje v žádném případě, vyhraje tak maximálně ČSSD), nastane konec světa. V mlhách leží pouze konkrétní podoba této apokalypsy, totiž zda zmizí Slunce, přiletí mračna kobylek, bude čtyřicet dní pršet, či zkysne veškeré mléko včetně sušeného a mateřského.
V pasti mezi vodou a trhem
Severní Moravu a Slezsko zasáhly silné deště a s nimi přišly povodně. Tak jako každý rok, chtělo by se říct. Povodně začínají být spíše než výjimkou pravidlem, nemine snad rok, aby někde velká voda nenadělala škodu. Ty současné udeřily ve stejných místech, jako velké povodně před 13 lety, které se tehdy zapsaly do povědomí lidí jako symbol zkázy. Letos to snad není tak hrozné, možná jsme ale již jen otupěli.
Zašlý lesk vojenské slávy
V článku Dulce at Decorum est*) s podtitulem Bitva v evropských dějinách v květnovém čísle ĎaS se Jiří Hutečka zabývá rolí bitvy ve válce a její percepcí společností. Ukazuje, že přestože z hlediska kulturního je bitva vnímána v duchu von Clausewitzovy esence války", a to až do té míry, že lze hovořit o obsesi lidu konceptem bitvy," jdoucí až k volání po krvavé a rozhodné bitvě, je realita poněkud jiná: bitvy vždy tvořily (a stále tvoří) jen malý díl válek a osobně a aktivně se jich účastní je zlomek těch, kteří se na válce podílejí. Platilo to dokonce i v případě 1. světové války, která se s odstupem času jeví jako permanentní bitva.
Svobodné dolby
Vzpomínám si na scénku, ve které Oldřich Kaiser v roli hyperpubertální nanynky na zkušební otázku učitele dějepisu, jaká že to hesla volali studenti v roce ´89 na Národní třídě, odpovídá: Svobodné dolby." Vzpomněl jsem si na ni v souvislosti se studentskými volbami", jejichž výsledky ukázaly přibližně stejnou orientaci v problematice české politiky v kombinaci s aktivistickým naivismem, který média sice vydávají za důkaz zodpovědnosti, ale já za ním vidím spíše nezkušenost, větší než malou porci emocí a tlak konformity. Domnívám se totiž, že rozhodnutí člověka, jehož životní zkušenost je omezena na víceméně bezstarostné dětství a péči rodiny, není tak úplně racionální. Teprve až se budou stejně rozhodovat jako lidé, kteří se starají o vlastní rodinu a vlastní domácnost a mají intimní zkušenosti s existenciálními starostmi a nezaměstnaností, budu věřit tomu, že je jejich volba autentická, a nikoliv zvenčí implantovaná.
Hovado Kalousek
Že je Miroslav Kalousek, nekorunovaný předseda TOP09, hajzl s minulostí mafiána, je myslím všeobecně známá věc (že to některým imponuje a mají jej proto za hrdinu je věc druhá). Jak ovšem nejnověji ukázala zchytralá kampaň s fiktivními složenkami za státní dluh, je Kalousek nádavkem ještě nebetyčné hovado, škodná, která spíše než do parlamentu patří do kriminálu. Nejde ani tak o to, že připomíná státní dluh a jeho podíl na hlavu (zvláštní, jaký zájem o státní dluh najednou vykazuje dlouholetý vládní poslanec a bývalý ministr financí), jako o to, že závažný celospolečenský problém zneužívá k vlastnímu zviditelnění se a především o formu, kterou zvolil.
Typologie politiků
Konzervativec je politik zamilovaný do existujícího zla, odlišující se od liberála, který ho chce nahradit novým zlem.
