Někdejší předseda Zelených Matěj Stropnický se nyní se stranou rozešel a učinil tak formou manifestu, který nelze nazvat jinak, než manifest radiála. Je to na dnešní zkrotlé časy sympatický počin hraničící s odvahou šílence (což si sám uvědomuje, když na konci píše: „Překonat nedůvěru a strpět posměch bude těžké a pravděpodobnější je, že se mi to nepovede. Že se u toho umažu, je zároveň jisté. Proto ale opouštím salon a odcházím do hampejzů. Nyní jsem tedy prokletý.“), který ovšem právě proto klade jednu dost zásadní otázku: Je to opravdu manifest radikála? Nejsme jenom už tak zhýčkaní, zlenivělí a systémem zpacifikovaní, že nám to jako radikální připadá, přitom je to ve skutečnosti krotké a konformní? Každopádně má hoch pravdu: Nic se nezmění, dokud pro nás bude zachování systému důležitější, než jeho změna. Nic se nezmění, dokud alespoň někteří z nás nevystoupí z konformní zóny a nezačnou myslet v intencích liberální demokracie nemyslitelné. První krok by mohl vypadat třeba právě takhle. I když od autora je to možná jen svého druhu narcistní póza, někdo by ho mohl a měl vzít za slovo.

Odcházím, protože jsem poznal na vlastní kůži a v mnoha opakujících se situacích limity liberálního prostředí i to, že jsou zelení jeho pevnou součástí.

Nejsem liberál, ani levicový liberál. Liberálové jsou nespokojeni jen ve svém volném čase.

Jenomže já současný světový, ale i český, a dokonce třeba i jen žižkovský pořádek považuji za natolik nespravedlivý a utlačivý, že ho nedokážu a ani nechci hájit proti hněvu lidí ani v podobě obrany demokracie. Nespokojenost je tak velká a zároveň tak nenapravitelná, že lidé své elity jen vyměňují, aniž se cokoli podstatného mění.

Zjistil jsem ale, že většina hnutí nemá tentýž cíl. Že je ochotno se spokojit s mnohem menším málem. A pozvolna mi docházelo, že aby dosáhlo aspoň toho mála, musí se opírat o podporu té části veřejnosti, které ve skutečnosti o velké změny nejde, které vyhovují majetkové i příjmové nerovnosti, a která je součástí a nejpevnější oporou systému, o jehož odstranění nepřestávám usilovat. 

S liberály jsem poznal, že je možné řešit dílčí problémy, s podmínkou nedotknutelnosti problému základního.

Proto hledám spojence jiné, takové, kteří logiku systému popírají, kteří jej negují, protože se na nich systém živí, z nich roste a tvoří své rozpory včetně ničení planety; hledám takové spojence, kteří nespravedlnost systému zakoušejí svými životy.

Nechci už stát na straně mocenských, finančních, majetkových a intelektuálních elit ani s odůvodněním, že udělám všechno pro to, aby záchrana planety — před nimi samými — dále nezhoršila životní podmínky ostatních. A není to malověrnost — nechci se na tom podvodu podílet.