Princip úpadku

Stále zřejmější kolaps ruského kosmického programu ukazuje nejenom na hluboké systémové a strukturální problémy Ruska, ale lze je zobecnit na úpadek (post)moderních a zejména postkomunistických společností obecně, Českou republiku nevyjímaje:

Druhého července startovala z kosmodromu v Bajkonuru raketa Proton-M (…) po deseti sekundách od startu však explodovala. Dobývání kosmu vyžaduje oběti. Těch havárií by ale v krátkém časovém úseku nemělo být příliš. Za posledních dva a čtvrt roku jich v Rusku napočítali přes deset. Nejde totiž o nějakou úzce technickou záležitost, [ruská kosmonautika čelí] systémové krizi v ruském raketovém a kosmickém odvětví, v níž se zrcadlí celkový stav ruské společnosti a společenského systému. Od roku 1978 do kosmu vylétlo 130 Protonů, aniž došlo k nějaké havárii či mimořádné události. (…) Rusko, které bývalo v oblasti dobývání kosmu vedoucí mocností, nyní svým konkurentům ani nestačí vysvětlovat, co je příčinou degradace.

Zlodějskou privatizací došlo k likvidaci vedoucích odvětví průmyslu, a [Rusko] přišlo tak o základnu, na které bylo možné vytvořit moderní technologie. Stát nedostatečně řídí procesy vývoje. Specialisté vymírají, protože, jestliže pro ně není práce, není poptávka ani po nových kádrech. Ekonomové spočítali, že za posledních 25 let Rusko přišlo o 80 procent základního kapitálu. Rusko má sice vypracovanou Strategii rozvoje do roku 2020, avšak v tomto dokumentu o 400 stránkách není ani zmínka o nějaké státní průmyslové politice. Ekonomika založená na exportu surovin ji zřejmě nepotřebuje. (…) Paradoxem je, že jen za 10 let Rusko od vývozu ropy a plynu vyinkasovalo 1,6 trilionu dolarů, avšak nedokázalo využít tyto prostředky k modernizaci ekonomiky. Při tom sám premiér Medveděv při hodnocení minulých havárií v kosmu mezi objektivními příčinami jmenoval zastaralost výrobní základny, neexistenci moderních konstrukčních materiálů, nedostatečnou základnu elektronických komponentů, nedostatek kvalifikovaných dělníků, vysoký věk vědeckých a výrobních kádrů…

Finanční prostředky, vyprodukované převážně vývozem surovin, se ukládají do Rezervního fondu, který je transponuje na účty západních bank a investuje do amerických obligací, kde průměrná výtěžnost činí 2,66 % v dolarech. Tím se tyto prostředky vyjímají z domácího oběhu. (…) Problém je též v tom, že podle předsedy správní rady Investbanky Konstantina Koriščenka nehodlají do podniků kromě Centrální banky a bankéřů investovat ani jejich vlastníci. Nechtějí riskovat, hlavní zájem spočívá ve snaze co nejrychleji vytlouct z podniků zisk. (…) Nutno vzít v úvahu i to, že i zde působí rakovinová nemoc společnosti a její ekonomiky – korupce a elementární zlodějina.

A co je tedy vlastně oním principem úpadku? Privatizace-marketizace-exploatace-rezignace.

Provozuje stát aktivní politiku daňových úniků?

Jak v rámci diskuse o těch „parazitech“ přišla řeč na to, že řemeslníci nechtějí dávat faktury a zákazníci je po nich většinou ani nevyžadují, tak jsem si udělal takový zjednodušený model a že mi vyšli věci. Nuže, budiž takový „business case“, že získám výnosy 100 000,-, které hodlám zdanit, a na jejich dosažení vynaložím náklad 40 000,- Mám dvě možnosti: a) chci si tyto náklady dát do nákladů, a proto si vyžádám fakturu a zaplatím DPH, b) fakturu si do nákladů nedám.

Pokračovat ve čtení „Provozuje stát aktivní politiku daňových úniků?“ →

Tak jak je to s těmi rdousícími daněmi?

Zeptáte-li se jakéhokoliv pravičáka na české daně, dostane se vám s pravděpodobností hraničící s jistotou stereotypní odpovědi, že české daňové prostředí je nesnesitelné, daně jsou neúnosně vysoké, vyhánějí od nás podnikatele, takže budeme brzy chudí jako kostelní myši, protože si teď se všemi těmi důchody, vzděláním a zdravotnictvím dostupným pro každého žijeme nad poměry a že by to mělo skončit. A pak si v E15 přečtete slova Petera Weinzierla z představenstva privátní banky Meinl Bank (to je taková ta banka pro lepší lidi, kde vám neotevřou účet, pokud nemáte alespoň 15 mil. Kč), která chce začít v tuzemsku podnikat:

Díky pozitivnímu ekonomickému vývoji a atraktivnímu daňovému systému se z Prahy stal hlavní obchodní uzel pro Východní Evropu.

Leda že by tím myslel, že v ČR je nejjednodušší okrádat stát na daních. Ale i potom by se ta mantra české pravice s realitou míjela, byť z důvodů, které nikoho s výjimou úspěšných ambiciózních parazitů nepotěší.