Štítek: nacioanlismus

Demokracie pod tlakem antikomunismu


Toto je avizovaná druhá porce z eseje Pavla Barši Slepá ulička antitotalitarismu:

Celková bilance tohoto století svědčí spíše o tom, že by se komunismus se svým rovnostářským univerzalismem nebyl schopen dlouhodobě prosadit proti partikularistickým hodnotám národa a patriarchální autority, pokud by si tyto hodnoty nepřisvojil a svůj původní slib všelidského bratrství nezradil.

Toto poučení z 20. století je ostatně stvrzeno i dnešní situací: liberální demokracie nečelí náporu nějakého znovuoživeného totalitarismu, kombinujícího krajní pravici s krajní levicí, jak tvrdí nejslavnější Judtův intelektuální dědic, americký historik Timothy Snyder (1969) v Cestě k nesvobodě (přeložil Martin Pokorný, Prostor a Paseka 2019), ale „jen“ oprášenému pravicovému nacionalismu, rasismu, patriarchalismu a morálního konzervatismu.

Dnes již je jasné, že liberálnědemokratická zřízení v Evropě i Americe (včetně Brazílie antikomunisty Bolsonara) neohrožuje znovuoživený marxismus či komunismus, ale konzervatismus a nacionalismus, které používají proti liberalismu často stejné ideologické zbraně, které si už vyzkoušely v boji proti marxismu a komunismu.

Od pravicových liberálů, s nimiž sdílejí antitotalitní paradigma, se Judt a Snyder odlišují ostrým vědomím, že důležitým strukturálním faktorem, jenž kypří půdu pro nástup antidemokratických sil, je sociální nerovnost generovaná neoliberálním kapitalismem. Antitotalitní paradigma jim však zabraňuje hledat jeho politicko-ekonomickou alternativu. Tu totiž v minulých sto padesáti letech nabízela právě krajní levice s projekty socialismu a komunismu. A protože ji spolu s krajní pravicí podřadili pod největší zlo minulého století, nezbývá těmto levicovým liberálům než buďto nostalgicky evokovat ztracený ráj regulovaného kapitalismu padesátých a šedesátých let (jako Judt ve Zle se vede zemi), nebo navzdory uznání onoho strukturálního zdroje nástupu antidemokratických sil koncentrovat všechnu pozornost na domnělý zdroj geopolitický v podobě Putinova Ruska (jako Snyder v Cestě k nesvobodě).

Národní hrdost k pronajmutí


Když se tak dívám, jak na slavnostním zahájení zimních olympijských her defilují zástupci zemí, ve kterých se zimní sporty provozovat nedají, nemohu si pomoci, ale přijde mi, že je něco špatně. Na jednu stranu je hezké, jak tak všichni jdou pospolu, dokáži spolu komunikovat i jinak než bombami a sankcemi a dokonce si navzájem vypomáhají, aby tam vůbec mohli být, na druhou stranu potom ale nechápu, proč to bazírování na národních výpravách, když země a národnost vlastně nehraje už žádnou roli. Zemi XY reprezentuje človíček YZ, který v ní nežije, netrénuje a má s ní společného jedině to, že se v ní narodil jeho pradědeček. Jenže pak jsou tu i případy, kdy pradědeček YZ o zemi XY nikdy ani neslyšel, neslyšel o ní nikdy ani nikdo z jeho rodiny a dotyčný je bělejší, než ten sníh, na kterém závodí, ačkoliv v zemi, již reprezentuje, nikdy žádní běloši nežili a nežije v ní ani on, protože žije a trénuje jinde. Jenže doma není tak dobrý, aby se na olympiádu kvalifikoval, tak vyhandluje občanství země za své schopnosti a tradá, jede se na olympiádu. A mě to prostě přijde divné. Zase další komoditizace, další území dobyté komercionalizací. Nebylo by lepší už tu hru na národy vzdát, nebo je přejmenovat na Gladiátorské hry, když myšlenka olympismu přežívá už jen na kapačkách sentimentu? Nebo alespoň zavést jiná kvalifikační kritéria, než je obrázek na sešitku zvaném pas?

Měnící se role národa v dějinách


Jak známo, v 19. a počátkem 20. století nebyli rakouští ani pruští Němci vůbec nadšeni emancipačními snahami Čechů, pro připomenutí stačí jediné slovo: Sudety. Čech byl pro Němce přivandrovalec, nekulturní a nebezpečný barbar, což dobře vystihuje následující citát:

Z pohledu německé nacionalismu však byly tyto neodvratné procesy [demografické změny, urbanizace, industrializace] ostře kritizovány jakožto etnopolitická loupežná výprava [Čechů].

(Rudolf Jaworski, České kružítko, ĎaS 1/2017)

A tady si nedokáži odpustit paralelu s počátkem století 21., kdy se ovšem role poněkud prohodily: těmi nekulturními a nebezpečnými barbary už nejsou Češi, kteří se posunuli do role civilizovaných a zodpovědných a roli barbarů převzali Ukrajinci, Syřané a Afghánci, tedy migranti a uprchlíci.