Dobře připravený převrat


Již od ledna tu následující citace čeká na nejlepší příležitost ke zveřejnění a ta příležitost přišla právě teď. Lidé už toho možná měli dost, ale byl tu někdo, kdo byl připraven, aby spontánní vystoupení lidu podchytil, využil a nasměroval.

Máme doklady, že na začátku roku ´89 Pavel Tigrid, jeden z nejvýznamnějších představitelů československého exilu, navíc s úzkými kontakty na americké tajné služby, vydal ve svém časopise Svědectví článek na podporu prezidentské kandidatury [Václava] Havla, kterého i jinak propagoval. Jednalo se patrně o reakci na zprávy, že prezident Husák je na tom zdravotně špatně (…) Tigrid se proto snažil převzít iniciativu a dokonce nechal vyrobit takové odznáčky s nápisem „Havel for President“, které následně distribuoval.

(Mgr. Michal Macháček, Ph.D., historik)

Co jste dokázali?


Už dlouho mi vrtá hlavou jedna taková kacířská otázka a protože nejméně dalších deset let nebude vhodnější příležitost se zeptat, zeptám se teď: Představte si, co všechno za třicet let od převzetí moci v roce 1948 do roku 1978 dokázali v dobrém i zlém komunisti, a teď mi řekněte, páni demokraté, co jste za stejných třicet let dokázali vy?

Já když se podívám na třicet let komunistů, tak vidím nové továrny, přehrady, elektrárny, silnice, byty pro lidi na bydlení a ne jako spekulativní investici, neuvěřitelné kulturní vzepětí šedesátých let, Remka ve vesmíru, metro v Praze, politické procesy i rehabilitace, kolektivizaci zemědělství i soběstačnost v potravinách, akce „Z“ a brigády, sovětskou okupaci i normalizaci…

A co vidím, když se podívám na třicet let od roku 1989 do roku 2019? Privatizaci. Padesát odstínů privatizace. Zkrachovalé podniky, bezdomovce, exekuce a lány řepky; a v kultuře nic, co by stálo za zmínku. Jinak nic. Žádný pokrok, žádná snaha, žádná vize, žádný společný cíl, jen partikulární sobecké cíle urvi, co se dá, a jdi přes mrtvoly. Jedním slovem – stagnace. Paralýza antikomunismem.

Jestli to vidíte jinak, zkuste mě přesvědčit. Ale tím, jaké je to dnes, ne jaké to bylo dřív. Neargumentujte padesátými léty a nedostatkem banánů, argumentujte tím, jak se společnost posunula, co získala, co vybudovala. Celá společnost, ne Kellner, Babiš nebo Bakala. Neomezenými možnostmi pro agresivní podnikavé predátory mě nepřesvědčíte, vydáváním monotónního oslavování „svobody“ za svobodu samotnou také ne. Ani internetem, magnetickou resonancí a dalšími přínosy pokroku obecně, který je v takové Číně, Indii či leckde v Africe stejný.

Je mi líto, ale já prostě nic, co by převážilo bezdomovce, exekuce a sociální nespravedlnost nějak nenacházím. Asi nemám ten správný smysl pro svobodu.

Zpověď dítěte svého věku


Jak teď máme to kulaté výročí převratu a každý druhý při té příležitosti vzpomíná na to, jak za komunistů trpěl, a rozhodl jsem se i já přispět svojí troškou vzpomínek do mlýna dějin a zavzpomínat, jak moc jsem za komunistů „trpěl“ já jak „nesnesitelně“ se žilo celé naší rodině.

Skutečně to bylo „strašné“. Měli jsem byt, který byl nejenom suchý, ale i dostatečně velký pro celou rodinu, a v tom bytě se v zimě topilo a teplá i studená voda tekla po celý rok, stejně jako šla po celá rok elektřina (občasné krátkodobé výpadky nepopírám, ale kdyby významné, asi by mi v paměti utkvěly, jenže ony neutkvěly). Že bych se na záchodě utíral něčím jiným, než toaletním papírem, si také nevzpomínám. Jídla jsme měli dostatek a bylo pestré. Je sice pravda, že banány a mandarinky nebyly k dispozici po celý rok, ale jenom na Vánoce, nicméně jako dítě jsem nebral nijak úkorně (prostě jsem nechápal, jak zásadní omezení mých lidských práv to je, což ostatně nechápu dodnes). Ale abych jenom nechválil, třeba Čtyřlístek se sháněl velmi špatně a narazit obchodě na takové to jahodové mlíčko bylo vyložené štěstí.

Jak jste asi pochopili už dávno, a jestli ne dávno, tak nejpozději teď, nepocházím z disidentské rodiny. Neměli jsme důvod užírat se nějakými křivdami, protože komunisti nám nikdy nic nevzali. Nebylo totiž co. Tedy abych byl přesný, babiččině rodině sebrali pole a krávu (nebo dvě pole a dvě krávy?), ale babička si nikdy nestěžovala. Už nezjistím, jestli si nestěžovala proto, že se bála (jak káže současný diskurs), nebo jí to zase až tolik netrápilo. Ale když vyprávěla o tom, jak se její matka na tom poli udřela k smrti, nějak jsem tu úžasnou výhodu vlastnictví kouska pole a trochy dobytka nikde neviděl. A jestli jsem babičku někdy viděl skleslou, tak až po převratu, když se kvůli restitucím rozhádala s bratrem.