(autor [mně] neznámý)
[FILM] Železný kříž
Včera vysílaný Železný kříž, drama německých vojáků z východní fronty, jsem poprvé viděl již před lety a nepsal bych o něm nebýt toho, že tvoří zajímavý kontrapunkt k včera recenzované Krvi zmizelého. Železný kříž, přestože jeho hlavními hrdiny – a nikoliv nesympatickými! – jsou němečtí vojáci, nepůsobí ani zdaleka tak revizionistickým dojmem, jako Krev zmizelého. Možná je to proto, že Železný kříž sice ukazuje, že východní fronta nebyla pro německé vojáky žádná lázeňská rekreace (zde je asi dobré zdůraznit, že jde o příslušníky Wehrmachtu, nikoliv SS), ale nelituje je, ani je neidealizuje, byť zejména hlavní hrdina seržant*) Steiner budí svým věcným a nepatetickým přístupem respekt. Pokud jsou Steinerovi muži něčí obětí, potom svých německých nadřízených, nikoliv Rusů. Po zhlédnutí Železného kříže jsem neměl onen nepříjemný pocit, že se někdo pokouší zkonstruovat novou interpretaci minulosti, ve které je otázka viny značně relativní, jako po zhlédnutí Krve zmizelého. Snad je to proto, že angažovanost Železného kříže končí u obecně platného: Válka je vůl."
*) Přestože je Steiner označován jako seržant, jak je vidět například v této tabulce, hodnost seržanta německá armáda neznala, pravděpodobně jde o Feldwebela.
[LINK] O globální krizi legitimity
Na jednu z nejhutnějších a nejvýstižnějších charakteristik současného společenského a hospodářského uspořádání kapitalismu jsem narazil v kratičkém textu O globální krizi legitimity: Podnik je založen na myšlence omezeného ručení investorů, na myšlence, že jestliže si koupíte část firmy nebo celou firmu, vy osobně nejste odpovědni za její dluhy či za škody, které firma napáchá, vaše riziko je omezeno na vaše investice. Jinými slovy, vy můžete vlastnit část firmy, ale nejste odpovědni za to, co firma dělá – můžete jen přijít o svou investici."
[FILM] Krev zmizelého
Na snímek Krev zmizelého, vysílaný na včera večer ČT1, jsem se těšil, neboť jméno scénáristy Vladimíra Körnera bylo příslibem. Bohužel, Körner zvládl svoji práci na výbornou. Proč bohužel? Protože film relativizuje oběti a pachatele z 2. světové války, z Čechů dělá zločince a z Němců oběti. Jistě, nemá cenu si nalhávat, že Češi s Němci po válce jednali v rukavičkách a že si nechali ujít příležitost k pomstě, bylo už na čase, aby do toho kyselého jablka temné stránky naší historie někdo kousnul, žel bohu přístup zvolený autory Krve zmizelého je příliš radikální, příliš brutální a příliš jednoznačný.
Nevhodní hrdinové
Už letmý pohled na mapu s vyznačenou demarkační linií z května 1945 (tlustá čára v levé části) jasně napoví, jaký podíl na osvobození tehdejšího Československa měla armáda americká a jaký sovětská. A to na mapě chybí nejenom část východní Moravy, ale i celé Slovensko (které, technicky vzato, bylo spíše dobyto). Je sice možné spekulovat o tom, co by bylo, kdyby se Američané nezastavili na čáře, na které se zastavili, a pokračovali dál na Prahu, a proč se zastavili právě na ní, ale fakt je, že se na ní zastavili a osvobodili tak jen část západních Čech. Padlo jich při tom několik stovek. Rudoarmějců padlo při osvobozování zbytku republiky na sto čtyřicet tisíc; část možná zbytečně kvůli chybám či lhostejnosti velené, ale bojovali. Bojovali těžce, na mnoha místech a zaslouží si respekt. Přesto se dnes vzpomínka na podíl Rudoarmějců při na osvobození většiny naší vlasti vytrácí a je přehlušena připomínkou osvobození západních Čech armádou USA, a to i v místech, kde americká armáda nikdy nepůsobila, jako kdyby podíl Rudé armády na osvobození Československa nebyl zase až tak důležitý.
Tribun 