Ale nepocházím ani z prominentní rodiny, stejný životní standard měli všichni kolem nás. V mých dětských očích i výrazně vyšší, protože z mého pohledu naprostá většina spolužáků běžně jezdila v létě k moři a v zimě na hory lyžovat, a nic z toho my jsme nemohli. Ne, že by nám to zlá Strana zakazovala, prostě jsme na to neměli peníze. Proto jsme také neměli třeba video, v důsledku čehož jsem o přestávkových kritických seminářích na téma Terminátor, Predátor a Emanuella byl za těžkého outsidera.

Opravdu si nevybavuji, že by za reálného socialismu někdo z mého okolí jakkoliv strádal. Což samozřejmě neznamená, že nikdo perzekvovaný a frustrovaný nebyl, možná jsem to jen jako dítě nevnímal, takže uvádím to je především jako kontrast k dnešku, kdy ve svém okolí znám až příliš mnoho lidí (i jeden by byl až moc, ale je jich bohužel víc), kterým ničí životy nový „svobodný“ režim. A je to tak zjevné, že to vidí i moje děti.

To, co mi na starém režimu vadilo, jsou v podstatně jen anekdotické banality a jako takové si je i vybavuji. Třeba všudypřítomná hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, jejichž kontraproduktivitu a absurdní odtrženost od nálady ve společnosti jsem si i jako dítě velmi dobře uvědomoval. Nebo soudružku učitelku třídní, která se nás zoufale snažila nahnat do lampiónového průvodu na počest VŘSR apelem, že je to naše „morální povinnost“ a udělala tím pro diskreditaci komunismu v našich mladých duších víc, než všechny Svobodné Evropy dohromady (už ani nevím, jestli jsme tam tehdy šli). Nebo když se ve škole vybíralo na nějaký fond solidarity a já se divil, proč vybíráme na polskou Solidaritu, když s ní nekamarádíme? (Ty peníze byly nakonec snad pro Nikaraguu.)

Co už taková sranda nebyla a byla to jedna z těch věcí, které ukazovaly odvrácenou tvář režimu, byly neustálé kádrové prověrky, které se projevovaly například tím, že jsme jako děti musely v žákovských knížkách vyplňovat dotazníky, kde byly kolonky jako „Politická angažovanost rodičů“, kam moje zcela apolitická matka psala alespoň členství v ROH, aby se vlk nažral.

Nebo když otec z jakési schůze přinesl protistátní vtip (který si pamatuji dodnes a který nebyl ani protistátní, ani vtipný), jehož znalostí jsem se druhý den chlubil ve škole jenom proto, abych posléze nenašel odvahu ho říct. Dodnes nevím, jestli to byla obyčejná úcta k autoritám (týkal se Jakeše), nebo režimem naučené přesvědčení, že majestát strany a vlády se nezlehčuje.

Pak už si pamatuji jen časté vojenské kolony a „regulovčíky“, které jim vytvářely cestu. Ani nevím, jestli to byly Sověti, nebo ČSLA. Že byla v roce 1968 nějaká invaze a že nás Sověti svým způsobem okupují (jejich přítomnost byla velmi nenápadná) jsem nevěděl a ani mě nikdy nenapadlo, že by tu neměli být, protože mi přišlo logické, že když nás v roce 1945 osvobodili, že už tu zůstali, aby nás chránili. (To jsem prosím vymyslel zcela sám, režimní školství je v tom naprosto nevinně.) Zato jsem věděl, že západní Čechy osvobodili Američané, kterým dokonce zůstal někde na Rokycansku jeden zapomenutý pomníček. Takže jsem se pak pro změnu moc divil, jak to, že někdo něco takové neví, když přece musí vědět všichni. Nemuseli.

Asi bych si dokázal vzpomenout ještě na mnoho dalších fragmentů, ale myslím, ale je to zbytečné. Žádná vzpomínku na to, jak jsme já, nebo kdokoliv, koho bych znal, úpěli pod knutou totality, tam nemám. Občasné nepohodlí, sem tam nepochopitelná průda, to ano, ostatně jako dnes, ale nic, co by můj život poznamenalo na léta dopředu. A protože o vzpomínky na to, jak jsem netrpěl, dnes zájem není, tak už končím. Tím neříkám, že netrpěl nikdo a já mu to neberu (i když omezení majetkových a stavových výsad za utrpení neuznávám), jen žádám, abyste mi nebrali, že jsem netrpěl, a nenutili mi, že jsem trpěl. Já jsem netrpěl. A nehodlám se za to stydět, stejně jako nehodlám konjukturalisticky předstírat, že jsem trpěl.

A že mi stačilo jídlo, teplo a střecha nad hlavou? To přece není málo a dnes to nemá zdaleka každý. Přitom je to nezpochybnitelný základ jakýchkoliv vyšších ambicí. Humanismus a hlad nejdou dohromady, stejně jako nejde bída dohromady se svobodou.